Soud s definitivní platností rozhodl o tom, Ludmila Brožová-Polednová, odsouzená za svůj podíl na justiční vraždě Milady Horákové na 6 roků, musí ve svých 87 letech nastoupit do vězení. Pochybnost je nabíledni: není to vzhledem k jejímu věku a zdravotnímu stavu nepřiměřeně tvrdý, až krutý trest? Co si kdo vezme na staré seschlé babě?
Zejména vezmu-li v úvahu, kolik zločinů bezprostředně se nás dotýkajících a naši současnost ovlivňujících zůstává nepotrestaných, či dokonce nepotrestatelných, kolik vyšetřovatelů StB, někteří z nich stále v plné síle, souzených za bití při výslechu, odchází od soudů s podmínkami a zcela absurdními zákazy výkonu povolání.
A stará žena, která sice morálně selhala, ale podlehla tlaku doby, která semlela jinačí charaktery, má jít sedět „natvrdo." Souhlasím s tím, že stanula před soudem, souhlasím s tím, že byl vynesen verdikt o vině, ale mělo být podle mne upuštěno od potrestání. Jako výraz velkorysosti vítěze. Takhle to totiž vypadá, že nová moc si troufá jen na staré, slabé a nemocné.
Ba co hůř, nelze se zbavit dojmu, že Brožová-Polednová je sama obětí politického procesu. Protože pokud byl minulý režim zločinný, potom by měl být přeci někdo odsouzen. Ale odsouzených se zoufale nedostává a rétorika o zločinnosti minulého režimu, legitimující režim současný, tak ztrácí na věrohodnosti. A Brožová-Polednová je ideální kandidát na exemplární potrestaní – těsně spojená s minulým režimem, přímo se podílející na jednom z nejkřiklavějších excesů 50. let, stará a osamělá, pro mnoho lidí jako zločinec snadno přijatelná.
O co vlastně šlo v procesu s Brožovou-Polednovou především? Potrestat dávný zločin, nebo demonstrovat definitivní pád minulého režimu a jeho zločinnou podstatu? Hledá se zde spravedlnost, nebo politická moc? A proč až nyní, dvacet let po pádu starého režimu? Dva tři toky po převratu by byl takový proces pochopitelný a přijatelný, nyní se však jeví spíše jako gesto, než co jiného.
Řekl bych, že tímto procesem nový režim projevil spíše slabost a nejistotu, než sílu a pevnost.
