Pět dobrých rad pro budoucí ztroskotance





Ač jsem o tom v té době nevěděl, když jsem minulý rok spadl na dno, dělal jsem vlastně takový předběžný výzkum. Myslel jsem si, že to byla jenom hloupost nebo smůla, možná obojí. Ale teď, když hospodářství upadá, vypadá to, že jsem na ulici shromáždil cenné tipy pro miliony nově zbídačených. A aby bylo jasno, mluvím o skutečné chudobě.
 
Má žena a já jsme se propadli mnoha vrstvami bídy v několika měsících. Nejdříve to byla taková ta již jednou prožitá vznešená chudoba, kterou dobře znají někteří studenti, kdy máte děsivé sny o nájmu a jídle, a také zdravou dietu na konci měsíce. Ale poté jsme se propadli do přímo dickensovského strádání, s kterým jsem jako rozmazlený jedináček neměl žádnou zkušenost a nemohl být na ně připraven. Je to ten druh chudoby, s nímž bude brzy konfrontováno mnoho z vás – a já jsem tu, abych vám řekl, co se může stát kdekoliv a komukoliv z nás. A je to velmi nepříjemné. Můžete se nad tím ošklíbnout, ale pravděpodobně si neumíte představit opravdové trable, které vás přitom čekají. A není to ten druh obtíží, kdy musíte prodat druhé auto. Je to ten druh obtíží, kdy nemáte žádné auto a žádné peníze na otop a jídlo.
 
Všechny věci, které jsme se přitom naučili, vypadají naprosto logicky, ale nezapomeňte na to, že je velmi těžké uchovat si jasnou mysl, když je váš život v troskách. Takže vám řeknu něco, co se nazývá starými pravdami, pravdami života, které platily před tím, než nastal věk střední třídy:
 
Teplo
 
Především musíte mít suché a teplé místo na spaní. Měli jsme jen nevytopený člun, a bylo to málo. Probouzely nás temné údery ledových mořských ker do trupu a v tu chvíli jsme si uvědomovali, že to starobylé slovo vůbec nevyšlo z módy. A když jsme z toho nakonec utekli a šli bydlet k rodině, trávili jsme týdny zabaleni v dekách co nejblíže u krbu. V tu chvíli vůbec nebudete myslet na jídlo. Budete chtít do tepla a nebudete chtít žádné jeho umělé náhražky. Uvědomíte si, že zima je ta nejstrašlivější věc na světě. Ve starých anglických dialektech „to starve (hladovět)“ znamenalo „to freeze (mrznout)“. Poznáte proč.
 
Automobil
 
Máte nějaký? Možná byste ho měli prodat. Auto z vás vycucá poslední dolary. A ještě něco horšího: Policajtí mají čuch na ztroskotance a nenávidí chudobu. Do té doby jsem proti nim, kromě těch z protidrogového, nic neměl. Panebože, jak já je teď nenávidím! Skutečným úkolem policistů je dostat chudé lidi z ulic. To je jejich jediný opravdový cíl.
 
Na mých cestách při hledání práce, která by nás mohla dostat z téhle šlamastyky, mě poldové zastavili, protože jsem měl dva týdny propadlou pojistku – z jednoho prostého důvodu – neměli jsme peníze, abychom ji platili. Dali mi za to 600 dolarů pokuty, a k tomu ještě dalších 120 za to, že nemám novou adresu v řidičáku. Potom policistka zavolala odtahový vůz a řekla mi „Tak, a to je dnešní lekce pro tebe!“ a já jsem jen sledoval svoje auto, jak ho odvážejí a vláčel jsem se se svým děsivým psem typickou předměstskou čtvrtí Západu – čtyři proudy rychlostní komunikace a žádný chodník. Jste chudí? Pak jsou poldové vaši nepřátelé. Uvědomte  si to. A auto je věc, na kterou vás budou chtít dostat. Prodejte  ho, když můžete, i když to pro vás bude těžké, zvláště tam, kde není(sic!) žádná kloudná veřejná doprava.
 
Stud
 
Jak se to stane, zapomeňte na něj. Stud je jen přetvářka. Před tím bych to takhle nikdy neřekl, opravdu. Ale pokud máte zkušenosti se skutečným strádáním zimou a hladem, převezmete zpět své staré dobré africké pračlověčí tělo i mozek, a věřte mi, stud bude na překážku.
 
Také brzy přijdete na to, že většina „socek“ je bezstarostnějších, než by se dalo očekávat. Tito lidé jsou svým způsobem hvězdní v tom, jak existovat, jak přežít tuto chvíli. To je udržuje při životě. I když předpokládám, že to záleží i na tom, kde a jak jste upadli do maléru, má zkušenost je, že nejsou nějak zvlášť násilničtí. Hodně o něm mluví, ale když si vzpomenu na všechny ty namakané svalovce, které jsem za tu dobu potkal, tak se mi v tomto směru nestalo vůbec nic.
 
Jsou to totiž všechno zakřiknutí lidé, kteří stráví mnoho času čekáním na různé věci. Takže je v nich jisté napětí a hořkost, jsou společenští, klevetiví a zákeřní – pěkný průřez celou společností. Po čekání s nimi ve frontě u místní vývařovny jídla, když jsem vyslechl ty jejich příběhy o tom  „jak jsem skončil až tady“ a vetřel se do jejich kroužku kolem plynového vařiče ve snaze zůstat v teple, jsem docela pookřál. Nechtějí vás oblbnout. Nezkoušejí z vás vytáhnout prachy, a Bůh ví, že dostali pořádný kus žvance z našich posledních zásob, ale bylo to takové přátelské vydírání, založené na klábosení, až to trochu připomínalo svět střední třídy. Chyběl tomu už jenom deodorant.
 
Vývařovny jídla
 
Na těchto místech, obvykle ve sklepech kostelů (protože církve jsou jediné veřejné instituce v nových předměstích na severoamerickém Západě) se rozdávají koše potravin každý týden, nebo častěji každé dva týdny. Musíte dlouho čekat, takže získáte schopnost uprchlíků. Přijít brzy, zabrat místo jako první a být příjemný a vlezlý. Je to delikátní záležitost – být příjemný a přitom vlezlý – ale naučíte se to. Ta „příjemná“ část je nutná, protože potřebujete požádat lidi o pomoc a radu; nejste dost bohatý, abyste si mohl dovolit být poustevníkem. Ta „vlezlá“ část je prostá – zabránit tomu, aby vás ignorovali. Takže vždy hovořte s lidmi, ale nikdy neukazujte peníze, ani se o nich nezmiňujte, i když náhodou nějaké máte.
 
Antidepresiva
 
Začněte s nimi právě teď, pokud už je neužíváte. Pokud ano, zvyšte  dávkování. Bude to totiž bolet. Nezáleží na tom, kolik marxistické teorie jste nasáli, nezáleží na tom, že umíte zasadit svůj pád do celosvětového kontextu – stalo se to právě teď a právě vám a bude to bolet tak, že byste tomu nikdy předtím neuvěřili. Pokud jste Američané, sdílíte americké kulturní hodnoty, ať už chcete nebo nechcete. Takže sami sebe poměřujete svou prací, autem a domem. Když to vše ztratíte, budete sami sebe nenávidět. A neotravujte mě svými protiargumenty. Prostě se to stane. A proto si vezměte ten zatracený Prozac. Odmítli byste uhlí na Sibiři? Odmítání Prozacu poté, co zchudnete, je prý mnohem smysluplnější. Ať jde Tom Cruise do hajzlu. Prozac zachránil naše životy. Nepůjdu do odporných podrobností, ale věřte mi, nemyslím, že bych tady ještě byl, kdyby nad námi svatý Prozac neroztáhl své posvátné ručičky.
 
Takže až přejdete z fáze vznešené chudoby přímo na ulici, najděte první bezplatnou ambulanci a nenechte se odradit zápachem davu v čekárně. Zápach sice pro vás bude ze začátku trochu problém, ale po několika týdnech vám přestane vadit, protože budete smrdět taky, stejně jako ti ostatní kolem vás. Pokud se budete chtít od tohoto nekonečného čichového zážitku z nemytých velkých savců  na chvíli vzdálit, vyhledejte blízkost nějakého kuřáka. Je to jediná dobrá věc na cigaretách a možná pro to všichni ti ztracenci kouří. Ale vy kvůli tomu kouřit nezačínejte. Cigarety jsou nesmyslně drahé a dělají ze spousty chudých skutečné žebráky.
 
A jak bude vypadat váš příběh? To už bude záležet jen na vás, protože se znova narodíte poté, až se všechno bude 24 hodin denně a 7 dnů v týdnů jenom zhoršovat, a to nezávisle na vašich představách a snažení. A přijdete na to, že popis pádu někoho jiného je životadárná zkušenost pro ty, co sami upadli, asi tak jako nějaká velmi povedená rekreace. Také to vyvolává otázku popírání, což je zásadně a hluboce nepochopený mechanismus. Jak řekl Kurtz ve svých pojednáních o teroru,  popírání je váš přítel, ale i nepřítel, kterého se obáváte. Potřebujete trochu toho popírání, abyste udrželi své ego v bezpečí před totální destrukcí.
 
Vaše ego onemocní, protože se stanete nulou. Je snadné být zdvořilý a sebekritický, když vítězíte. Také jsem byl zvyklý se tak chovat. To si však nemůžete dovolit, když vás to začne drtit. Vyžadujte úctu jen tehdy, když očekáváte, že se vám jí dostane. Další možností je odprejsknout a zmizet. Zmiňovaná antidepresiva vám pomohou zvládnout tuto skutečnost, ale neostýchejte se cvičit své ego chvástáním, obnovit tohle hřiště pro vaše ego, které tak mnoho zdvořilých lidí ze středních vrstev nechalo atrofovat. Budete to potřebovat.
 
Na praktické úrovni je to otázka toho, co hodit přes palubu – a teď nemluvím o věcech. Pokud máte děti, tak to vám pomož Pánbůh, nemohu vám dát žádnou radu, protože my jsme naštěstí žádné neměli. Naneštěstí jsme však měli psa, velké neobratné štěně, které jsme dostali těsně před tím, než se všechno začalo rozpadat. Měli jsme se ho asi vzdát. Vyrůstalo v atmosféře hrůzy, chladu, v době, kdy jsme nenáviděli sami sebe a změnil se ve velmi zlého, nešťastného psa.  Měl jsem několik psů před tím, v době, kdy jsem byl v pohodě, a všichni to byli báječní předměstští psi, přátelští chytači létajících talířů. Tenhle byl hrozivé monstrum. Teď už máme teplé místo k žití, a je až zábavné sledovat jeho reakce, způsob jakým čenichá a couvá před každým zvukem, zápachem nebo barevným zábleskem, přesto vím, že by byl šťastnější, kdyby ho adoptovala nějaká rodina, jejíž jedinou potíží by bylo, že má jenom čtyři ložnice.
 
Kromě toho, když máte psa, hodně to srazí vaši šanci na získání místa. Jeho vytí, když zůstane sám, jakkoli odůvodněné jeho traumatickými štěněcími zážitky znamenalo, že někdo z nás s ním musel zůstat většinu času. Bylo to jako být spoutaný v v tom zatuchlém nevytopeném člunu po rybářích, v němž jsme žili.
 
Tenhle člun byl dalším podílníkem na našem debaklu, byla to další věc, kterou jsme měli okamžitě prodat, třeba i s devadesátiprocentní ztrátou. Plán s tímhle zatraceným člunem byl takový, že místo placení nesmyslného nájmu na West Coastu bychom na něm mohli žít zadarmo. Byl to velmi špatný plán. Každou myšlenku na to, mít útočiště v nějakém prostém a bezplatném útočišti byste měli velmi kriticky vyhodnotit. Věc se má tak, že z místa, jako je tenhle člun, se nemůžete dostat zpět do pohodlného teplého místa. Žádný internet. Potřebujete internet, když se chcete vydrápat zpátky na dobrou cestu. Potřebujete funkční sprchu, která na člunu chybí. Jinak si vypěstujete tu vlastnost, která vás udeřila do nosu v čekárně bezplatné ambulance. A dá rozum, že to není dobrá vizitka. Možná kdybyste se zbavili toho psa, měli byste nějakou šanci.
 
Ale ztratíte mnohem více. Zcela se změníte, více než jste si kdy představovali, až k bodu, kdy nemůžete chytit za pačesy příležitost k úniku, i když se náhle vyskytne. Po měsících žádostí o práci učitele bez toho, abych na nějakou dostal odpověď, objevila se náhle pro mne možnost skvělé práce na místní vysoké škole. Bylo to napůl kreativní psaní, napůl výuka literatury a kompozice – přesně má specializace. Ale když nastal přijímací rozhovor, uvědomil jsem si že už nejsem tím, kdo by uměl mluvit tím nevtíravým, zdvořilým, obvyklým způsobem, který je nutný pro prosazení své osobnosti  před akademickou přijímací komisí. Byl jsem příliš temný, stále jsem jen hovořil o našich poměrech. Byly jsem prostě špatný, nezaměstnatelný, o tom není pochyb. Protože na člunu nebyla horká voda, potřeboval jsem oholit chomáče vlasů na mé velké plešaté hlavě, takže jsem se oholil na záchodku McDonaldu cestou na přijímací pohovor levným jednorázovým holicím strojkem. Dovedete si představit, jak to dopadlo. Vypadal jsem, jako kdyby se na mé oskalpované hlavě pokusil uložit ke spánku rys a byl vypuzen až po krvavém boji.
 
Použitý sportovní kabát, za který jsme utratili téměř našich posledních dvacet dolarů z naší kreditní karty, nevypadal zblízka úplně nejlépe, ale už vůbec ne uvnitř té hučící třídy bez jediné poskvrny, kde se onen přijímací rozhovor konal. A já jsem se postupně stával stále hlučnější, zoufalejší a výstřednější figurkou. Když jsem zkoušel být pozitivní, dopadlo to šíleně. Když se mě zeptali na to, o čem jsem věděl, že se mohou zeptat – proč někdo, kdo by mohl učit na nejlepších universitách, chce nastoupit na jejich malou venkovskou vysokou školu, pravdivě jsem odpověděl:  Radši budu učit zde v lese, než na Stanfordu.“ A neřekl jsem to s nadšením, ale vyznělo to vřeštivě. Po měscích spalující existence jsem měl špatně nastavenou hlasitost a teplotu. Na tu práci jsem mohl zapomenout, a oni potom přijali místního chlapíka, který byl přítelem ředitele, i když můj profesní životopis mohl ten jeho klidně nakopat do zadku.
 
Zjistíte, že když se chcete dostat zpět do vašeho tichého, nezapáchajícího a zdvořilého světa, musíte absolvovat několikaměsíční „dekompresi“. Nám se stalo to, že jsme utekli, nalezli jsme si suterénní byt za půjčené peníze a zůstali jsme tam, topení puštěné naplno, několik měsíců. Potom jsme teprve byli připraveni na hledání nové práce.  
 
Trvalo dlouho, než jsme se uklidnili, utišili a ztratili trochu hořkosti. Ano, budete naplněni velkou hořkostí. Nemůžete nenávidět sami sebe po celou dobu, musíte se od toho pocitu občas odpojit a obviňovat někoho jiného. A je pravda, že by se možná někdo jiný k  tomu zatraceně dobře hodil. Buďte si však jistí, že vztek a hořkost vás nevyburcuje. Abyste dobře spali, choďte na dlouhé procházky. Můžete přitom sprostě nadávat na celý svě, ale choďte. A rozhodně neprodávejte váš spací pytel. Měl jsem polární spací vak North Face a naučil jsem se milovat ho více než co jiného na světě.
 
Spánek je antidepresivum stejně tak dobré jako Prozac. A je zadarmo. Čas k obavám nastane, když se po několika hodinách probouzíte vlastní křikem. To se mi stalo po pěti měsících, a bylo to ten impuls, který mne zlomil k tomu, že jsem požádal svého bratra o půjčku. V tom okamžiku se můj příběh obrátil jiným směrem od skutečných příběhů těch, kteří skončí na ulici. Vypadl jsem z toho. A věřte mi, pokorně přiznávám, že jsem to měl udělat už dřív.
 
Jestliže máte možnost vypadnout – příbuzné nebo přátele, kteří vám mohou půjčít peníze nebo najít místo k životu – berte jakoukoliv nabídku, byť by to byla nevyužívaná lyžařská bouda, kůlna za domem nebo zahradní domek. A berte to okamžitě, pokud je to vytápěné.
 
Ten starý svět je velmi životaschopný a je do vás zažraný. Udělejte vše pro to, abyste se od něj nenechali zabít. Jediný důvod, proč jsem se nedostal na cestu zločinu, bylo to, co jsem již řekl, zbídačení lidé pro to nemají dobrou příležitost. Tak jako mnoho jiného, i zločin je pro silné lidi.

Překlad: Stan

 
0 0 hlas
Hodnocení článku
Platby

Líbil se vám článek?
Přispějte, prosím, redakci OM na č. ú. 2900618307/2010, nebo přes následující QR kódy.

QR platba 50 Kč

QR platba 50 Kč

QR platba 100 Kč

QR platba 100 Kč

Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments