Poušť
Tam jsem šel a tam jsem překročil svůj stín.
Tam jsem snědl okoralý krajíc svého pokušení.
Tam mě přestal bolet svět
a tam mi vyschla žízeň po životě,
tam jsem zapomněl svou řeč
a slova marná, jako zrnka písku.
Tam jsem neměl nic než sebe…
Čas se přesýpal
a nebe halilo se do závojů.
Zatímco já nahý
klečel na kolenou
vprostřed žáru poledního slunce.
Modlil jsem se otevřeným srdcem,
špinavý a vyschlý,
nalezl jsem cestu v dunách,
když mé stopy zavál vítr.
Jako po hladině pospíchal jsem
vstříc své vnitřní tváři,
ponořené v tichu dýchající pouště.
Kdo jsem já?
Má slova zanikla a rozprskla se po planině.
Náhle tma.
Já padal slepě do hluboké studny.
Tisíc sáhů vyschlé půdy,
tísíc sáhů žhavé lávy
a pak pramen čisté krve,
která vyprýštila z útrob mojí země.
Desert
And so I went and overstepped my shadow.
I ate the bread of temptation,
and the world briefly ceased to hurt my mind.
My thirst for life had dried up
and I lost the memory of language.
A grain of sand for each word in the desert of my silence.
There I had nothing but myself…
The dust had fallen through the hourglass.
The sky was covered with silky veils.
While I, naked
fell to my knees
in the full heat of the midday sun.
I prayed with my heart open
dirty and parched
and found my way across the dunes.
And as my footprints were brushed aside by the wind,
I was walking on a smooth surface,
moving forward to meet the unspoken question
that had submerged in the silence
of the breathing desert.
Who am I?
My words rippled and shivered across the plain.
Sudden darkness.
Blinded, I fell deep into the pit
past a thousand feet of glowing lava
and suddenly, a spring of pure blood
squirted up from inside
my earth.
© Dominika Dery, New York, 1999
Foto: zdroj
