Pohádka z jiného světa

Od doby, kdy Amschel Meyer rozeslal svoje syny po Evropě, aby vytvořili evropské, později globální finanční impérium, jehož stávající aktiva jsou odhadována mezi 120-150 biliony US dolarů, tedy dvoj-až trojnásobku globálního HDP, aniž by se kdokoli z těchto osob kdy dostal na listinu nejbohatších lidí planety publikovanou časopisem FORTUNE, jsou ideologie, systém politických stran a jimi realizovaná politika jen funkcí peněz a zájmů jejich majitelů. Těmi přestaly postupně být národní státy a staly se jimi konkrétní fyzické osoby, které různými, převážně ilegálními způsoby získaly od států či panovníků právo tvořit měnu – tisknout bankovky. Globálním zlomem v tomto smyslu bylo založení Bank of England v roce 1694 na základě propojení (merger) zájmů a kapitálu windsorské dynastie a Rothschildova bankovního impéria. Tak dnes britský panovnický rod patří, díky tomu, že se Rotschildové přes tři století starají o efektivní investice soukromých aktiv Windsorů, k nejbohatším rodinám světa, a Rothschildové od té doby vlastní Bank of England a staletí (až do dnes) vlastní světovou měnu a ovládají prostřednictví jimi vlastněných globálních institucí finanční trhy celého světa, se všemi důsledky z toho vyplývajícími.

Jestliže před Velkou francouzskou revolucí, financovanou a řízenou zpod červené střechy ve Frankfurtu nad Mohanem, národní státy, monarchové viděli ve válce způsob jak rozšiřovat svoje území na úkor sousedů, příjmy jejich pokladen o další daňové poplatníky, včetně těch z dobytých kolonií, pro svoji pozemskou i historickou slávu, a to až do zadlužení penězoměncům za rámec závislosti na 3. stavu, pánové peněz, nikdy nevynikající loajalitou ke komukoli či čemukoli (v intelektuálním a rasismem poznamenaném ghettu prostě zákonitě absentuje), a znalí gruntu ideologií, které aktivně spoluvyvíjeli (ala Marx a jeho sponzoři z Rotschildovy „Společnosti spravedlivých“), pochopili, že investice do výrobních prostředků, exploatace zdrojů surovin odstartovaná první průmyslovou revolucí je fajn, ale válka je byznys úplně nejlepší. Nic totiž nezadlužuje více než neproduktivní investice do válčení, de facto spotřeba spojená s ničením životů i majetku těch mimo vyvolené ghetto. Těch bez plné imunity bohů pro jakoukoli kriminální činnost, těch pro které platí zákony, kteří krvácejí ve válkách. A zadlužování znamená závislost na penězoměncích, na těch co mají glejt na tvorbu peněz z ničeho. Po odstranění zlatého standardu získali penězoměnci, transformovaní do role centrálních bankéřů právo tvořit měny dle svého uvážení a míry svojí duální morálky a stupně existence pudu sebezáchovy. Z peněz reprezentujících reálnou hodnotu, např. práce, se stala jednotka dluhu, jednotka víry uživatelů v to, že jim někdo za potištěný papír něco prodá.

Ale zpět k Francouzské revoluci, protože, abstrahujeme-li od šlehačky historie vítězů, znamenala v celé plejádě případů zlomový okamžik v historii minimálně Západní civilizace.

Zmíním se o dvou-třech aspektech, které v politicky-korektní historii jaksi absentují. První je promítnutí ghettoidní mentality plné nenávisti k statu quo, v kterém židovské ghetto, byť bohaté, mocné, sjednocené a intelektuálně na podstatně vyšší úrovni než špička monarchistické mocenské pyramidy kdekoli, bylo na okraji společnosti, bylo opovrhovaným společenstvím páriů. Tato nenávist definovaná heslem „kdo není s námi, je proti nám“ našla svoji realizaci v revolučním teroru, který svojí krutostí, primitivismem, talmudickou aplikací principu kolektivní viny i „finálního řešení“ vyvražděním oponentů daleko předčil i genocidní zvěrstva spáchaná katolíky při prosazování nezpochybnitelné moci a jediné pravdy Satanovy vatikánské synagogy.

Ideologie třídní, stejně tak jako rasové nenávisti živící teror na revoluční ulici, byla vhodně doplňována aktivním vydíráním zuboženého státu před bankrotem celoevropsky koordinovanou politikou úžeru – dáš privilegia, dostaneš úvěr, dostaneš peníze. Pak se nelze divit, že revoluční teror se ghetta netýkal, a jeho „kolaboranti“ s královským trůnem se postupně stali pairy, de facto vládci Francouzského císařství.

Bonaparte nebyl jen osobně statečný a schopný voják a vojevůdce, manažer války, byl to i všehoschopný „válečný podnikatel“. Je sladkým tajemstvím, téměř absolutně vymazaným z oficiální biografie i dějin, že vytvořil Bank of France, soukromou cedulární banku s monopolem na tvorbu nové francouzské měny. Know-how z Bank of England bylo plně aplikováno ve Francii. Napoleon vlastnil 50 %, zbylých 50 % akcií získali francouzští Rothschildové, kteří se postarali, aby i z  mimofrancouzských, de facto republikánské Francii nepřátelských zdrojů byly financovány napoleonské války a banksterská revoluce a jejích „ideje“ se rozesely nejen téměř po celé Evropě, ale i mimo Evropu.

Je jedním z paradoxů systémové historiografie, že si nikdy neklade poměrně zásadní otázku – jak mohla společensky, demograficky, hospodářsky i finančně devastovaná Francie ufinancovat zdánlivě nekonečné válečné úsilí Napoleona Bonaparte. Jak mohl Napoleon válčit i řídit válečnou ekonomiku, francouzský stát. Odpověď je zjevná – předal řízení ekonomiky, francouzského státu do rukou svých „obchodních“ partnerů.

A pak ten malý velký muž pronásledovaný touhou po slávě a moci udělal cosi téměř nesvéprávného. Zprivatizoval, vyvlastnil, z pohledu Rothschildů ukradl rothschildovské akcie v  Bank of France. Ukradl jim to nejcennější – právo tisknout si peníze dle libosti. A tím si podepsal ortel smrti stejně tak, jako později Romanovci, nebo čtyři američtí prezidenti , Stalin a řada dalších potentátů, co nepochopili, že když jde o peníze, jde vždy i o život všech, kdo se jejich moci vzepře.

Oficiální historie má spoustu událostí, které neumí nebo nechce popsat či vysvětlit, přestože stupidita až šílenost některých událostí volá do nebe po vysvětlení. A to zejména u událostí, které „pohnuly“ světem a statem quo.

Jednou z těchto událostí je Napoleonův vpád do Ruska. Nikdo nikdy nevysvětlil, co tam Napoleon hledal, co tím chtěl získat, proč podnikl tuto sebevražednou výpravu. Bonaparte nebyl hlupák a musel vědět, že i kdyby zvítězil, dobyté teritorium nemá šanci ani schopnost udržet. A bez nejmenší možnosti získat reálnou kontrolu nad dobytou zemí, vstupují do války jen idioti nebo … zajatci mamonu, banksterští sluhové, jak třeba dokumentováno později vpády Angličanů, Rusů i Američanů do Afghánistánu. Bonaparte musel vědět, že v Rusku nezbohatne, nezíská prostředky na další války a expanzi. Proč tedy zmobilizovat půlku Evropy a nechal ji doslova vyvraždit v Rusku. Připomeňme, že přežilo 10 % (podle některých zdrojů 1 % – pozn. edit.) vojáků z těch, co vstoupili na ruskou zemi, což je historicky největší vojenský debakl všech dob.

Historie peněz nabízí možnou, byť nedokazatelnou odpověď : Rothschildové podmínili další financování Císařství útokem na Moskvu, kde vládl jim nepohodlný a vzpurný rod Romanovců, který se odmítl vzdát kontroly svojí měny. Bonaparte zřejmě podcenil důsledky své monopolizace Bank of France a nenávist, kterou tím způsobí. Nepochopil, že důsledkem bude mobilizace Rothschildy kontrolované Evropy a jejích spojenců proti jeho Císařství. Nic nespojuje tak, jak peníze a dluhové otroctví. Z prvního koně Nového světového řádu banksterů se rázem stal herkou k odstřelu a bez peněz. Do Ruska prostě musel, protože bez žoldu by se mu armáda rozešla domů, nebo by ho svrhla jako císaře, pochopil, že nemá jinou volbu. Hnal svoji sbírku, tehdy již profesionálních válečníků, na smrt kvůli úvěrům od svých nepřátel i „naštvaných přátel“, protože Francie sama už měla války plné zuby, byla plná válečné slávy, bohatství nových elit, plná monumentů, plných hřbitovů a hladu na ulici. A také předlužená.

Jako banksterské kvantitativní uvolňování 21. století, tak i každá nová Bonaparteho válka přinášela menší lup, zisk a stále větší náklady. Každá válka novověku končí na vyčerpání zdrojů válčící strany, nikoli na ztrátě schopnosti válečníka zabíjet. Napoleona nejen odstřihli od peněz, od úvěrů, a zafinancovali nejen nepřátele, ale koupili i zradu v jeho armádě (viz Waterloo).

Jeho patetický návrat z vyhnanství byl vyjádřením jeho neschopnosti vnímat realitu, běžná u lidí z koridorů moci a slonovinových věží politiky, akademie a filosofie. I u vojáků stižených slavomamem. Dnes se již ví, že Bonaparte zemřel na otravu olovem. Neměl již šanci kohokoli ohrozit, kromě penězoměnců. Moc toho věděl, co nesmělo dojít sluchu přemýšlejících lidí na celém světě.

Tím druhým faktorem, kterému se systémová historiografie zásadně vyhýbá, je, že napoleonské války byly prvním válečným konfliktem, ve kterém se realizovala nadnárodní banksterská mafie při financování a ovlivňování války na obou stranách konfliktu. Do té doby byli penězoměnci loajálními občany státu, či poddanými suveréna státu, v němž měli sídlo. Vítězstvím „svojí“ armády získávali, prohrou ztráceli. Od napoleonských válek kasírují vlastníci tiskáren cenin/měny na všech stranách válečného konfliktu, postrádají loajalitu vůči svým domovským státům a národům, jejich cílem není jejich dobro, ale dluh, z něho vyplývající moc, dnes globální moc diktovat, co bude a nebude, a kdy to bude. Z lokálního parazita prodávajícího iluze, ideologie, nenávist, z ničeho tvořené peníze/dluhy a dlužní otroctví, se stali globálním parazitem usilujícím o svůj Nový světový řád s totální a totalitní kontrolou všeho, našeho majetku, osudu, budoucnosti, svobody i našeho myšlení. Z války se stal bankovní ráj bez rizika prohry či ztráty. Proto jsou války čím dál tím více větší, delší, devastující a častější.

Myšlenka Nového světového řádu a představ globálního parazita o jeho formě a náplni není nová, a nepřišel s ní ani generál Albert Pike, nejvyšší iluminát Ameriky, ani Křovák starší, dokonce ani nikdo z 20. století. Vznikla v onom ghettu, a ať již s námětem přišli Rothschildové či jiní, na světlo boží se dostala při Vídeňském kongresu vítězů, tzv. Svaté aliance. Wikipedie o něm říká, že:

Vídeňský kongres bylo setkání zástupců téměř všech zemí Evropy po napoleonských válkách, které upravilo mezinárodní vztahy soustavou smluv. Kongres se konal od 1. října (někdy je uváděno 16. nebo také 18. září) 1814 do 9. června 1815 ve Vídni pod řízením rakouského císaře, uherského a českého krále Františka I., který byl zastoupen ministrem zahraničí Metternichem. Pro své každodenní plesy a výlety pro hosty je také nazývaný tančící kongres.

Hlavní myšlenky, ke kterým byl kongres veden: a) Restaurace – snaha o nastolení do původního stavu do doby před Velkou francouzskou revoluci a obnovit feudální a klerikální uspořádání, uspokojit územní požadavky vítězných velmocí a na trůny dosadit původní panovnické rody – tzv. legitimismus, b) kvietizmus – snaha o naprostý klid v Evropě, snaha zabránit revolucím za každou cenu.

Svatá aliance bylo spojenectví Ruska, Rakouska a Pruska, které mělo dohlížet na dodržování kvietismu na základě „křesťanské solidarity“ (nehledě na to, že Romanovci byli pravoslavní, Habsburkové katolíci a Hohenzollernové luteráni). Tato aliance byla vlastně ztělesněním reakční spolupráce. Jelikož tvůrcem politiky rovnováhy byl do značné míry kníže Metternich, mluvíme někdy také o metternichovském systému. Ráz této politiky, která fungovala v Evropě od vídeňského kongresu v podstatě až do první světové války, označujeme také jako koncert velmocí. Revoluční myšlenky však nezapadly a již po několika letech se projevila touha po svobodě…“

A teď konspirativně pod fasádu.

Asi je každému jasné, že monarchové a potentáti skoro celé Evropy neopustili svoje vratké trůny na celých 8 měsíců pro nic za nic. Císařové a carové jednání nevedou, smlouvy schvalují, a to vždy. Na sepisování smluv mají svoje lidi. Car nebo král mohl stvrdit smlouvu podpisem i v Petrohradu nebo jinde. Něco je, nominálně suverény Systému, nevídanou silou nutilo ve Vídni setrvat, a plesy a zábava to určitě nebyly.

Inu, byly to zase peníze a dluhy, kterých všichni měli za ta léta válčení na dluh až nad svoje posvěcené hlavy. Válčit nejen že nikdo nechtěl, ale hlavně nemohl – nebyly nejen peníze, ale ani kanónenfutr, a byla bída, protože ti padlí vojáci někde, většinou na poli, chyběli. A co zbylo, válčící armády dávno zrekvírovaly.

Mír tudíž byl objektivní a zákonitou nutností, a ekonomická a demografická stabilizace taktéž, územní nároky byly jasné za chvíli a velké rozpory tak jako nebyly, nebo nebyly v kontextu vyčerpání zdrojů všemi až tak podstatné. Svatá aliance nebyla ani tak vítězstvím reakce, jako manželstvím z rozumu. A panovníkům Svaté aliance nikdo neusiloval o jejich zadlužené trůny.

Takže, pominulo-li dočasně nebezpečí revoluce, o čem všichni ti tanečníci diskutovali za zavřenými dveřmi celých 8 měsíců daleko od domova a svých vladařských povinností? Tak jako později za Versailleské konference po konci 1. světové války, seděli za jednacími stoly hlavně finančníci se vší mocí, kterou dlouhá, lukrativní válka přinesla. Dluhy chtěli využít pro legalizaci, zabránění konfiskace majetkových zisků, společenského postavení, titulů, vlivu a moci, které si od francouzské revoluce vydobyli. Usilovali o přijetí do nejvyšších společenských kruhů. Ke kormidlům ekonomik a států. A tohoto cíle dosáhli za cenu odpuštění části dluhů.

Skutečnými hybateli kongresu byli rakouští Rothschildové, reprezentující celé bankovní impérium. S vědomím vlastní moci a síly přednesli zúčastněným monarchům svůj plán Nového světového řádu a požadovali od účastníků plnou spolupráci formou ultimáta. Zatímco celá „atlantická“ Evropa se před mocí svých finančníků a sponzorů sklonila, a váhavý, spíše odmítavá postoj tehdy ještě rozdrobeného Německa reprezentovaného Pruskem a Bavorskem nehrál roli, car Alexandr I. se postavil tvrdě a nekompromisně proti. Ač z německého rodu, svojí zem a poddané odmítl prodat za peníze. Banksteři narazili na kulturní, náboženskou i filosofickou odlišnost Kontinentální mocnosti. A na reálné zkušenosti carství se vzorcem chování chazarské minority v podmínkách ruské společnosti. Car odjel jako nepřítel atlantických banksterů, jejich NWO, Rusko jako cíl jejich agrese a nenávisti, a proto byli Romanovci při první příležitosti vystříleni včetně dětí, přestože již novému pořádku nemohli uškodit. Stovky let, tisíce let – ta nenávist je nesmrtelná, jde z generace na generaci. Odpuštění neznají.

Zpět k povedené Wikipedii:

Po smrti nenáviděného cara Alexandra I. Romanova v prosinci roku 1825 musel nový vládce Mikuláš I. čelit nevídané vzpouře děkabristů (podle ruského slova děkabr = prosinec). Byli to většinou vojenští důstojníci a jejich vojáci, kteří odmítli přísahat novému caru věrnost, dokud nevydá ÚSTAVU. Důvod tohoto povstání bylo samoděržaví a feudální útisk. Povstání však bylo špatně zorganizováno a nemilosrdně potlačeno dělostřelbou. Přeživší povstalci byli popraveni nebo posláni do vyhnanství na Sibiř. Proto zůstalo nevolnictví v Rusku až do roku 1861.

Povstání (Poláků) vypuklo v listopadu 1830 proti nadvládě Rusů (chtěli osamostatnit části Polska pod nadvládou Ruska). V čele stála polská šlechta. Bylo však velice tvrdě potlačeno Ruskou armádou a polská autonomie byla okleštěna. Proto se mnoho Poláků vystěhovalo do Francie a Německa.“

Už jsme si vysvětlili, proč a kým byl Alexandr I. nenáviděný. 90 % všech atentátů na ruské cary spáchali ruští jevrejci, všichni děkabristé patří do stejné kategorie. S nevolnictvím to nemá nic společného, protože tam, kde převzali reálnou moc, nejenže poddanství nezrušili, ale zavedli otrokářství, které vedlo k povstáním, jako to Bohdana Chmielnického.

Teror jim byl vždy vlastní, jakýsi trade mark, a jejich odporu, povstání se nelze, upřímně řečeno, divit. Byli to vzdělaní lidé s kontakty na Západě, kde si jejich bratranci vydobyli privilegia a společenské postavení, které bylo v Rusku této minoritě po staletí odpíráno. Chtěli si vydobýt totéž. A frustrace minorit či utlačovaných vede k zoufalým činům všude…

Atlantičtí“ historii jsou přinejmenším romantici. Ruské majoritní společnosti, ať už z jakýchkoli důvodů, cizácký vládnoucí rod, samoděržaví a feudální útisk jaksi až tak moc nevadil. Jinak by tak dlouho carský režim nepřežil a dávno by podlehl oslíkům naloženým zlatem. Oslíci ale dorazili až v roce 1917. Se dvaceti miliony US dolarů od Schiffů a Warburgů v newyorském a drážďanském zlatě zpod červené střechy řádili jak černá ruka.

Při vší úctě k vlastenectví a nešťastnému osudu Poláků, věčně bojujících s větrnými mlýny v cizích armádách, jejich elity skoro nikdy neuměly moudře vládnout a jejich egománie a zkorumpovatelnost by měla být zanesena do Guinessovy knihy rekordů. Žádné jejich povstání nemělo ani vizi, ani rozum, o neschopnosti poznat, kdo je přítel a nepřítel, o jejich impotenci žít v míru se sousedy – hlavně Německem a Ruskem – by se daly napsat romány. Slavně trpí pro svoje aktuální elity i dnes a následují svoje vždy proradné a zkorumpované vůdce. Jsou sami sobě největším nepřítelem. Když mají svobodu, nedohodnou se na ničem. Ale na kopání do sousedů jich užije, zvlášť když z toho něco kápne do nějaké vyvolené a připravené kapsy.

Německá zaváhání ve Vídni spočívalo nejen v tradičně vždy blízkých vztazích a společných zájmech Němců s Rusy, ale i s tím, že Německo je z definice Kontinentální mocností od doby jeho sjednocení a úspěchu první průmyslové revoluce (financované Rothschildy a Warburgy), který z roztříštěného národa v průběhu sjednocování učinil mocnost rovnou, či dokonce větší než imperiální Francie či imperiální Anglie. Byl to růst hospodářské, obchodní i politické síly Německa, který postavil do jednoho zákopu v historii vždy znesvářené Atlanťany – Brity a Francouze.

Logika pánů peněz usilujících o maximalizaci svých zisků, majetku, vlivu a moci stále většími válkami (s inkasem na obou stranách) přivedla Kontinentální Evropu do 1. světové války s Evropou Atlantickou (vítězem, z pohledu peněz i vlivu, USA, poraženými všichni ostatní) a do 2. světové války, kde se banksterům povedlo přimět dvě Kontinentální, vůči NWO nepřátelské mocnosti, aby se navzájem téměř vybily.

A ta třetí Pikova bude o vzájemném vybití křesťanů a muslimů. Muslimy s Rusy (a Číňany) spojuje odpor proti banksterské formě a otrokářským motivům atlantického NWO, odpor k opuštění svého náboženství, vlastního stylu života, vlastních hodnot, dědictví duchovního, kulturního i vzdání se zdrojů svého nerostného i jiného bohatství (ekonomické nezávislosti), přijetí atlantických parazitních „hodnot“, které je nutné pro „soft“ kolonizaci a integraci do Nového světového pořádku.

Moc peněz tu naráží na meze civilizace, proto je nutné tuto nepřizpůsobivou civilizaci nutno zničit, jako vždy, cizíma rukama – a Evropa je na tuto misi připravována od okamžiku, kdy britská pobočka impéria otevřela dveře imigraci z Asie, francouzská a italská imigraci z Afriky a banksterští správci okupovaného Německa pustili na dvorek milion Turků.

Když padnou líbivé inzeráty a billboardy, najde za nimi člověk morálně i kulturně nízký finanční kalkul s děsivými důsledky pro ulici, ale utrženou klikou od kasy v bankách. Už přes 300 let – a multikulturalismus představuje potencionál plných a mnoha nových hřbitovů. Od tříprocentní jinokulturní a nepřizpůsobivé 5. kolony se už dnes v některých zemích Evropy dostáváme ke 20 %, a to procento vysokou natalitou a kulturním a společenským rozkladem západní civilizace roste dramatičtěji, než by se na první pohled zdálo. A ve svých vlastních ghettech, plných bídy a stále více nenáviděných domorodci, slouží proti svým vlastním zájmům Velkému parazitovi.

Nový, aktuální, mediálně tvořený velký nepřítel nemusí ani přeplout Středozemní moře, nebo přejít most přes Bospor, máme toho „spáče“ v suterénu společného Evropského domu. Sedíme na sudu střelného prachu a blafeme o vyprázdněných pojmech, o velikosti, která není, o svobodě, co zmizela, o volném trhu století mrtvém, o demokracii, co je fašistická, o tom jak žijeme v „nejlepší možné době“. Budeme odměněni. Brzo.

Každá pohádka je fikcí, všichni víme, že Bajaja nebojoval z drakem, ale nejspíše s vlastní opicí. Všechno, co odporuje našemu vzdělání, chápání, životním zkušenostem, perspektivě náhledu, je blbost. A autor takové pohádky je blázen. Ale někdy má pohádka i schopnost poučit – třeba Jeníček s Mařenkou, po svých zkušenostech, už do lesa sami nikdy nevlezou.

Je to taková seversky drsná pohádka, pro Slovana drsná až fatální. Zvláště v době, kdy krach globálního finančního systému, toho letadla, z kterého, jak doufají, vyskočí včas s padákem jen piloti a doufají, že přistanou na místě, které ještě omylem nezdevastovali a kde je nikdo nezná. Na zglobalizované planetě. Možná, že i věří tomu, že soukromý majetek – tedy i ten nakradený – je nedotknutelný, že velké přerozdělování, které provází každou válku a revoluci, prostě nebude. Mají tedy víru, že utečou sami sobě a tomu co učinili. I Bůh je na jejich straně, a kdyby bylo nejhůře, je tu Mesiáš.

Ale i vikingské pohádky končí dobře, hrdinové se vezmou, mají děti a žijí šťastně, překonavše zlo a nepřízeň, jimž byli v příběhu vystaveni, či jím byli přímo pronásledováni. Přichází čas Hloupých Honzů. Blázni si s mudrlanty vymění místo a blbost zase s pudem sebezáchovy.

Pokud si pamatuji dobře, Hloupý Honza byl vzdělávacím systémem nedeformovaný pecivál a parazit, kterého rodiče nakonec vyhnali, aby si našel konečně nějakou práci a příjem, v jiné verzi, že sám odešel z domova, aby dokázal, že není budižkničemu. Díky přítomnosti selského rozumu (absenci indoktrinace, negativních vzorů a společenských zábran) a zcela určitě i akceschopnosti, se vrátil domů se slušnou výslužkou. K životu doma a po svém. Co vím, dožil se návratu do svého normálního, neorwelovského světa i díky tomu, že se nikdy nenechal zverbovat do cizí války. Zlaťáky a metály od krve mu za to nestály. No blbec jeden !

A proto končím svoji scestnou pohádku z jiného světa optimisticky: Ti, co přežijí, vyhrají. Otázkou je co. V každém případě poznají úplně nový svět netušených možností a změn a všude na zeměkouli bude daleko víc místa a zdrojů na hlavu. A možná tomu zase budou říkat socialismus … lidskou tvář bych do toho ale netahal.

Za pár let NATO budou na památníky obětem zase močit psi a pro křoví nebudou vidět, a krysy vylezou slavně z kanálů, vyrostou samochválou do Shreckových rozměrů, pokryjí se metály a budou tvořit měřítka akceptovatelnosti pro ty, co v kanálu nikdy nebyli…

A budou chtít druhým prodávat jejich vlastní peníze na úrok. Je to prostě pořád stejné, přes tři sta let jedeme přes jakobínský potok, bolševickou louku, nacistický hájek, teroristickým úvozem, islámskou pouští a děsivou východní tajgou, odkud přichází newyorský mráz, a toho řidiče je už asi nutno zneškodnit … Nevidí, neslyší, nevnímá, ale volant drží křečovitě a zarputile. Směr minové pole.

Tak, moji milí, zazvonil konec – a scestné pohádky je konec. A kdo tomu věří, ať tam nekorektně běží…

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments