Postideologický totalitarismus




Výkon státní moci spočívá na třech základních pilířích, z nichž prvním je moc zákonodárná, vykonávaná zastupitelskými sbory – volenými zástupci. Základním předpokladem legitimity volených zástupců jsou svobodné volby. Legitimitu volených zástupců však lze úspěšně i zpochybnit, pokud k jejich zvolení došlo neférovými propagandistickými triky vycházejícími z ministerstva vnitra, jako byla například aféra Kubice, která zásadně ovlivnila výsledky voleb 2006. Pokud tedy tehdejší zákonodárci byli zvoleni nekorektními prostředky, občané by měli vyžadovat zjednání nápravy, považovat celý jejich mandát za nelegitimní a požadovat zpětnou revizi všech jimi přijatých zákonů a opatření. 

 

Justice, druhý z pilířů výkonu státní moci řízený ministerstvem spravedlnosti, je pravděpodobně zásadně ovlivňována, pokud ne přímo ovládána, z velké části „odborníky“bez morálky, často s velmi pochybně nabytým vzděláním, způsobeným „nedostatky“ v systému akreditací. Pokud právo formují bandy úplatných diletantů vytvářejících „kroužky“kluků co spolu mluví, nelze ho považovat za instrument spravedlnosti. Všechna ministerstva jichž se problém s turbostudenty dotknul mlčí a personální problémy neřeší. Kapříci si svůj rybník odmítají vypustit. Občas vyplave na povrch špína v podobě justiční mafieČunek, Kindl, Brázda, Benda… Všechny kauzy se bez následků úspěšně daří kopnout pod koberec, až se nabízí vysvětlení, že byly rozčeřeny pouze za účelem pobavení znuděných občanů. A systém šlape dál bez nápravy.

 

Ministerstvo vnitra ve spolupráci s justicí disponuje nepřebernou škálou možností špiclování, ovlivňování, buzerace a kriminalizace občanů. Nefunguje tedy jako důvěryhodná veřejná servisní organizace, poskytující občanům pomoc a ochranu. Kromě toho také vytváří, zpracovává a archivuje databáze o všech občanech, včetně těch nejintimnějších informací, od početí až za hrob. Proč jsou tyto informace shromažďovány, k čemu jsou využívány, kdo k nim má přístup a jakým způsobem je s nimi nakládáno sice zákony řeší, ale praxe je zamlžována. Ministerstvo vnitra v podstatě nepodléhá žádné přímé veřejné kontrole, protože všechno co činí je TAJNÉ a zprávy o své činnosti poskytuje podle vlastního uvážení, se značným, až několikaletým zpožděním. V případě, že se tento vrchní šmírák a dráb vymkne veřejné kontrole, nebo je nějakou formou privatizován, reálně hrozí nadvláda vnitrostátních zpravodajských a silových struktur nad mocí veřejnou, kterou veřejnost pochopí teprve s velkou časovou prodlevou, kdy stav již nelze napravit demokratickými prostředky. Pro pojmenování tohoto stavu je možno bez rozpaků použít termín totalita, v případě provázání orgánů státní moci prostřednictvím „kroužků“ s korporacemi, lze stav nazvat postideologickým totalitarismem.     

 

Za řadou ministrů vnitra Bublan-Langer-Pecina-John, se táhne smradlavý odér totalitarismu a absolutní kontroly společnosti, před kterým by se naivním studem uzarděl i George Orwell.

Nepříliš čitelný ministr vnitra John, se zárukou za náměstka Moroze již evidentně přiznal k nadřazení privátních zájmů zájmům veřejným, s jasnou vizí privatizace nejméně části výkonu zpravodajské a silové státní moci do rukou soukromé bezpečnostní agentury, či agentur. Ministrem dopravy se stal bývalý spolumajitel a ředitel ABL Vít Bárta obdivující Napoleona, ministrem školství je bývalý zaměstnanec ABL Josef Dobeš, náměstky se stali Martin Sýkora a Kryštof Hajn, oba pocházejí z agentury ABL a dále náměstci ministra vnitra Miroslav Zahálka a Michal Moroz, kteří byli rovněž na tuto agenturu napojeni. Je však pravděpodobné, že se jedná jen o špičku ledovce a ty podstatné výkonné „kroužky“ nejsou viditelné. Lze chápat personální obsazení ministerstev „odborníky“ vzešlými z bezpečnostní agentury ABL a ministry milionáři z podnikatelské lobby jinak, než jako přípravu na privatizaci výkonné moci státu?

 

Podivné figury na ministerstvu vnitra a ve státní správě obecně, jen tak nespadly ze dne na den z nebe. Jejich výskyt připomíná nákazu organismu tasemnicí. Velmi dlouho se nenápadně líhly, bezpohlavně rozmnožovaly, vytvářely „kroužky“ řetězící se do nejvyšších levelů privátního sektoru, – a občané nic neviděli. Výsledkem je plíživá privatizace státní moci.

 

Bylo by zaslepené tvrdit, že ministři nominovaní ČSSD se na totalitarizaci státní správy nepodíleli. Zejména Pecina se ve své ministerské funkci vyznamenal křížovým tažením proti tzv. pravicovým radikálům-autonomním nacionalistům a Dělnické straně, které posloužilo jako veřejností akceptovaný pilotní projekt policejní represe proti „třídnímu nepříteli“. V dohledné době se nejspíš dočkáme dalších zátahů typu Lotta  nebo Power, tentokrát však vedených na opačnou pozici politického spektra, proti tzv. levicovým radikálům – anarchoautonomním hnutím, za které jsou považováni třeba i ochránci zvířat a environmentalisté. Vedení ministerstva vnitra již zaostřuje hledáček. Kdo další bude na ráně?

 

Veřejnost se tak stává obětí mediálního žonglování se společenskými a politickými pojmy, memeticky šířenými zejména berlusconizovaným mediálním prostorem, nekriticky přejímanými veřejnými sdělovacími prostředky. Ideologicky odolné nonkonformní skupiny zejména mladých lidí jsou a budou dehonestovány, perzekuovány a kriminalizovány, což je a bude veřejnosti prezentováno jako boj proti terorismu, extrémismu, a obrana demokratických hodnot. Ukázkovým případem může být štvanice proti Komunistickému svazu mládeže, kdy média a zpočátku i soud odmítly vzít do úvahy, že se jedná o bezvýznamnou skupinku zdvořilých levicových snílků.

 

Občané, kteří se dostali do jakékoliv názorové konfrontace s ministerstvem vnitra, oficiální politickou doktrínou státní moci, či se jen stali z jakýchkoliv důvodů nemilovanou zájmovou osobou, nemají téměř žádnou možnost úniku z tohoto bezvýchodného stavu. To je přesně to, co právě teď opět nastává. BIS jde při vyhledávání nepřátel státu ve stopách své totalitní předchůdkyně STB, přičemž špinavou práci vykonává ÚOOZ ve spolupráci se státními zástupci, často jednajícími na politickou objednávku. V minulosti byly tyto trendy církevního nebo státního útlaku příčinou hromadného úprku svobodomyslných nonkonformních obyvatel do emigrace, odkud pak zpětně bojovali proti jim nepřátelskému režimu. 

 

Směřování České republiky je v  rozporu s Ústavou České republiky, která v hlavě první, článek 2, odstavec 1 říká: Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. O privatizaci výkonu státní moci v Ústavě není ani slovo. S tím si však naši svobodně a demokraticky zvolení představitelé příliš hlavu nelámou, protože lid je poddajný, bez protestů přijal protiústavní zpoplatnění zdravotnictví potvrzené Ústavním soudem a nepochybně stejně pokorně s pochopením přijme i zpoplatnění školství i další plánované „reformní“ kroky nové pravicové vlády. Pro umožnění dalších zásadních proměn společnosti privatizací státní správy, ale i veřejných solidárních systémů, však bude nutno aktualizovat Ústavu a zákony. Při současném poměru zastoupení politických sil ve sněmovně, senátu a laxnosti veřejnosti nejspíš nebude pro vládnoucí garnituru velký problém změny provést.

 

Případnou změnou Ústavy a privatizací veřejných systémů, zůstane z demokracie jen barevná skořápka navenek, přičemž faktický stav společnosti vyhnije na úroveň počátku 19. století. Vykleštěná Ústava jako základní zákon státu i s Listinou základních práv a svobod, se tak stanou kusem papíru použitelným maximálně pro vycpání vlhkých bot.

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments