Ať už je Lisabonská smlouva jakákoli, dobrá nebo špatná, způsob jejího prosazení hanebný. Vnucení v referendech odmítnutého textu nebo donucení Irska k druhému referendu jde i proti těm nejelementárnějším demokratickým principům. Je otázkou, jak pevné budou základy evropského státu-nestátu, založeného takto hloupým podvodem. Má-li tato smlouva plnit roli evropské ústavy, k čemuž měl text primárně slouži,t a vyvolané změny budou hluboké, je jen otázkou času, kdy bude některou zemí při náhodné mocenské fluktuaci či krizové situaci zpochybněna. Evropští politici promarnili příležitost vytvořit jednoduchý, důstojný a nadčasový dokument, s nímž by se ztotožnila většina evropské populace a nemusela za něj stydět.
V českých médiích se před irským referendem začala nenápadně připravovat mediální kampaň, směřující k obejití prezidentova podpisu. Objevily se hlasy, že smlouva může platit i bez prezidentova podpisu nebo dokonce, že by měl být prezident k podpisu donucen, třeba pod hrozbou obvinění z vlastizrady. Pro zastánce smlouvy je jen dobře, že k takovému pokusu nejspíš nedojde, protože pak by bylo možné legitimitu smlouvy kdykoli v budoucnu, minimálně politicky, zpochybnit. Jak rozhodne český Ústavní soud je asi jasné každému, včetně pana prezidenta. Vše jistě proběhne v bleskovém režimu politické objednávky. Otázkou zůstává, zda potom on, osamocen a pod tlakem dokument podepíše. Osobně si myslím, přes některé silácké řeči, že ano, protože jinak by to byl první český prezident, který neustoupil nadnárodnímu nátlaku. Zatím mu ale ÚS poskytl dočasnou ochranu.
Ne, nejsem proti sjednocení Evropy, naopak. Ale takovým způsobem se silný stát nezakládá.
Převzato z blogu Nautilus
