Pes k večeři aneb O tom, co je třeba rozumět kulturními rozdíly


Ve svých textech a komentářích pokud jde o témata nastíněná například v mém článku o sekularismu, často operuji pojmy „kultura“ a „kulturní rozdíly“, a vzhledem k tomu, že jsem byl nařčen, že používáním těchto pojmů „deklasuji jednotlivce“, bylo by záhodno vysvětlit, v jakém smyslu tyto pojmy používám a proč.


640px-Dog_meat_hotpot


Začněme příkladem: Řeknu-li, že součástí čínské kultury je jedení psů, neříkám tím, že všichni Číňané jedí psy. Neříkám tím dokonce ani to, že většina Číňanů jí psy (jak je to doopravdy, nevím, pro analogii, s níž chci pracovat, to není důležité).


Říkám tím něco jiného: Když Číňan třeba v Pekingu řekne na veřejnosti, že měl k večeři psa, vyvolá tím analogickou reakci, jako když Čech v Praze řekne, že měl k večeři králíka, protože jedení králíků je součástí kultury naší.


To, že je jedení králíků součástí naší kultury, také neznamená, že většina Čechů jí králíky. Spousta Čechů nejí králíky, protože jim připadají roztomilí, a něco podobného bychom možná zjistili i o Číňanech a psech. Já nejím králíky, protože – až na výjimky – nejím žádné zvířecí mrtvoly, a i v době, kdy jsem maso jedl, jsem nejedl králíky, protože mi nechutnali. Ale moje bezprostřední instinktivní emocionální reakce bude jiná v případě, když se dozvím, že někdo večeřel králíka, a jiná v případě, že večeřel psa.

 

Protože jsem hodně liberální, vzápětí naskočí vyšší mozkové funkce a uvědomím si, že ve skutečnosti neexistuje žádný objektivní rozdíl mezi pojídáním psů a králíků, prasat, krav atd., na základě kterého bych se měl začít pohoršovat, nicméně ta prvotní odmítavá reakce tam naskočí, protože u nás se prostě psi nejedí. Pohled na talíř s psím masem mne zneklidňuje, i když vím, že by bylo logické vnímat jej jako talíř s jakýmkoli masem. A zde se nabízí otázka: Není tomu náhodou tak, že jiné kultury může zase zneklidňovat něco, co zase nám připadá jako úplně normální, správné a užitečné?

 

Podívejme se na další příklad, jímž je alkohol. V případě, že by došlo k tomu, čím straší islamofobové, a zavládlo by u nás právo šaría, jistě i většina abstinentů by byla pobouřena zákazem držení alkoholu s výjimkou lékařských účelů. Pití alkoholu je součástí naší kultury a pokud jsme schopni se rozhořčovat nad tím, že nemůžeme užívat sousloví „pomazánkové máslo“, rozhořčení nad zákazem alkoholu by patrně rozpoutalo revoluci. Ostatně – stačí si vzpomenout na pozdvižení, jaké vyvolala krátkodobá preventivní prohibice tvrdého alkoholu během „metanolové aféry“.


A nyní marihuana. Objektivně: Ano, je to zcela objektivně výrazně méně riziková droga než alkohol. Přesto u nás vyvolává vášnivé diskuse i její povolení v medicínské oblasti, přičemž skutečnost, že se v medicíně běžně užívají opiáty, nikoho nevzrušuje. Konopí není součástí naší kultury, i když se zdá, že jsme v tomto směru postupně prokonopně enkulturováni, což je z mého pohledu dobře (pokud si to nemyslíte, nemyslíte si to proto, že jste kulturně konzervativnější než já, což nemíním jakkoli hanlivě).

 

Podstatou kultury, jak ji vnímám, je tedy nějaký obecný konsensus, pokud jde o zvyklosti a tradice, včetně institucionálních, dané společnosti. A podstatou střetu kultur je právě srážka nekompatibilních kulturních vzorců, jež každá ze střetávajících se kultur pokládá za samozřejmé a přirozené, přičemž ty jiné jsou naopak zvrhlé, odsouzeníhodné, nechutné apod.

 

Výsledkem takového střetu může být smrtící konflikt i obohacující dialog. Ostatně fakt, že Čínané jedí psy, mne nakonec přivedl k uvědomění si skutečnosti, že prasata jsou neméně inteligentní a sociální jako psi, a tím postupně k vegetariánství, takže ze mě jedení psů Číňany zprostředkovaně udělalo soucitnějšího člověka.

 

Pozice, jíž zde zastávám, je multikulturalismus a hrdě se k tomu hlásím. Nicméně to vůbec neznamená, že bych si snad přál, aby si naše kultura na svém území nechala všechno líbit. Pakliže uznám, že existují odlišné kultury, u nichž nemusí být objektivně měřitelné, která je „lepší“, pak musím současně dopřát hodnotu i kultuře vlastní a být ochoten ji, zvláště tam, kde není zpátečnická, bránit. Nechci, aby byl u nás zakázán alkohol, i když by v mém životě nijak tragicky nechyběl, a chci, aby bylo plně legalizováno konopí, přestože jsem v posledních deseti letech vykouřil cca 3 jointy a není to pro mě osobně z hlediska užívání podstatná droga.

 

Ostatně jsem příznivcem co nejširší dekriminalizace a pokud možno i legalizace co nejvíce psychotropních a návykových látek (o tom třeba jindy). Ale současně chápu, že běžný Íránec nechce, aby byl v jeho zemi legální alkohol či jiné psychotropní látky, a ani ve snu by mě nenapadlo, že by dekriminalizace drog byla pro islámskou zemi užitečná. Ani by mě nenapadlo své názory na dekriminalizaci drog “vyvážet” mimo evropský kulturní okruh.

 

A pokud chápu, že vnucovat suverénnímu státu, aby legalizoval nějaké drogy, je absurdní, kladu si otázku, zda není absurdní snažit se vnucovat suverénním státům s jinou kulturou náš tolik oslavovaný sekularismus, jakkoli jsem – pokud se naší kultury týče – jeho vášnivým vyznavačem.

 

Kultury pochopitelně nejsou neměnné, postupně se proměňují, ovlivňují, někdy zanikají atd. Určitě má smysl sebevědomě si stát za vlastními hodnotami a prezentovat jiným kulturám jejich přednosti. Měli bychom tak ale činit s určitým respektem a citlivě. Je to jako kdyby vám někdo chtěl dát přivonět třeba k nějakému parfému, a doslova by vám jej strkal pod nos. Ani ta nejkrásnější vůně by pak asi nepřebila dojem z hulvátství dotyčného. Je možné a užitečné kulturu kultivovat, ale jednak je třeba nejprve zametat před vlastním prahem, jednak je třeba vít v potaz, že kulturní změny vyžadují čas, řekl bych, že minimálně jednu generaci, a není ani efektivní, ani správné je druhým vnucovat.

 

Osobně si myslím, že všichni ti fašizoidní bojovníci za „naše hodnoty“ patří k jejich nejméně sebevědomým a vnitřně konzistentním nositelům, že se za jejich bojovností skrývá nejistota a úzkost. Je to podobné jako v případě některých věřících. Kdysi jsem četl nějaké křesťanské pojednání, nevím už, co to bylo, a objevil jsem tam velmi inspirativní větu (parafrázuji): „Pokud jsem si ve své víře jistý, nebudu se klepat strachem, že mi ji nějaký vědec vyvrátí.“

 

A tak, jako potřeba některých věřících do nekonečna bojovat za svou víru ve všemožných debatách zřejmě vychází z jejich vnitřní nejistoty, platí to zřejmě i o xenofobech všeho druhu.


Svůj článek tedy zakončím slovy: Jsem si jistý, že naše kultura je pro nás dobrá, že se ubírá víceméně správným směrem a že sekularismus je jednou z jejích největších předností. Pokud mám obavy, že by mohla být zničena, týkají se spíše autoritářství a fašismu coby jejích zdánlivých zachránců než islámu. Vskutku mám, pokud jde o naši kulturu, obavy spíše ze sebezabití než z vraždy.


***


Máte-li 25 minut času, poslechněte si tuto skvělou adaptaci prorocké a bohužel stále aktuální Meyrinkovy povídky Skopcoglobin.

 

Převzato z Amor Vacui

Přejít do diskuze k článku