Po dovolené jak po výprasku

Dovolená nebyla špatná a nebýt toho, že gradovala totálním kolapsem našeho rodinného vozu cca 300 km od domova, byla by báječná. Pro neznalé bezdětné, aby mohli tuto informaci řádně docenit, doplním, že rodinný vůz znamená velké auta až po střechu naplněné oblečením (pro dítě min. 3 kompletní sady), jídlem, rozličným haraburdím, spacáky, karimatkami, hračkami a jízdním kolečkem.

Přes veškeré komplikace, nepříjemnosti a neplánované vícenáklady (zkuste si tipnout, kolik stojí odtah nepojízdného vozu na 300 km) to však byla selanka proti tomu, co mne čekalo po návratu domů, či přesněji řečeno k internetu.


Po týdnu bez novin, televize a internetu by člověk snadno nabyl dojmu, že svět – a Česká republika obzvláště – je docela příjemné místo k životu. O to větší byl šok z opětovného setkání se běžným politickým provozem, který se mi vrhl kolem krku sotva jsem sedl k počítači a pročetl maily, komentáře a několik vybraných článků na Outsider Media (kde mimochodem poslední dobou kvasí zajímavé diskuse). A to jsem si v rámci pudu sebezáchovy předem zakázal pročítat zpětně nejenom zprávy, ale i jejich pouhé nadpisy.


Nepomohlo to.


Podvod, násilí, loupež, hamižnost, licoměrnost, zpupnost, křivda… zločin v tisíci a jedné podobě – ovšem vždy v rukavičkách a bílém límečku – je všude, nic se nezměnilo. Všechno to, v čem poslední měsíce žiji a čím se užírám, bylo rázem zpět.


Jenže která realita je skutečná? Ta ubíjející mediální, která na mne čekala v počítači, nebo ta povznášející, ve které jsem se týden pohyboval? Byl to skutečný svět, ve kterém jsem týden žil, nebo to byla jen iluze vyrůstající z toho, že co oči nevidí, to srdce nebolí? Ovšem svět mediální je iluze ze své podstaty…


Čemu dát přednost? Iluzi normálnosti a bezkonfliktnosti, založené v nedostatku informací, a přitom v osobní zkušenosti, nebo iluzi založené v kontrole obsahu a manipulaci s ním, jakou servírují média (i ta neoficiální)? Který z těchto světů je skutečný? Oba dva, ani jeden, nebo tvoří komplex jehož jednotlivé složky lze snad zahlédnout, ale nikoliv oddělit, a jenž z nás – nebo raději mě, abych nikomu nic nepodsouval – činí vězně své vlastní nedostatečnosti a lidské omezenosti?


Návrat z dovolené opravdu nebyl příjemný a nebylo to proto, že jsem musel zaplatit skoro 10 000 za odtah vraku domů. Důvod je v tom, o čem píši výše: v poznání – či spíše nahlédnutí – toho, že svět může být velmi snadno takový, jaký ho chce člověk mít, ovšem nikoliv proto, že by ho dokázal změnit, ale proto, že změní svůj úhel pohledu. Řítíme se do záhuby, kterou nikdo nechce vidět a já na ni na týden zapomněl (to je svět mediální), nebo je vše v pořádku, nic nás neohrožuje, žijeme v asi nejlepším období našich dějin, a jen hrstka intelektuálů se navzájem stresuje apokalyptickými vizemi (svět dovolenkově-zážitkový)?


Je za pět minut dvanáct, pět minut po dvanácté, a nebo krátce po šesté ráno? Je důvod se vzrušovat, nebo je nutné se vzrušovat? Odpovědět špatně znamená jednat situačně neadekvátně a tedy ohrozit svoji existenci. Ale jak odpovědět správně, když potřebné informace jsou buď zprostředkované, nebo nedostupné, a jejich význam navíc závisí na úhlu pohledu?


Místo pointy, kterou tento text nemá, tak jako nemá každý příběh dobrý konec a každá otázka odpověď, připomenu jedno staré rčení, které se mi při psaní toho povzdechu o zkaženosti a hanebnosti světa vybavilo: „Kéž bych uměl v klidu přijmout to, co změnit nemohu, kéž bych odvahu změnit to, co změnit mohu a kéž bych měl moudrost jedno od druhého rozpoznat."


Proč si něco nalhávat, klidný nejsem, odvážný také ne a moudrý? Snad časem. Teď jsem spíše rozhněvaný, a to se s klidem a moudrostí příliš neslučuje, řekl bych. Ale jak nebýt rozhněvaný, když jsem dostal další výprask od „nejlepšího ze všech možných světů"?

 

Převzato z blogu Tribun

Přejít do diskuze k článku