Polibek
Lucerny a cesta, křupající pod nohama.
Osud už se blíží, krev, a nůž se nedořezal.
Pouta, která osvobodí uvězněné,
hřebíky, co zreznou v žilách katů,
koruna a sláva na věky,
však pro mne nic,
než bílé plátno do hrobu a amen.
Jidáš spiklenecky mrknul.
Klubko apoštolů spalo v propocené trávě.
Ani Bůh mi nežehná, jen mlčí.
Mravenci se hemží v písku,
ptáci polekaně procitají v hnízdech,
jak by celý svět stál na protějším břehu,
tam, kde donedávna moje nohy
v teplu boží lásky vděčně pookřály.
Teď jen samota a protivenství uštvaného člověka,
jenž postavil se proti všemu,
co kdy dříve choval v hloubi svého srdce.
Má smrt mi kráčí naproti,
už šplhá mrazivými hmaty
skrze polekanou páteř.
Světlo rozhoupaných luceren
teď vrhá stíny rozesmátých tváří.
Hlasy opilé i hlasy šeptající,
srdce shořelá i srdce mokvající.
Jidáš mrknul spikleneckým okem,
políbil mě na tvář.
SBOHEM…
Sbohem naděje,
teď všemu učiněno zadost.
Mně už jenom obyčejná bolest těla
ponechána jest.
Kiss
Their lanterns lit the gravel path
as the pendulum’s blade swung near mz throat.
The shackles – freedom for the imprisoned.
The nails – rust and poison to the executioner’s hand.
The crown of thorns and infinite glory!
But there’s nothing for me
but a white sheet and a grave.
Judas winked at me and smiled
as the restless apostles tossed and turned in the grass.
Not even God has given me his blessing. He remained silent
while the ants trickled out from their hills of sand
and the birds awoke and called out in the dawn.
The world moves forward with the reassuring slowness
I remember from my childhood.
I chose the solitude of a weary man.
I have turned my back on everything
that used to be so dear to me.
My death approaches
like a shadow across my frightened spine.
The lanterns swing along the path
casting the light upon mz laughing friends.
The voices of drunks, the whisper and hiss,
the faces of cowards, of weasels and pigs.
Judas winked his eye
and kissed my cheek.
OH, FAREWELL…
Farewell to my hope.
It is done.
Nothing more than the simple pain of the flesh
has been given to me now.
© Dominika Dery, New York, 1999
