Pohádková Dominika a Český Honza

Průvodčí měl pravdu. Žiju v pohádkách. Už kdysi mi bodrá paní lázeňská v Radlicích přezdívala Pohádková Dominika. Byly mi asi čtyři roky, když mi chtěla vyčinit za to, že jsem si před vstupem do bazénu neumyla ruce. Ale já jsem ji úplně odzbrojila svou odpovědí: “To není špína, ale žíly.”

Když já si nemůžu pomoct. Mně se život jeví jako pohádkový příběh. A tím teď nemyslím, že bych jej prožívala v radostné euforii. Každé malé ditě přece ví, že v pohádkách je dobrý jenom ten konec. Všechno ostatní jsou povětšinou nepříjemné šlamastiky. Pohádky se hemží závistivými sourozenci, macechami, čarodějnicemi a draky, kteří nemají nic jiného na práci než trápit nějakého chudinku prosťáčka, jenž od nich nic nechce a ani se jim pokud možno nesnaží plést do cesty.

Vezměme si třeba Českého Honzu. Takový pecivál a budižkničemu. Jednoho dne se ale už nevejde na pec a tak sleze a vydá se na cestu. Nejspíš asi hledat větší pec. Máma mu dá pár buchet do rance. A náš Honza si pomalu vyšlapuje pustým cizím hvozdem a hvízdá si pro radost. Když tu najednou přijde na rozcestí. A teď –  babo raď. Která z cest je ta pravá? Moudrost českých pohádek učí, že vždycky právě ta stezka, která je ze všech nejdelší, nejužší a nejstrmější, vede za štěstím. Je také zapotřebí nepřehlížet chudé pocestné, podělit se o své buchty se starým žebrákem anebo shrbenou babičkou. Občas nakrmit chytrou lišku a všelijakou lesní drobotinu. Promluvit se stromem, vymést zanesenou pícku, opravit polámanou lávku, vyčistit studnu. Prostě se chovat přátelsky k přírodě, naslouchat její tajemné mluvě. Jedině takto se poutníkovi dostane dobré rady a nezbytných magických darů, jež mu později můžou přijít vhod.

Ale kdo dneska věří na pohádky?

Dokonce i já jsem začala pochybovat, že moje cesta někam vede. Všechno v mém dosavadním životě dosvědčovalo, že jsem blázen a nevyléčitelný snílek. Ve svých dvaatřiceti letech jsem prošla svět, abych se nakonec jen tak tak dovlékla zpátky k té své staré dobré peci a lízala si tam utržené rány. Nic jsem nenašla. Žádné zakopané poklady. Pražádnou moudrost. Princové? O těch radši pomlčet. Buchty mi rozkradli, ani jednu nenechali. Nedotknutelná hvězda občas blikla na nebesích, když jsem neměla kam složit hlavu. Zavedla mě jenom do průšvihu a bylo jí fuk, jestli jsem kdy koho milovala. A ať už se na to Panbůh díval nebo ne, nedal mi žádné znamení. Značky na rozcestích zarostly plevelem. Z žebráků se často vyklubali lupiči a z pohádkových babiček megery. Nechaly se ode mě nosit na zádech i s plnou nůší. A mně bylo samozřejmě trapné požádat je, aby slezly. Maminka mě učívala, že je lepší kousnout se do jazyku, než urazit dobrou duši. A kam jsem s tím vším dobrem, se všemi dobrými předsevzetími došla? No kam? Tam, kam se dnes a denně všichni navzájem posíláme.

 

Nepřestávej hořet.

Byť bys už úplně vyhořela.

Jen, abych se dotknul

a rozprsknul na tisíc kusů.

Abych se dotknul nedotknutelné hvězdy.

 

Je zajímavé, že v době rozvoje technologie, kdy pro většinu malých dětí jsou pohádkové knihy realitou, upadlo lidstvo do letargie a přestalo věřit na zázraky a kouzla.

 

Ach ty ideály, povzdechla jsem si, když dozněla poslední nota šansonu.

 

Ocelový skeleton našeho TGV prosvištěl pařížským předměstím a zpomalil. Jako obrovský pravěký had se začal proplétat labyrintem výhybek, dokud se nedoplazil do své díry v nádražní hale Paris—Est. Mí spolucestující lehce ťukli do kláves svých kouzelných knížek a telepatických naslouchátek. Ozvalo se píp. Pip píííp. Z neviditelných dírek u stropu se linul andělský chór a svůdný ženský hlas nám v několika jazycích popřál příjemný zbytek dne. Skleněné dveře sykly a bez cizího přičinění se otevřely dokořán. Kufry na kolečkách se jakoby samy rozjely.

Promnula jsem si oči. Takhle nějak to přece chodí v pohádkách? Neviditelní sluhové rozžíhají svíce. Stoly se samy prostírají. Obří potvory tam polykají a vyplivují lidi. Z jednoho místa na druhé se tam člověk, pokud zná to pravé kouzlo, dostane v jednom okamžiku. Je to nějak podezřelé, pomyslela jsem si. Vypnula jsem magický orchestr ve svém I-podu a s nadhozem si navlékla batoh na záda.

Podklesla mi kolena.

Zaplaťpánbůh, že ještě dneska něco váží. Zaradovala jsem se pod tíhou znovunabyté reality. Už mě ta virtualita nějak vážně přestává bavit. Člověk dneska žije, jakoby krájel nožem do másla. Peníze vám přičarují, nač si ráčíte vzpomenout. Na každém rohu křičí barevné letáky: ŽÍT VE SNU JE SKUTEČNOST! Je to tak příjemné vyjít z provoněného vagónu ven na perón. Nad hlavou svítí umělá slunce. Po křišťálových tabulích se prohání duchové gladiátorů v lesklých trenýrkách. Pohár Svatého Grálu přetéká a kape na každého, kdo jen zašustí papírkem potištěným kouzelnou formulkou a číslíčkem. 100$. 200 Euro. 5000 Kč.

 

Přílišné užívání magických technologií kolem nás postupně vede k otupování našich vlastních magických smyslů, takže se pomalu stáváme otroky, závislými na vnějších pomůckách, jejichž funkčnosti málokdo z nás rozumí a jež je možné používat výhradně jenom za peníze.

Revue Proměny si můžete objednat zde

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments