2. února 2009
Od rána sdělovací prostředky chrlí zprávy o poplatkovém chaosu v krajských nemocnicích. Tón a způsob skutečně připomíná válečné zpravodajství přímo z frontové linie.
Naše nestranná media lačně počítají lidi, kterým se nevyplatí účastnit se papírové války a z principu či lenosti poplatky zaplatí. Pouze ke svému překvapení zjišťují, že důchodci, chronicky nemocní a sociálně slabí si poplatek zaplatit nechají, asi tak třiceti procentům lépe situovaných či zdravějších obyvatel to nestojí zato. Je jasně vidět, že takto definované regulační poplatky nic neregulují, pouze postihují slabší část společnosti.
Příznivci poplatků nasazují všechny možné zbraně v dopředu ztraceném boji. Na Neviditelném psu se opět najdou myslitelé z nejradikálnějších, kteří ochotně vysvětlí katastrofické následky zrušení poplatků:
Zrušení je dlouhodobě neudržitelné
Klasik praví, že neudržitelné poměry mají neskutečnou schopnost trvat. Navíc to bez poplatků šlo asi tak 60 let a není vůbec žádný důvod, proč by to nemělo fungovat dalších 60. Navíc žijeme v době, kdy mnohé z tržně-romantických ideálů padají či padnou v blízké budoucnosti. Už ani to soukromé vlastnictví není to, co bývalo. Patrně přijdou daleko divočejší věci, než nějaké regulační poplatky a civilizace to velmi pravděpodobně opět přežije.
Některé příklady, mající asi primárně vzbudit závist, jsou opravdu až dojemné:
A jak má postupovat personál v léčebnách pro dlouhodobě nemocné (ale nejen v nich)? Pacient může být ošetřován 3 měsíce nebo také půl roku. Při šestiměsíčním pobytu, tedy při cca 180 dnech, utrží dar ve výši 180 x 60 Kč, bratru 10 800 Kč, což není souhrnně zanedbatelná suma.
Ano, záviďme „dar" ve výši 3600Kč/měsíc lidem v čekárně na smrt. Ovšem nejhezčí je další úvaha:
Řada dlouhodobě hospitalizovaných pacientů má větší, či menší psychické problémy včetně různých stadií syndromu demence. Při běžném životaběhu nepotřebují a zřejmě nemají být zbaveni způsobilosti k právním úkonům, neboť přidělení opatrovníka by nepřinášelo větší prospěch a naopak hrozilo manipulováním, ponižováním a zneužíváním. Ovšem v případě větších smluv – třeba prodeje nemovitostí, změn závěti, převodů většího majetku – jde o velmi citlivý problém. Opakovaně se zpochybňuje, zda dotyčný věděl, co svým podpisem vlastně činí, co a jak mění.
Takže pacienti jsou způsobilí zaplatit poplatek, ale nikoliv přijmout jeho vrácení? Jsem zvědav, jak by tento zvláštní syndrom (myslím ten u pacienta, nikoli autora) popsali lékaři.
Ovšem korunu všemu nasadil, jak je již zvykem, „falešný a prázdný Topol". Obcházení poplatků kraji může být prohlášeno za špatné, hloupé, destruktivní … ale bolševické? Pokud je na celé kauze něco bolševického, je to zákonné zakotvení poplatků. V Listině základních práv a svobod je napsáno:
Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.
Logickým rozborem této věty dojde snad každý soudný člověk k závěru, že když zaplatím zdravotní pojištění, mohu přijít k lékaři bez peněz. Zákon, který stanoví v tomto okamžiku nějakou platbu, porušuje tuto Listinu. Protiústavní jsou tedy nejen dnešní poplatky, ale i dávno platné doplatky za léky. Zde není co vymýšlet, smysl této věty je jasný a žádný nadřízený zákon již neexistuje. Postoj Ústavního soudu a poplatkových zákonodárců, to je ten pravý bolševismus, ohnutí jasně psaného zákona v jeho negaci. Takovýto způsob naplnění slovního spojení "právo na bezplatnou zdravotní péči" je naprosto rovnocenné obsahu pojmu "socialistická demokracie" a jiným bolševickým eufemismům. Mocenská zvůle a pohrdání vlastními zákony, to je to opravdu bolševické na poplatcích.
Převzato z blogu Nautilus.bloguje.cz
