Pochod pouští

Často skloňovaná ideová vyprázdněnost české politiky se pochopitelně týká celého politického spektra. Je ovšem na místě s povzdechem uznat, že nejvíce myšlenkově plodnou stranu dnes představují komunisté, kteří jako jediní reprezentují ryze krajně levicový program. Tristní situace vládne na pravici. Ustavení Petra Nečase lídrem kandidátky nejsilnější pravicové strany má ODS dovést k vítězství. Ve skutečnosti pouze zakryje nepředstavitelnou vnitrostranickou řevnivost.

Nečas není dostatečně silný ani dostatečně autoritativní, aby vzájemně rozhádaná klientelská bratrstva srovnal do latě. To je přitom kritickým momentem budoucnosti ODS a české pravice.

Pokud by nějakým nepředstavitelným zázrakem ODS volby v květnu vyhrála, stejně doplatí na koloběh bezprostředních událostí, které byly odstartovány nešťastným Topolánkovým rozhovorem pro časopis Lui. Menšinovou vládu nesestaví, sociální demokraté jí celé čtyři roky budou šlapat na paty a válka stranických bossů utržených ze řetězu vládu když ne dříve než před koncem volebního období shodí, tak znemožní natolik, že následující socialistické vítězství bude možná ještě drtivější, než se očekává letos.

Česká pravice zoufale potřebuje silné osobnosti a nové myšlenky, v opačném případě ji čeká „mitterandovská lekce". Pro absenci charismatických vůdců a dobře podaného programu bude levicí smetena.

V roce 1981 francouzská pravice pod vedením Valéry Giscard d’Estaigna šokovaně přihlížela, jak v prezidentských volbách vítězí Francois Mitterand a socialisté získávají vládu nad Francií. Giscard d’Estaign sice představil program plný liberálních tezí, ale charismatickému a provokativnímu de Gaullovi, který neustále sršel myšlenkami, se vyrovnat nedokázal.

Ne náhodou to připomíná tápání ODS. V osobě Topolánka sice měla silného vůdce, ten ale nedokázal smysluplně prodat reformní program a jeho nedostatky vyvažoval arogancí („kdybychom lidem říkali před volbama pravdu, nikdy by nás nevolili"). V politice byl často velmi vrtkavý a nejen proto se stal trnem v oku svého předchůdce Václava Klause, který mu na oplátku z Hradu často házel klacky pod nohy. Syndrom otce-zakladatele je v ODS stále silný a křídlo, které by si přálo jeho návrat nebo alespoň návrat k jeho politice, není zanedbatelné.

Ve skutečnosti není ani návrat ke Klausovi pro ODS cestou, jak ven z myšlenkového ghetta. Točila by se v kruhu. V závěsu navíc čeká TOP 09. Posílení klausovského křídla poté, co Topolánek zmizel ze scény, by mohlo stranu ještě více rozštěpit. Snadno by mohlo dojít k pikantní situaci, kdy by současný prezident převzal po Václavu Havlovi umění polibku smrti.

Jakkoli by byl pro ODS návrat ke „klausismu" nežádoucí (vnímání politiky prizmatem konfliktu dvou osobností minulosti, Klause a Havla, dávno neodpovídá realitě a potřebám soudobé české společnosti), je to paradoxně erudice, charisma a politický um Václava Klause, co zůstalo inspirativním.

K Václavu Klausovi lze mít řadu výhrad, faktem ale zůstává, že jeho přístupy založené na mnohdy ostré, ale pronikavé a promyšlené kritice, ať šlo o řadu mediálně populárních vnitropolitických témat (antidiskriminační zákon) nebo zahraničně-politických otázek (evropská integrace, bombardování Jugoslávie), v mnoha ohledech vedly k pročištění názorově konformního a po kritickém poznání nelačnícího politického rybníčku.

Klaus měl jasné cíle, a i když se často mýlil, věděl přesně, co prosazuje a proč to dělá. To se nedá tvrdit o současné ODS. Strana, která se spíše ze zvyku než z přesvědčení nazývá „konzervativně-liberální", myšlenkově tápe a ideově zůstává v defenzivě. Je nečitelná. Na socialistickou ofenzivu rozhazování sice odpovídá liberálním programem a výzvou k nutnosti šetřit, ale nedokáže se chopit strategické iniciativy. Žádné zásadní politické debaty nevyvolává. Kromě spolupráce s Liberálním institutem ODS neprovádí systematickou diskusi; spolupráce s jinými think-tanky, které se hlásí k pravici a nejsou pouze ekonomické, vázne. Je za tím zbožštění ekonomie, opět paradoxně dědictví 90. let. Politika se však na tvorbu státního rozpočtu redukovat nedá. Co kultura, vztah politiky a kultury nebo mezinárodně-politické otázky spojené s pregnantními definicemi národního zájmu? Nic takového ODS nenabízí, jen strohý ekonomický neoliberalismus a černobílé, neokonzervativní vnímání zahraniční politiky.

Nacházíme se v době hluboké transformace světa, a to hned v řadě oblastí – od hospodářské recese, přes boj s terorismem až po demografickou krizi. V situaci, kdy se na řadě palčivých problémů začínají přiživovat různé populistické síly, nabízející černobílá a zjednodušující řešení, je potřeba politiků s hlubokým uvažováním, lidí, kteří mají názor a zodpovědné konzervativní politické postoje. Konformní česká politika takové osobnosti dnes bohužel nenabízí. Vzchopí se ODS? Nebo snad překvapí TOP 09? Všechno zatím ukazuje, že českou pravici čeká dlouhý pochod pouští.

Nakonec i velbloud chodí po poušti tak dlouho, než najde vodu. Jen aby už nebyl po smrti.

 

Převzato z Revue Politika

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments