Historie předávaná ústně, tzv. orální historie, o tom, jak jen ten svět běží a pádí, o tom, jak rychle se svět mění a přitom zůstává pořád stejný…
Když se narodil můj děda, bylo v USA zrušeno otroctví (1865). Císař pán po zahájení I. světové války poslal dědu na italskou frontu, škoda že ne na východní, to bych měl jako potomek legionáře lepší start do života.
Když se narodil otec, pamatoval si ještě císaře Františka Josefa I., viděl zánik Habsburské říše a přežil obě světové války. Když byla v roce 1938 tzv. mobilizace, otec narukoval do Mohelnice (německy Müglitz). Vyprávěl, že v jeho vojenském útvaru byli všichni důstojníci sudetští Němci a více než polovinu mužstva tvořili také sudetští Němci. Naskýtá se otázka, jak bychom se asi s takovou armádou bránili? (Mobilizačního rozkazu neuposlechlo zhruba 126 tisíc mužů, z toho 100 tisíc Němců.)
Když jsem se narodil já, tak II. světová válka zuřila v plné parádě. Když jsem maturoval, byla v USA teprve zrušena segregace, tj. lidé tmavé pleti už konečně mohli do tramvají, vlaků, škol, kin, divadel, restaurací apod. společně s lidmi bílé pleti. Bylo mi naprosto nepochopitelné, když proslavená americká zpěvačka (asi to byla Billie Holiday 7. dubna 1915 – 17. července 1959) měla autohavárii a v nemocnici pro bílé ji odmítli ošetřit, přitom by stačila transfůze krve a žila by nadále – rasismus jak víno. To ať byla u nás totalita jakkoliv totalitní, to by se tehdy u nás stát nemohlo.
Když se nám narodila dcera, tak právě tu noc vstoupily armády Varšavské smlouvy na naše území. Samozřejmě jsem oslavoval a po ranním probuzení jsem si pustil rádio (televizi jsme tehdy ještě neměli) a převelice se divil, proč dopoledne dávají tak pitomou divadelní hru, vždyť vpád mimozemšťanů je prastará rozhlasová hra a opakovaný vtip není vtipem. (Válka světů, kontroverzní rozhlasová adaptace Orsona Wellse z roku 1938 dle románu Herberta George Wellse z roku 1898, kterou vysílalo americké rádio jako reportáž o aktuálním přistání mimozemšťanů.) Tož jsem přeladil na jinou stanici a tam bylo totéž, teprve pak jsem pochopil realitu.
Když se narodil můj první vnouček, právě probíhal převrat zvaný Sametová revoluce, což byl regres, návrat ke kapitalismu, a byla nastolena tzv. svoboda a demokracie. A když maturoval vnouček, začal být zřetelně vidět začátek úpadku bílé civilizace.
Pět generací a tolik převratných událostí! Přesto ale jejich vliv na můj život byl nulový, pořád jsem pravidelně chodil do práce, abych se uživil, neboť jsem patřil mezi takovou tu tzv. nižší střední třídu (dle dnešní módní stratifikace). Stejné to bylo u mých předků i u mých potomků, neprojevily se nižádné změny ani k lepšímu ani k horšímu. Z našeho rodu se nikomu nepodařilo nějak zázračně zbohatnout a posunout se do vyšší střední třídy, snad strýc a teta, kteří emigrovali před I. světovou válkou do USA a Kanady se měli o něco lépe než my tady, ale taky to nebylo nic moc záviděníhodného. A když teta při občasné návštěvě tvrdila, že jestliže na farmě neobdělají půdu, dostanou za to zaplaceno, tak jsme tomu nevěřili a považovali to za fantasmagorii.
Dědu si moc dobře pamatuji, uměl pěkně vyprávět, poslouchal jsem s otevřenou hubou. A když přišel na kus řeči soused a rozprávěli o bojích na italské frontě, tedy hlavně o dlouhotrvající bitvě na Piavě, tak jsem ani nedutal. No a když soused ukazoval památku na onu bitvu, teda ukazoval v paži zarostlou olověnou (ocelovou?) kulku a posunoval jí vždycky takové dva centimetry tam a zpět, tak mi málem vypadly oči. Otec sice jejich hrdinské činy shazoval tím, že akorát koňským povozem na frontu vozili proviant a munici a nazpět raněné do nemocnice, už byli totiž starší, skoro padesátníci, a tak do prvních linií nebyli posíláni. Určitě ho štvalo, že hospodář, tedy děda, musel být skoro pět roků na frontě a hospodářství muselo fungovat i bez něho, jedna pracovní síla holt scházela.
Děda tedy bojoval za císaře pána na italské frontě, škoda, že ho císař pán neposlal na frontu východní-ruskou, tam by to měl přece jenom snadnější, mohl by se hned po pár týdnech či měsících nechat zajmout, jak to běžně dělali čeští vojáci. Tisíce našich vojáků se při vhodné příležitosti vzdávaly a na ruskou stranu přecházely i ucelené jednotky, jako např. 28. pražský pěší pluk na podzim 1914 a vyhrávala jim k tomu dokonce plukovní dechovka, a třeba ještě i mladoboleslavský 36. pěší pluk, který se odebral do zajetí na jaře 1915. Nepochybně většina vojáků toužila stát se válečným zajatcem, neboť každý si uvědomoval, že ten blbec z protějšího zákopu mne může trefit a dokonce i zastřelit. Zajisté to bylo velice rozumné řešení, zajatec má větší šanci na přežití než voják v zákopech. Zběhnutí mělo ovšem zase jednu zásadní nevýhodu, takový dezertér z armády byl samozřejmě odsouzen dle vojenských zákonů k trestu smrti zastřelením, což v praxi znamenalo, že se už nemohl vrátit do své vlasti – tehdy do Rakouska Uherska. Samozřejmě nikdo netušil, jak dopadne válka a ani nikdo také v té době nemohl předvídat a předpokládat, že se tak mocná habsburská říše po válce rozpadne a zanikne a vznikne ČSR.
Z válečných zajatců a zběhů se postupně rekrutovaly tzv. legie, v nichž bylo kolem 50 tisíc legionářů a z nich kolem pěti tisíc v Rusku, vlastně až za vlády sovětů, padlo. Čechů v rakousko-uherské armádě bojovalo asi 1,4 milionu a padlých na naší straně bylo zhruba 138 000 vojáků. Z naší vesničky, která v té době měla kolem tří set obyvatel, padlo 22 mladých mužů. Děda měl štěstí, vrátil se živ. No a protože za Masarykovy republiky se stavěly pomníky pouze legionářům, byly také legionářské důchody a důchody pro vdovy po legionářích a byly také význačné výhody legionářů při hledání zaměstnání ve státních službách, kdežto pro nelegionáře nebylo nic z toho (asi proto, že bojovali za císaře pána), tak se občané naší vesnice složili a nechali na návsi postavit malý pomníček se jmény 22. padlých, stojí tam podnes. Předpokládám, že takových skromných pomníčků padlým za I. světové války je u nás spousta.
No a samozřejmě na kus řeči přicházeli známí nejen k dědovi, ale i k babičce přišly příbuzné a sousedky (hlavně při draní peří a vyšívání), a to bylo také velice zajímavé, neboť se probraly všechny drby od horního po dolní konec vesnice. Z odstupem času zjišťuji, že to bývalo mnohem zajímavější a hodnotnější než dnešní současné telenovely. A když se k tomu občas přidaly strašidelné příběhy o bosorkách a čarodějnicích, plus neobvyklé úkazy, tak dnešní televizní příběhy mi připadají k smíchu, jak jsou velice primitivní a ubohé, násilně vymyšlené, to vyprávění babiček (než jsem usnul) bylo mnohem zajímavější.
Od nich jsem se také dověděl, že kdysi dávno, v době tvrdé rekatolizace (tedy před vydáním tolerančního patentu) naši dva příbuzní, prý tajní luteráni, po třídenním výslechu odešli na onen svět. Katolická církev je nutila k přiznání (v Olomouci je nutili), že jsou tajnými evangelíky, a nutila je tak silně, že při mučení zemřeli. Potom rodina šla s prosíkem a dary ke katolickému knězi, aby mohli být pohřbeni na hřbitově, tedy na posvěceném místě, a nikoliv mimo, a s katolickými obřady. V archivech olomoucké kapituly by se snad zápisy z výslechu mohly i dochovat. Také jsem se dověděl do nejmenších podrobností (sic určitě časem velmi přibarvených) o tom, jak se celá dědina šla podívat do Strážnice na popravu rozčtvrcením (roztrhání těla čtyřmi koňmi) spoluobčana, který zběhl z vojny. Tahle více než dvě staletí stará záležitost, byla u vesničanů stále živá. Kam se hrabou dnešní horory! To ty babičky měly větší fantazii a i inteligenci než autoři dnešních imbecilit v televizi.
Takže bylo docela přirozené, že vztah k náboženství a k vrchnosti té či oné byl (nejen) v naší rodině docela vlažný. Sice se v neděli pravidelně chodilo do sousední vesnice do kostela, jak se slušelo a patřilo, ale muži většinou odbočili na pivo do hospody a až se věřící z kostela vraceli, přidali se k nim.
Jako dítě jsem samozřejmě také chodil do kostela a také do hodin náboženství, což bylo docela humorné. Před zahájením vyučování jsme se vždycky modlili, potom najednou ze dne na den, jsme se přestali modlit a začali jsme zpívat Píseň práce. Týž den učitel sundal kříž z čelní stěny a dal do skříně, no a když byla hodina náboženství, pan farář zase kříž ze skříně vzal a pověsil na původní místo, tak se navzájem střídali v sundávání a věšení Krista Ukřižovaného.
No a ještě bych se měl zmínit o druhé generaci, tedy o mých rodičích. Byli to naprosto svobodní zemědělci, pokud zaplatili předepsané daně státu, nikdo se víc do nich nepletl, nikdo jim nic nepřikazoval a nerozkazoval, nikdo jim do ničeho nemohl kecat. A když šel děda kontrolovat do vinného sklípku kvalitu vína a kontroloval to tři dny a tři noci, nikdo se nad tím nepozastavoval. Co si udělali, to měli. Mám takový dojem, že na dávkách za Habsburků platil předpis, že od zemědělců lze požadovat dávky (pro císaře, stát a církev) maximálně do třiceti procent úrody (přitom stav kněžský i rytířský byl zpravidla daně prost), to ale za I. republiky přestalo platit, daně byly určeny z plochy půdy, nikoliv z úrody. Když byl úrodný rok, ceny obilovin a vůbec zemědělských produktů byly nízké a když byla neúroda, byly ceny sice vysoké, jenže nebylo co prodávat, to málo co se urodilo, se muselo nechat na živobytí, takže rolníci byli biti tak jak tak.
Protože život za I. republiky nebyl nějak snadný, docela velký počet obyvatel šlo hledat štěstí do Ameriky. A skutečně někteří si vydělali docela slušný peníz, vrátili se a koupili třeba kus pole. Pan N. z naší vesnice se taky vrátil s docela slušným výdělkem, ale pole nekoupil, nýbrž i to pole, co měl, prodal a veškeré finance investoval do akcií nějakého podniku. Chodil po dědině a přesvědčoval i ostatní, ať následují jeho příkladu, podívejte, celý rok nic nedělám a na vánoce mi přijdou dividendy, jakou měl obrovskou radost z bezpracného zisku, a vysmátý ukazoval ony částky, to vy nevyděláte ani za deset let. Jenomže přišla krize, podnik zkrachoval a ze dne na den neměl nic. To bylo skutečně na oběšení. Nevypadá to, že taková situace se dnes bude opakovat?
Musíme si uvědomit, že tehdy, za Masaryka, žilo na vesnicích a zemědělčilo takových 70 % obyvatel (dnes necelá tři procenta!) a to v podmínkách dnes nepředstavitelných, zoufale chudých, střechy domů většinou doškové, místnosti k bydlení měly skoro všude podlahy hliněné, samozřejmě bez tekoucí vody, záchodem byly budky na dvoře, prádlo se pralo v dřevěných neckách a na valše (valcha je dnes džezový hudební nástroj), na praní byl obětován celý den, dřina neuvěřitelná, první pračku jsme si koupili až v padesátých letech a jaká sláva to byla, i rádio se tehdy teprve koupilo. A ta tolik pomlouvaná kolektivizace, ač prováděna jakoby násilně, byla nepopíratelným pokrokem, neboť během deseti let se životní úroveň vesničanů neuvěřitelně pozvedla (samozřejmě i vlivem technologického pokroku) a když přišel rok 66 až 68 a byla možnost zase vystoupit z JZD a začít znova soukromničit, nerozpadlo se ani jedno jediné JZD, nikdo už nechtěl soukromničit (mimo hrstky velkostatkářů). No a když se tehdy někdo nastěhoval do paneláku ve městě, považoval to za zázrak a nikoliv za králikárnu.
Takže pohledy na I. republiku a padesátá léta vesničanů a městských intelektuálů (a podnikatelů, burziánů, finančníků, velkostatkářů….) byly diametrálně odlišné a jsou takové podnes. Být hrabětem či bohatým restituentem, tož to bych také viděl minulost jinak. Takže i na současné dějiny lze pohlížet odlišně, z různých hledisek, záleží na sociálním zařazení onoho hodnotitele.
A závěrem ještě jeden příběh z doby začátku německé okupace, z tzv. Protektorátu.
Moje babička pochází ze Slovenska, respektive z Horných Uher, neboť tehdy Slovensko neexistovalo. A protože na hranice se Slovenskem máme pouhé tři kilometry, tak v době Protektorátu nebyl pro mého otce problém převést přes hlídané hranice občany, kterým hrozilo zatčení. Zavedl je k našim příbuzným, kteří žili už ve Slovenském štátu a ti potom zařídili další cestu přes Maďarsko na jih a do emigrace mimo dosah nacistů. Jenomže gestapo brzy rozkrylo onu organizace (Obrana národa), no a otec a jeho bratr (můj strýc Franta), byli zatčeni a vyslýchání v oné proslulé uherskohradišťské věznici. Otci žádnou protiněmeckou činnost neprokázali, tak ho po měsíci propustili, kdyby ho nepustili, tož bych se nenarodil. Vyprávěl, že když ho k večeru pustili, že celých třicet kilometrů, tedy vzdálenost k domovu, utíkal. Ale strýc Franta po prvním výslechu ohluchl natrvalo na levé ucho, už prostě na něj nikdy neslyšel. Dostal deset let koncentračního tábora, po pěti letech, po skončení války, se polomrtvý či položivý vrátil. Na malé vesnici jsou snad všichni její obyvatelé navzájem spřízněni, i když třeba vzdáleně, tak i naše rodina byla spřízněna s rodinou biskupa Gorazda, kterého gestapo surově sadisticky bestiálně utlouklo.
Teď jsem na rozpacích, zdali je předcházející odstavec politicky korektní a zda jsem to měl vůbec psát. Nebylo by lepší o tom se ani nezmiňovat? Co když se zanedlouho staneme (dobrovolně a rádi) další už sedmnáctou (velmi chudou) spolkovou zemí? Mapa se zakulatí, a ten klín vražený do Němec konečně po tisíci letech zmizí. Situace tudíž bude změněna a tím pádem se také změní pohledy na kolaboranty s nacisty a na bojovníky proti nacismu. Přece už dnes naše soudy vydávají výroky, že někteří kolaboranti už nejsou kolaboranty. A v některých postkomunistických zemích oficiálně a bez nějakých potíží pochodují jednotky v uniformách SS s prapory se svastikou. Vychází spousta studií o tom, jak jednotky SS hrdinně bojovaly proti bolševikům, vychází spousta knih na křídovém papíře s fotografiemi udatných esesmanů, na trhu lze koupit všelijaká nacistická vyznamenání, nejenom válečné kříže… Zbohatlíci mají ve svých vinných luxusních sklípcích figuríny nacistických generálů ve svátečných uniformách (osobně jsem viděl). Nic neobvyklého ve svobodné a demokratické zemi, vždyť i anglický princ se nechal vyfotografovat v nacistické uniformě, takže co? No a časem i Svaz protifašistických bojovníků bude prohlášen za zločinnou organizaci, takže bude docela nevhodné prohlašovat, že namísto aktivní spolupráce s nacisty byla naše rodina proti. Samozřejmě zatajit to nebude možné, vždyť v archivech to bude pořád, takže budoucí lustrátoři budou mít z čeho čerpat a budou lustrovat a zařazovat do škatulek a určovat kdo byl kdo. Mně už to sice může být ukradené, ale vnoučatům to lhostejné asi nebude.
No ale abych nekončil pesimisticky, tak chci ještě sdělit, že už více než půl století existuje ve Francii tzv. Škola Annales, zakladatelé školy byli např. Fernand Braudel, Marc Bloch a Lucien Febvre a další, kteří se otevřeně postavili proti oficiální historiografii jako vyprávění příběhů králů, vojevůdců, šlechty, církve…(a jak se ještě pořád učí na školách) a začali se zabývat hospodářskými a sociálními dějinami, historickou geografií, mentalitami a ideologiemi, vlivem životního prostředí na člověka a společnost a třeba i vývoji cen, vnímání času… a také popisují svět každodennosti, životy obyčejných lidiček. Takže můžeme být optimisty a věřit, že historie bude přece jen někdy jakž takž objektivně popsána. Pokud by pro budoucí generace zůstaly pouze dnes preferované lžidokumenty, na které pamětníci oněch dob jenom nevěřícně zírají a žasnou, co všechno papír a televizní obrazovka snese, tak to bychom věděli, jak to bylo za socialismu, nacismu a i I. republiky pouze od ublížených intelektuálů, od ukřivděných šlechticů, od utrápené aristokracie, finančníků, rentiérů, továrníků a statkářů, kterým byl zabaven majetek, ale o životě drtivé většiny bychom se nedověděli vůbec nic, protože i kdyby to náhodou někdo sepsal (a psát by měl každý o tom, co vyprávěli rodiče a prarodiče), média to nezveřejní, to raději ukazují Zdivočelou zemi, komicky absurdní fantasii nemající s tehdejším životem nic společného, kdyby to byla parodie jako Limonádový Joe, tak jo, to bych bral, ale tvůrci to myslí vážně a televizní diváci jsou přesvědčeni, že to tak bylo doopravdy. Občas sice už i mládež začíná pochybovat, třeba u nás bylo úkolem gymnazistů nalézt někoho, komu bylo minulým režimem ublíženo, studenti ale nenašli nikoho (však také proto musela pravice vytvořit hrdiny z vrahů Mašínů).
Snad se i u nás najdou historici, kteří budou pokračovat v tradicích Školy Annales a popíší jak se vládnoucí politici, presidenti a ministerští předsedové s průmyslníky a finančníky navzájem domlouvají na tom, jak okrást a zbídačit obyvatele a kde začít rukama, životy a penězi svých poddaných nějakou válčičku či válku, kterou by se nejenom proslavili, ale hlavně silně obohatili (vždyť lidských zdrojů je dostatek, ať se vzájemně pobíjejí).
A vypadá to dnes docela nadějně, neboť na internetu můžeme nalézt spousty textů, které se diametrálně liší a odporují textům a příběhům z oficiálních sdělovacích prostředků, které stejně dnes už málokdo bere vážně.
