Poslední šance

Červen 22, 2009

Záhy po sečtení hlasů při volbách do Evropského parlamentu expremiér Topolánek pochopil, že má poslední, dost možná historickou šanci zmobilizovat veškerou pravici do boje proti komunistům. Pokud propásne tuto příležitost, dějiny mu již novou nedají.


Komunisté, kteří ztrácejí již několik voleb po sobě, přišli o dva další mandáty ve srovnání s posledními volbami do Bruselu. Při zhruba čtvrtinové volební účasti a při již tradičně plném nasazení svých voličů získali něco málo přes 14 procent hlasů. To muselo Mirka Topolánka v hloubi duše ranit.


Znamená to totiž, že pokud se podzimních voleb zúčastní něco kolem 70 % voličů (to není nereálný předpoklad), mohou komunisté poprvé za posledních dvacet let propadnout až někam pod deset procent. Není to od nich ani trochu hezké, ale oni jsou schopni to Mirkovi Topolánkovi udělat. Modrý předseda nebude pak už moci oslovovat menší politické strany, nejrůznější sdružení, občanské iniciativy a neziskové organizace, aby se jako jeden muž sjednotili a vyrazili pravou nohou za vlajkonošem v podobě ODS a jejího programu.


Jak by to vypadalo, kdyby ještě i v budoucnu vyhlašoval, že něco kolem desetiny našich vesměs starších spoluobčanů nás proti vůli celého národa vyrve z bratrského svazku severoatlantické civilizace, aby nás násilím připojili… ke komu vlastně? Ke Kubě, anebo k Severní Koreji?


Ale detaily Mirek Topolánek neřeší. Je zvyklý pracovat strategicky a jeho strategie je čtyři měsíce před volbami tak jasná, jako je modré nebe nad Sardinií. První bod programu: nadávat socanům, že neumí nic jiného než strašit. Druhý bod programu: strašit návratem komunistů před listopad 89, aby se nepoznalo, že dotyčný neumí nic jiného.


Je to věru truchlivá bilance dvacet let po sametové revoluci. Přes všechny obrovské úspěchy, kterých jsme dosáhli (jen si vzpomeňme, už dvacetkrát nám je trpělivě vypočítávali prezidenti ve svých novoročních projevech), přes všechnu otřesnou pravdu, která byla veřejnosti odhalena o špatnostech minulého režimu, přes evidentnost pádu světového socialismu a sovětského bloku, přes to všechno nám dnes opět akutně – alespoň tak to tvrdí s vážnou tváří Mirek Topolánek – hrozí návrat před rok 1989.


Jako kdyby přehlédl, že nový politický a ekonomický systém u nás už existuje právě tak dlouho, jako trvala první republika. Představme si, jací neskuteční břídilové by museli být prvorepublikoví politici, pokud by se po dvaceti letech svého působení v čele státu museli třást strachy, že si občané raději zase vyberou knutu stařičkého mocnářství.


Mirek Topolánek má z něčeho podobného šílenou hrůzu. Jako kdyby ani trochu nevěřil číslům o úspěších své strany, která kdykoliv, ať v poledne či o půlnoci dokáže odhrkat v televizi. Jako kdyby sám ani trochu nevěřil svým řečem o tom, že lidé zcela spontánně dávají přednost svobodě a autonomii, vlastní zodpovědnosti a třeba i troše té občanské solidarity před nesvobodou a poddanstvím.


Pokud jsou lidé skutečně takoví, jak předseda ODS tvrdí, že věří, a pokud jsme skutečně dosáhli těch úspěchů, na které je tak hrdý, jak může jen pomyslet na to, že by se národ, který má na vybranou mezi Topolánkem a pohrobky minulosti, mohl k Topolánkovi obrátit zády? Vždyť to přece vůbec nedává smysl.


Mirek Topolánek nepropásl svoji šanci dát otevřeným dopisem najevo, co si vlastně o Češích a Moravácích myslí. Podle něj jde to tupé stádo, které půjde ochotně do nenáviděného lágru komunistického rovnostářství, pokud je od něho neodežene sbor třiceti dobře zkoordinovaných honáků. Proto úpěnlivě vyzývá honáky, aby nastoupili s hlávkou modrého zelí a ty obyčejné oslíky dovedli tam, kam je třeba. Říká tomu hezky vznešeně – služba národu.


Je obdivuhodné a měli bychom si toho na Mirkovi vážit, s jakou obětavostí je ochoten i po další funkční období sloužit sice prosperujícím a svobodným, ale zároveň až zoufale nevědomým a hluboce naivním lidem, kteří by si bez svého svědomitého sluhy s gustem šlapali po svém vlastním štěstí.


Je opravdu škoda, že se podle všeho jedná o Topolánkovu úplně poslední šanci. Na něco podobně psychologicky zajímavého jen tak nenatrefíme.


Publikováno v Literárních novinách

Převzato z Czech Free Press


0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments