Četba novinových a blogových článků, a zvláště diskusních příspěvků pod nimi, mě velmi obohacuje. Protože jsem člověk nepředpojatý, rád pod vahou argumentů změním svůj názor. Tak se stalo i v případě diskusí o nedávné i dávnější české minulosti.
Posledním impulsem, který mi ukázal správnou cestu, byla nedávná diskuse o „vyrovnání“ s válečnými a poválečnými událostmi. Za svůj článek na toto téma (který byl neurotickou reakcí na článek pana Schmidta, dopisovatele týdeníku Die Welt) jsem byl pokárán panem Václavem Žákem, který vyjádřil názor, že můj článek „není zrovna zářivý příklad, jak český vzdělanec zvládá národní minulost a diskusi o ní“, ale také (což je mnohem důležitější), že „reflexe vlastních zločinů osvobozuje“ a že (parafrázuji) nejsem ochoten přijmout odpovědnost za své zločiny, což ukazuje na moji nedospělost.
Pohříchu asi nejsem sám, kdo zůstával nedostatečně vyrovnán se svojí minulostí a svými zločiny – podobným nezářivým příkladem příkladem českého vzdělance je např. komentátor Daniel Kaiser.
Ale zdaleka nejvíce na mě přimělo k vážnému zamyšlení to, že pan Stejskal nazval v diskusi můj článek dadaistickým.
Takže jsem provedl důkladné zpytování svého svědomí, zamyslel jsem se nad sebou a výsledkem bylo mé prozření, jehož výsledky nyní níže prezentuji.
************************************************************
Musím se přiznat, že jsem byl v dětství indoktrinován četbou Aloise Jiráska i rodinnou výchovou nekriticky idealizující období první republiky, Presidenta Osvoboditele a Presidenta Budovatele. Nechal jsem se asi také příliš ovlivnit vlastní subjektivní životní zkušeností z posledních 60 let.
Toto vše se naštěstí změnilo v posledních letech po intenzivním studiu mnoha článků publicistů a komentátorů, velmi často z té nejmladší generace, která poznala hrůzy totality pouze v době své docházky do mateřské, případně základní školy, a svůj prozatím nedlouhý dospělý život prožila již po vítězství Pravdy a Lásky.
Jak tedy hledět na historii českého národa (post)moderníma očima?
V první řadě je třeba si uvědomit, že pojem „národ“ je v podstatě falešným konstruktem. Jak je postmoderně známo, žádné národy de facto až někdy do 19. století neexistovaly a byly falešně vymyšleny až poté.
Odhlédněme však od této základní skutečnosti (postmoderní postoj nám naštěstí umožňuje současně věřit i nevěřit čemukoli) a podívejme se na dějiny českého národa novýma očima.
Je skutečně nutné uvědomit si řadu zásadních skutečností a zbavit se celé řady iluzí:
1) První a zásadní vina tohoto národa je, že z české kotliny a moravské polokotliny vyhnal před téměř 1500 lety pokojné a kulturně vyspělé Germány, kteří zde od nepaměti žili.
2) Je třeba si uvědomit, že jsme po celý středověk byli součástí Svaté říše římské národa německého.
Tím je řečeno téměř vše.
Naším velkým štěstím bylo, že jsme mohli neustále čerpat z kultury a umu našich daleko vyspělejších západních sousedů.
Onen zušlechťující a zkulturňující vliv je nejlépe patrný z toho, že téměř všechna slova z vyšší sféry oblasti vědy a kultury (jako např. elektřina, kultura, chemie, ale i knedlíky) jsme převzali od onoho odevždy mnohem vyspělejšího od národa.
Je jen naší směšnou iluzí, že snad Přemyslovci, a tím spíše Lucemburkové, byli „českými“ králi. Samozřejmě, že v jejich žilách kolovala z velké většiny mnohem ušlechtilejší krev!
Musíme konečně uznat, že velký Němec Karel IV založil v Praze první německou universitu!
3) Husitství bylo jednoznačně temnou kapitolou našich dějin – měli jsme přece evidentně počkat na Luthera, jehož vystoupení o sto let později nebylo, na rozdíl od husitství, jak známo, následováno žádnými většími násilnostmi. I v tom se jasně projevil zásadní rozdíl mezi těmito dvěma národy.
4) Měli bychom se konečně zbavit mýtu o tragické porážce na Bílé hoře a naopak slavit 8. listopad 1620 jako vítězství té správné strany (někteří mí známí tak již několik let činí). V rámci tohoto přehodnocení bychom měli nalézt odvahu k odstranění těch 27 křížků v dlažbě před Staroměstskou radnicí.
5) Měli bychom kriticky přehodnotit ono vlastenčení 19. století a přestat přeceňovat blouznivá nacionalistická individua, jako Jungmanna, Tyla či Palackého. Vždyť – o co všechno jsme přišli tím, že jsme nenechali doběhnout do zdárného konce snahy osvícených habsburských panovníků o jazykovou unifikaci jejich císařství! Proč jen jsme nevyslyšeli naléhavou otázku Huberta Gordona Schauera, zda úsilí, vložené do národního obrození by nebylo lépe investovat do obecné kulturní práce v rámci kultury německé…
6) Měli bychom zcela přehodnotit vznik ČSR po 1. světové válce a uznat, že to byla fatální chyba (ba dokonce zločin!), jejíž důsledky pociťujeme až do dneška. Samozřejmě bychom poté museli odsoudit ty, kteří za ni byli zodpovědni a až dosud nezaslouženě oslavováni. A zbourat jejich sochy. V první řadě se to samozřejmě týká T.G.Masaryka, tvůrce onoho paskvilního státu, který po zásluze brzy zkrachoval.
7) ČSR byla evidentně utlačovatelským státem (jinde v Evropě nevídaným), ve kterém vládnoucí Češi brutálně utlačovali nejen Němce (ty především!), ale i Slováky, Maďary, Poláky a Rusíny. Čeští utlačovatelé např. záměrně způsobili, že v sudetských oblastech byla ve 30. letech nezaměstnanost 5x vyšší než v oblastech českých! Není tedy divu, že Němci dali koncem 30. let masově přednost pro ně mnohem přijatelnějšímu tehdejšímu režimu německému, který navíc disponoval vůdcem nesrovnatelně charismatičtějším než byl podměrečný Edvard Beneš.
8) Přesto, že celý demokratický svět na podzim roku 1938 Československu fandil v jeho rýsujícím se konfliktu s Hitlerem, Češi se zbaběle vzdali, pod falešnou záminkou mnichovské dohody. Nic nepomohlo bojové odhodlání zvláště desetitisíců sudetoněmeckých příslušníků československé armády – Češi dobrovolně vydali všechny své zbraně Hitlerovi, který tak mohl dokončit své násilné porobení německého národa.
9) Chvála bohu už byl definitivně vyvrácen mýtus o významném komunistickém protihitlerovském odboji. Dnes již dobře víme, že skutečným hrdinou byl prezident Hácha, zatímco Julius Fučík byl agentem gestapa (a svůj život pokojně skončil až ve vysokém věku v Brazílii), jehož "Reportáž psaná na oprátce" byla falzifikátem vyrobeným ve sklepě ÚV KSČ.
10) Další stále ještě částečně přetrvávající mýtus je (i když situace se již chválabohu výrazně mění), že nás v roce 1945 „osvobodila“ Rudá armáda. Ve skutečnosti, jak se stále přesvědčivěji ukazuje, byli nekulturní sovětští vojáci mnohem horší než daleko civilizovanější vojáci němečtí, kteří na rozdíl od nich nikdy nekradli hodinky. Proto se v posledních 20 letech velmi správně v květnových dnech zdůrazňuje prakticky pouze rozhodující úloha americké armády.
11) Po 2. světové válce se naplno projevily ty nejhorší vlastnosti českého národa. Jako jediní v Evropě a v naprostém rozporu s vůlí vítězných mocností Češi vyhnali 3 miliony svých sudetských spoluobčanů (kteří, na rozdíl od Čechů, předtím po čtyři roky nasazovali své životy na východní frontě v boji proti bolševismu), a přitom jich skoro 20% zahubili. A prezident Beneš k tomu ještě důrazně vybízel – všeobecně je známo jeho heslo „dobrý Němec, mrtvý Němec“.
Němci se po válce (opět na rozdíl od Čechů) se svými prohřešky během války obdivuhodným způsobem vyrovnali. Důsledně a přísně potrestali téměř všechny viníky válečných zločinů (celkem jich bylo přes 2 miliony), provedli důslednou denacifikaci, takže dřívější čenové NSDAP, neřku-li členové Gestapa, SS, nebo nacističtí soudci, skončili přinejmenším na dlouhá léta ve vězeních (většina však na šibenicích) a po propuštění šli téměř bez výjimky k lopatě.
Výsledkem tohoto příkladného vyrovnání s minulostí je, že v Německu již nejméně 40 let prakticky nenajdete nikoho, kdo by vyjadřoval jakoukoli nespokojenost s poválečným uspořádáním v Evropě. Také tam (na rozdíl od Česka) téměř nenajdete nějaké neonacisty.
12) Smutným vysvědčením pro český národ, naprosto nevyrovnaný se svojí hanebnou poválečnou minulostí je to, že se neujala skvělá myšlenka B.Doležala na uspořádání všelidové sbírky ve prospěch vyhnaných sudetských Němců.
13) Osudná selhání českého národa pokračovala i dál – Češi zcela dobrovolně vyměnili svůj dosavadní (polo)demokratický režim za komunistickou totalitu. Z jejich příchylnosti k totalitě ji neprobudily ani akce bratří Mašínů. Namísto toho ochotně předváděli pro stranu a vládu masová spartakiádní divadla a angažovali se v brigádách socialistické práce.
Dalším selháním českého národa bylo v tomto období to, že v roce 1968 naivně sedli na lep organizátorům tzv. Pražského jara. Všechny seriozní studie jednoznačně prokazují, že Dubček byl jen rafinovaným agentem KGB, jehož úkolem bylo vyvolat situaci, která by umožnila bezproblémové nastěhování statisíců sovětských okupantů do ČSSR.
14) Češi, opět na rozdíl od Němců (v bývalé NDR), také neuspěli v obnově demokracie po roce 1989. Namísto proklamovaného boje za demokracii, svobodu a mravní obrodu pod praporem Pravdy a Lásky se masově věnovali tzv. tunelování…
Shrnuto:
Tyto poznatky o hanebné minulosti českého národa je potřeba vštěpovat českým dětem od nejútlejšího dětství.
Je potřeba od základu přepsat učebnice dějepisu – jako vhodný základ pro učebnice nové se můžeme obrátit k již mnohokrát osvědčenému intelektuálnímu zdroji na západ od našich hranic.
Jen tudy vede cesta k budoucí nápravě, mravní regeneraci a vnitřnímu osvobození.
Nejracionálnější ale i nadále bezpochyby zůstává ono řešení navrhované nebožtíkem Hubertem Gordonem Schauerem.
My optimisté říkáme – nikdy není pozdě!
Převzato z blogu autora na Aktuálně
