Není týdne, aby se v domácích médiích neobjevila další a další zpráva dehonestující církev, tedy konkrétně tu římskokatolickou. Zrovna teď je na internetu zpráva, že Joseph Ratzinger v době, kdy byl ještě papežem, se osobně zasloužil v letech 2011-12 o vyloučení čtyř set kněží z řad církve kvůli jejich pedofilním zločinům. Například ve srovnání s lety 2008-9, kdy bylo z řad duchovních vyloučeno „jen“ 170 kněží, se buď jedná o obrovský nárůst pedofilie v řadách katolického kléru, anebo je možné, že před 5 a více lety se tomu církev tak nevěnovala a jejich zločiny tak nesankcionovala, jako v posledních letech. Obojí je možné, ale ať je to tak, nebo tak, je to špatně. Vypovídá to o infiltrování této organizace mnoha nebezpečnými devianty. To vede lidi mimo tuto církev k přemýšlení o tom, k čemu je vlastně tato organizace dobrá, pokud dokázala tak dlouho zlo této úrovně legitimizovat tím, že svým zvrhlým příslušníkům, o nichž věděla, že jsou zvrhlí, umožnila s tím spojené zlo páchat.
Předem je ale třeba zdůraznit, že jde nikoliv o církev ve smyslu široké obce věřících, ale o církev jako instituci, resp. o organizaci zaměstnávající profesionálně připravované (ve vlastních seminářích, fakultách či kolejích apod.) pracovníky pro práci s věřícími. Nejde zde tedy o hodnocení katolické víry jako takové. Lidi mají právo věřit tomu, co považují za správné s dodatkem, že by však jejich víra nikdy neměla škodit druhým lidem. Nejde tedy o to, zda katolická víra je k něčemu užitečná, nebo ne. Jde nanejvýše o kvalitu lidí, kterým v Čechách často říkáváme flanďáci, nebo kterým K. Schwarzenberg, nositel Řádu zlatého rouna a ochránce církve, říká – když chce být lidový – černoprdelníci. Oni sami se nazývají zpravidla kněží, faráři či duchovní a jsou z našich daní stále ještě placeni, což nám dává jisté oprávnění vyjadřovat se k jejich kvalitám.
Pozornost zde ale tentokrát není orientována na stav domácí církve svaté, jak si také tato organizace někdy říká. Ta si nastavuje již dlouho svými činy zrcadlo sama. Možná někteří z Ratzingerových exkněží k ní také patří, ale o tom se v jejich médiích nepíše, kdo zde byl, kým, zač a proč byl zbaven kněžství. Jde o pohled obecnější. Bez přístupu k jejich interním, důvěrným materiálům však nelze ani zjistit to, kolik je ve světě vlastně katolického kléru, včetně mnichů a jeptišek. Měřeno českými poměry založenými na srovnání počtu zdejších věřících hlásících se ke katolicismu s počtem těch, kteří zde prošli vysvěcením a slouží jako zaměstnanci církevní správy, by jich mohlo být celkově v nejrůznějších zemí světa nejméně deset milionů. Možná jde ale o x-násobek tohoto počtu, protože poměry v Čechách nepatří k těm typickým. V každém případě to bude hodně, nejméně tolik, jako je dohromady v ČR nás všech, včetně miminek. Z tohoto relativizujícího hlediska je redukce stavu katolického kněžstva o dvě stovky exkněží teoreticky málo. Z jiného hlediska je jich však až příliš.
Mezi touto podmnožinou je asi mnoho slušných kněží a jiných – jak se jim kdysi říkalo a možná i někde ještě říká – služebníků Páně. Těch deviantů je ovšem ve skutečnosti asi mnohem více, protože s nimi to bývá jako u ledovců. Ti, o kterých se to ví, resp. kteří jsou za to potrestáni, jsou jen onou pověstnou špičkou ledovce. Možná jde o pěti ne-li šesticiferné číslo. Tedy hodně. Nemáme díky neexistujícím či nedostupným statistikám možnost porovnávat jejich výskyt třeba v různých zemích světa, ani jiné podobné charakteristiky. Musíme se tedy spokojit jen s úvahou nad tím, k čemu vůbec je dnes církev v té podobě, v jaké je praktikována třeba u katolíků, tedy v té nejpočetnější křesťanské církvi, vůbec dobrá, když zde není žádná garance kvalifikovaného výběru do řad kněží a tedy i k výkonu daného povolání.
Samozřejmě se na to lze dívat z různých úhlů. Pokud bychom vzali za podstatný jen ten z nich, který souvisí např. se zmíněnou pedofílií, pak bychom se mohli ptát, zda církev je v tomto směru nějak výjimečná. Zda svými zákazy třeba manželství pro kněze a jinými obstrukcemi kladenými jejich přirozenému sexuálnímu chování a jednání, nevytváří to, čemu se někdy říká semeniště sexuálních deviací v jejích vnitřních strukturách. Je to zcela logická otázka, po níž by mohla následovat i jiná otázka: jak obstojí exkněží vyloučení z těchto důvodů ze svých povolání v civilním životě v dalším životě? Nedojde u nich ke stejnému efektu, který znají armády založené na výcviku žoldnéřů k tzv. tichému zabíjení a k jiným podobným vojenským aktivitám (tzv. commandos apod.)? Tedy k tomu, že když si odslouží svůj počet nasmlouvaných let a všechna jim hrozící nebezpečí přežijí, zda jim „krev“ nezachutnala až příliš a zda se z nich nestanou i v civilním životě zabijáci a sérioví vrazi? Na to téma existuje dost scénářů filmů i dobrodružných knih. A co bývalý flanďák, který je vyloučen ze struktur církve pro přečin pedofilie? Přestane kněz-prznitel být v civilu pedofilem? Není to v případě, že má problém s kontrolou svého chování v oblasti sexu a nenávidí lidi, kteří se sexem profesionálně zabývají, jako jsou třeba prostitutky, snad přirozený kandidát na nového Rozparovače? Má snad církev nějaká detenční zařízení, kde je má pod kontrolou? Co o tom víme?
V každém případě však církev, tak jak se vyvinula dodneška, sklouzla díky špatně nastaveným pravidlům ve výchově svých lidí ke kněžskému povolání včetně celibátu do velmi nebezpečné podoby jakési líhně vychovávající ve velkém sexuální i jiné devianty. Nebo – a to je pro mnohé z nás srovnatelné – i líhně pro podvodníky a věrolomníky, tedy lidi nedržící své sliby? Konkrétně lidi neschopné dodržovat vlastní sliby, že se vzdají aktivního sexuálního života, že nebudou harašit ani se svými hospodyněmi, ani s ženami hledajícími u nich duchovní útěchu. Nebo s dětmi. Otázkou je ovšem, zda něco takového od nich může vůbec církev v podobě jejich vrchnosti, nadřízených, kterým se takové sliby skládají, vyžadovat. Je to vůbec lidské? Není naopak docela logické si myslet, že církev tímto způsobem ve svých vnitřních strukturách vytváří něco jako gravitační sílu, která do jejích řad přitahuje sexuální devianty různého druhu? Protože ji nedostačuje nabídka těch „správných uchazečů“, kteří jsou do církevních řad přijímáni, aby rozmnožili počty těch, kteří se zabývají z titulu své profese i dětmi, mladistvými i jinými potenciálními obětmi svých zájmů, neumožňuje snad církev vstup do svých řad i těm, kteří by takovou práci nikdy dělat neměli? To se totiž zjevně stalo!
K čemu je tedy dobrá církev, která něco takového umožňuje, to je ta správná hamletovská otázka. Určitě není dobrá ke vzdělávání budoucích vědců, založeném na racionalismu, kritickém myšlení a jiných, církevní dogmatice odporujících způsobilostech. Což ovšem neznamená, že mezi věřícími se nevyskytnou i úspěšní vědci, kteří si rozpory mezi nároky církve a nároky vědy dokáží vyřešit po svém. Je snad však tato církev dobrá pro zmravnění lidí? Nic z dějin církve neukazuje, že by se zde něco takového jako mravnost pod její gescí prosadila jako základní cílová hodnota. Války, násilí všeho druhu, podvody, lži, teror apod. jsou běžnými průvodními znaky vývoje tzv. křesťanské Evropy. Jejich iniciátorem často byla právě církev. Nehledě na samotný problém definice toho, co je morální a co ne, je zřejmé, že v církvi se nějaké vzory mravnosti nedají hledat lépe než třeba mezi jinými organizacemi a komunitami.
Takhle bychom mohli v úvahách na dané téma pokračovat hodně dlouho. Asi nejsem ten správný člověk pro hledání odpovědi na danou otázku. Musel bych mít církev moc rád, abych jí přiznal, že je k něčemu dobrá. A já ji rád nemám, protože jsem zatím nenašel nic, co by mi umožnilo jí mít rád. Proto svoji úvahu přiměřeně zkrátím a řeknu to natvrdo: Církev není nic dobrého a proto hledat, v čem je dobrá, je marné. Jako v každé organizaci i v ní samozřejmě lze najít poctivé a dobré lidi, ale není jich procentuálně více než v jiných organizacích. Není to žádná výběrová organizace. Ani komunisté nevytvořili výběrovou organizaci, i když jí chtěli být. V církvi lze – stejně jako jinde – nalézt i mnoho špatných lidí, kteří zohledňují jen své zájmy a jsou bezohlední k druhým. Lidí, kteří kradou (viz restituce) a lžou. Jsou to ti, kteří kážou vodu, ale pijí víno.
V tomto úsloví je jakoby zhmotněna zkušenost mnoha a mnoha generací těch, kteří byli s církví nějakým způsobem někdy konfrontováni. Z tohoto úhlu také lze okomentovat zprávu z médií o vyloučení 400 kněží v posledních dvou letech ze stavu duchovních. Tím, že je církev vyloučila, by neměla končit její odpovědnost za to, že je tzv. „přikryla“. Že jim dala možnost pod hávem ornátů své deviace realizovat. A nejde jen o to, že by se měla postarat o jejich izolaci od dětí i v budoucnu. Především by neměla vytvářet ze svých přípravek pro budoucí duchovní další líhně těchto deviantů. Celibát by měl být ve světle současných poznatků o složitostech lidské sexuality prohlášen za zločin, který církev už po staletí páchá na tzv. křesťanských společnostech. Se všemi důsledky, které s proklamací celibátu jako povinnosti a předpokladu pro výkon duchovního povolání souvisejí. Preláti, kteří o tom mohou rozhodnout, by si už konečně měli uvědomit – pokud ovšem sami v tom nevězí až po uši – důsledky svých pokřivených pravidel.
