Postparoubek

Jiří Paroubek kdysi sliboval, že socialistické reformy prosadí třeba s Marťany. Vzhledem k výsledku voleb se nabízí parafráze: volby sice vyhrál, ale svůj program může jít ČSSD prosazovat akorát tak na Mars. Teď je pryč, a i když ještě nějakou dobu bude poslancem a nenechá si ujít příležitost tepat do vlády, nastala doba po Paroubkovi. Může se to zdát pozitivní v tom, že volby byly pro českou levici velkou fackou. Otázkou dneška ale zůstává, zda budou středopravicové síly, které dosud těžily téměř výhradně ze statusu antiparoubkovské opozice, schopny nabídnout nové myšlenky.

 

Buřty, pivo, nenávist

Sociální demokracie v Česku se programově příliš neliší od svých západoevropských kolegů. Ve všech případech jde o zavedené strany, které reprezentují tradiční zájmy nemalých voličských skupin. Proč se tu proti Jiřímu Paroubkovi a jeho straně vzedmula taková vlna nenávisti, která pomohla vytvořit klima boje o budoucnost země a charakter národa? Je tu jeden rozdíl. ČSSD se podařilo stylem své kampaně a vystupováním svého předsedy stvořit strašáka normalizačních let. Známé scény soldatesek nasypaných hlídačů-rváčů a náměstí posetá prázdnými oranžovými kelímky jakoby vypadla z textu známé písně Michala Horáčka Buřty, pivo, nenávist.

 

Hlavním důvodem, který vedl mladé lidi k tak velké účasti ve volbách, aby vyslali do parlamentu zástupce s pravicově-liberálním viděním světa, nebyl v pravém smyslu slova politický. Stálo za tím něco hlubšího. Nezapomeňme, že například protagonistka teatrálního a rozporuplného klipu „Přemluv bábu" Marta Issová sice brojí proti levici, ale sama se hlásí k podpoře Strany zelených. Je jasné, že v této volební kampani, která měla od začátku jasného nepřítele a jasný cíl, nebyl na detaily čas.

 

Voliči, hlavně ti mladí, měli strach o vlastní budoucnost. Mladí lidé viděli v Jiřím Paroubkovi a jeho ČSSD izolaci, zápecnictví, proletářství a dluhy. To je v příkrém rozporu s tím, co sami chtějí: volnost, poznávat svět, svobodně realizovat své tužby a žít americké sny. Zatímco tvůrci současné společnosti, dnešní čtyřicátníci, se narodili za normalizace, generace současných prvovoličů je generací narozenou kolem roku 1989. Jejich politická socializace tedy probíhala v klimatu sametové revoluce a otevírání se Západu.

 

Vržen do reality

Tak a to je konec pohádky o tom, kterak český lid zlého Paroubka porazil. Máme zhruba tři týdny od voleb a atmosféra „buď in" a „cool" dostává pachuť nepochopení. Zatímco stratégům předvolební kampaně se charakter voleb povedlo přetvořit v bitvu mladých proti starým strukturám – a mladí svorně šli a hlas ODS, „topce" nebo „véčkařům" hodili -, nyní se ukazuje, že „vítězství pravice" bylo především v rovině symbolické.

 

Nedlouho poté, co lídři formující se vládní koalice oznámili plán zavést školné, začaly se z „tábora mladých" ozývat zklamané, nebo dokonce rozhořčené hlasy. Osobně bych si vsadil na to, že mnoho lidí, kteří šli „pravici" nadšeně volit, si programy ODS, TOP 09, nemluvě o Věcech veřejných ani pořádně nepřečetlo. Je zarážející, že to byly právě strany TOP 09 a Věci veřejné, které byly během volební kampaně reprezentovány lidmi, jejichž praktický vliv na politiku strany je nulový. Za oběma projekty stojí až příliš mnoho postranních zájmů, aby je šlo považovat za projekty výhradně vlasteneckého, zodpovědného směru, zachraňujícího republiku před cestou do Řecka. Snad si to jejich voliči, kteří by mohli tlačit na to, aby zvolení politici drželi určitou veřejně-zájmovou linii, uvědomí dříve, než zde začnou stáda dosud neznámých, ale vystylingovaných bezmozků škodit obdobně jako třicetikorunoví populisté ze sociální demokracie. Obzvlášť alarmující jsou Věci veřejné. To, že nápad slučovat vnitro s obranou je veden úvahami Víta Bárty, který by si rád se svými hlídači supermarketů a sledovači nevěrných manželek zahrál na Blackwater a dostal se k zajímavým resortním informacím, jež by mohl v soukromém sektoru výhodně prodat, je jisté a ne překvapivé. Nicméně z návrhů pětadvacetileté expertky na armádu Kočí zrušit veškeré dělostřelectvo a proměnit armádu ve specializovaný sbor, schopný operovat v Íránu, musí být nevolno celému Generálnímu štábu. Co bychom tam proboha dělali?

 

Je vidět, že v „době po Paroubkovi"se žádné liberální vítězství nekoná. Voliči vystavili jasný účet, ale ukázalo se, že protisocialistická ofenziva byla spíše symbolická. Spousta voličů volila proti levici především proto, že jim vadil agresivní proletářský styl, ne proto, že by byli s jejími myšlenkami v zásadním ideovém sporu.

 

Ironií osudu se „vítězství pravice" stalo Pyrrhovým vítězstvím s velice nejistými konci. ODS ohromně tratila, naopak uspěly dvě strany, díky nimž bude sestavena „pravicová" vláda. Jedna z nich se považuje za konzervativní, druhá program nemá. Za oběma jsou však zájmy jedinců hrajících vysoký byznys. Pokud „pravicové voliče" tento úspěch na další čtyři roky uspí, může se stát, že šedé eminence TOP 09 a VV sice svých cílů dosáhnou, ale protestní potenciál, jenž vykopl především „véčkaře", se přelije zpět k reformované sociální demokracii, která bude v „době po Paroubkovi" jistě intenzivně pracovat na změně image.

 

Převzato z Revue Politika

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments