Ponaučení z náměstí Nebeského klidu

NEW YORK – Je mrazivým poznatkem, že přesně dvacet let po „masakru na náměstí Tchien-an-men“ jen málo mladých občanů Čínské lidové republiky tuší něco víc o tom, co se tehdy odehrálo. Lidově osvobozenecká armáda 4. června 1989 zabila mnoho neozbrojených čínských civilistů, a to nejen v blízkosti Tchien-an-men, ale ve městech po celé Číně. Většinu z nich netvořili studenti, kteří nenásilné demonstrace proti korupci a samovládě zahájili, nýbrž obyčejní občané, onen typ lidí, jichž se prý Komunistická strana zastává.

Mládež nic z toho neví, protože její rodiče drží jazyk za zuby, aby sebe ani své děti nedostali do maléru, a protože oficiální čínská média se o tomto tématu nikdy nezmiňují; je to tabu. Webové stránky zmiňující události roku 1989 se ruší. Emaily se zadržují. Lidé, kteří si stále vedou svou a o těchto věcech hovoří na veřejnosti, končí často ve vězení.

Generálním tajemníkem Komunistické strany byl v roce 1989 Čao C’-jang. Třebaže sám nebyl žádný demokrat, jeho sympatie byly na straně demonstrujících studentů. Jelikož se postavil proti zastáncům tvrdé linie ve vlastní vládě, byl až do své smrti v roce 2005 držen v domácím vězení a jeho paměti se ze země musely propašovat na kazetách maskovaných jako nahrávky pekingské opery. Vyšly právě v angličtině a v čínštině, ale v Číně je legálně zakoupit nelze.

Čaova kniha nesporně vyvolá další debaty o tom, jaká ponaučení bychom si ze „Čtvrtého června“ měli vzít. Jsou to nepostradatelné debaty. Kéž by směly probíhat v Číně. Jeden silný myšlenkový proud, který se objevil téměř okamžitě, když vraždění roku 1989 začalo, říká, že radikálnější studentští vůdci byli bezhlaví. Mělo jim prý být jasné, že násilné potlačení je nevyhnutelné. Vyprovokováním režimu studenti zmařili naději na pomalou politickou reformu, již jejich umírněnější rodiče a prarodiče dávali opatrně do pohybu.

Ovšemže, dodávají často zastánci tohoto náhledu, Čína tehdy ještě nebyla na demokracii připravena. A masové demonstrace rozhodně cestou k ní nebyly. Ostatně radikální studenti demokracii nechápali o nic lépe než komunističtí předáci, proti nimž se postavili. Život v hlavním městě a v mnoha dalších čínských velkoměstech byl vážně narušen. Čínská vláda postupovala příliš tvrdě, to ano, ale měla plné právo obnovit v ulicích pořádek.

Kdyby studenti skutečně chtěli převzít vládu a využít k tomu násilí, jednalo by se o přesvědčivou teorii. Násilné revoluce zřídkakdy vyústí v liberální režimy. Neexistují však žádné důkazy, že by byť i jen ti nejradikálnější ze studentů měli takové ambice, a demonstrace byly naprosto pokojné. Jediné, co účastníci demonstrací žádali, byla svoboda slova, dialog s vládou, nezávislé odbory a skoncování s korupcí mezi funkcionáři.

Co se týče toho, zda demonstracím bylo souzeno skončit neúspěchem a krveprolitím, je snadné být po bitvě generálem. Dějiny se sice nikdy přesně neopakují, ale jisté pravidelnosti lze vypozorovat.

Demonstrace samotné téměř nikdy režim nesvrhnou, ale mohou tak učinit ve spojení s dalšími politickými posuny, k nimž může docházet znenadání. Když Východní Němci v roce 1989 protestovali proti komunistickým autokratům, nebyli si také výsledkem jisti. Ostatně někteří pohlaváři Strany chtěli povolat tanky, tak jako soudruzi v Pekingu. Když Michail Gorbačov odmítl německý zásah proti demonstrantům podpořit, směs drtivých protestů veřejnosti a břídilství vlády strhla Berlínskou zeď.

Když jihokorejští studenti v roce 1986 zaplnili ulice Soulu, ani jim se nemuselo podařit svrhnout tamní autoritářský vojenský režim. Opět platí, že to dokázala kombinace událostí – tlak ze Spojených států, blížící se olympijské hry a existence přijatelných opozičních politiků.

Studenti na Tchien-an-men nemohli vědět, co se odehrává uvnitř uzavřeného komunistického režimu. Objevovaly se vážné trhliny, ale nikdo nemohl tušit, k jakým výsledkům to nakonec povede. Smířlivý projev Čao C’-janga, jenž mohl vést k ústupkům, které dále zase mohly přinést naděje na mnohem otevřenější politický systém, během událostí utrpěl porážku. Zvítězili zastánci tvrdé linie, kteří se odmítli vzdát svého mocenského monopolu.

Byl by Čao zvítězil, kdyby si studenti stáhli? Sotva. Podporovat tu či onu frakci ve vládě každopádně nebylo záležitostí studentů ani pracujících, kteří je podpořili. Takové kompetence neměli. Nebyli politici. Jen žádali více svobody. A právě to je hlavním ponaučením, které bychom si z oněch jarních dní v Pekingu, Šanghaji, Kuang-čou a dalších místech měli vzít: Číňané mají stejné právo jako všichni ostatní svobodně se vyjadřovat, beze strachu z věznění, volit si své vlastní vůdce a mít zákony platné pro každého, i pro vysoké představitele.

4. června 1989 byly pozabíjeny tisíce Číňanů proto, že požadovali pouhou část z toho. Nejlepším způsobem jak si je připomenout je znovu zdůraznit jejich právo na svobody, jež miliony lidí na Západě i v mnoha částech Asie pokládají za samozřejmost. Nejhorším způsobem je svalovat vinu na nemnoho studentů, kteří na tomto právu trvali až do chvíle, kdy už bylo pozdě.