Nad tím, že PČR dává svému heslu „pomáhat a chránit" poněkud svérázný význam (eufemisticky řečeno), jsem pozastavoval již dříve. A jak se tak zdá, tak se výkladu svého heslu v duchu „nemít problémy" hodlá držet i nadále. Tak například zpráva s varovným titulkem Na Spartu přijedou stovky polských chuligánů, policisté čekají problémy, nehovoří o tom, jak je policie na chuligány připravena a že jim nedovolí ani plivnout na zem, natožpak nějaké výtržnosti, ale o tom, že policie na ochranu nevinných civilistů (sic!) předem rezignovala: „Přestože policie vyšle do ulic desítky svých lidí, měli by být zejména obyvatelé pražské Letné opatrní. Je na jejich zvážení, zda se budou v době před, v průběhu a po skončení zápasu v těchto místech pohybovat. Nelze vyloučit, že může dojít k fyzickému napadení nebo třeba k poškození zaparkovaných aut." Jinými slovy: utečte, schovejte se, na nás nespoléhejte.
Čerstvá zpráva na totéž téma vyšla dnes pod výmluvným titulkem Nejbrutálnější fotbaloví chuligáni míří do Prahy, policie má pohotovost a v ní dobrá rada občanům, která policejní představy o pomoci a ochraně dokresluje: „Do Prahy plánují cestu dva tisíce fotbalových fanoušků polského klubu Lech Poznaň.Pokud na ně Pražané narazí, měli by se jim raději vyhnout."
Tak nevím, jsem jen prostý člověk, školy nemám, ale není to náhodou práce policie zajistit, aby se občanénemuseli bát agresivních jedinců a nemuseli se před nimi schovávat ve vlastním městě? Proč je policie vůbec vpouští do země, jsou-li tak nebezpeční? Proč je vůbec pustí do města, a když už jsou ve městě, proč je pouští na stadion? A proč, když už jsou na stadionu, je z něj pouští pryč? Nikdy jsem neslyšel nic o tom, že by existovalo právo jít si zařvat na fotbal, porvat se a něco zdemolovat, zato jsem již hodně slyšel o právu na život, na zdraví, na majetek a na ochranu osobnosti. Ovšem policie nejenom že tato základní práva nedokáže ochránit, ona ani nepředstírá, že se o to snaží.
Je hezké, že policie stíhá samolepkové bandity a jiné úchylkáře, ale já jako občan bych mnohem více uvítal, kdybych se nemusel bát ve vlastním domě a nemusel si ve vlastním městě připadat jako štvaná zvěř. A vůbec nezáleží na tom, že se s těmi chuligány pravděpodobně tak jako tak nepotkám, protože se pochybuji jinde, než budou pravděpodobně oni, ono je dost na tom, že jejich existenci musím brát do úvahy a musím jí podřizovat své plány.
Nechci malovat čerta na zeď, zatím je to zřejmě „jen" tradiční neschopnost a preventivní laxnost (i agresor má svá práva a policie lépe ustojí, když nekoná vůbec, než když koná „nezákonně"), ale právě takto se vytváří trh pro soukromé bezpečnostní agentury, úzce napojené na vládu a zejména nového ministra vnitra. Nakonec je vlastně jedno, jde-li o záměr, či vedlejší efekt, výsledek bude velmi podobný – cosi jako bezpečnostní apartheid, kdy někdo má a někdo nemá pocit bezpečí, o záruce nemluvě.
