Pozadí tučná právnická

Známý spisovatel napsal v Květné neděli: „Každý ví, že nejhloupější lidé na jakékoliv americké univerzitě studují buďto na katedře pedagogiky, nebo na katedře anglické literatury." „A co práva, Kurte," táži se naléhavě, „jak jsi jen mohl zapomenout na právníky?"

 

„Pro účely tohoto zákona je porušení smlouvy podstatné, jestliže strana porušující smlouvu věděla v době uzavření smlouvy nebo v této době bylo rozumné předvídat s přihlédnutím k účelu smlouvy, který vyplynul z jejího obsahu nebo z okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, že druhá strana nebude mít zájem na plnění povinností při takovém porušení smlouvy. V pochybnostech se má za to, že porušení smlouvy není podstatné." Obchodní zákoník, § 345. Kdo je schopen posoudit, co bylo před roky rozumné předvídat? Jak silné musí být pochybnosti? Co věděla porušující strana? A co si myslela druhá strana? A jak se to dokáže? Představuji si, že po vytvoření takové věty usedne legislativec do křesla, zuje smradlavou botu i ponožku a začne si cucat nepříliš často stříhaný a nikterak čistý palec u nohy, čímž vytvoří důstojné a logické pokračování svého duchovního výkonu.

 

Ti, kteří tvoří zákony, považují své vágní vyjadřování a příšerné slohové manýry za přednost, výraz odborné úrovně. Ještě nedávno ale například právníci nevěděli, jaký význam má sloveso „může" tam, kde zákon nařizuje nějaké konání státnímu orgánu, i když jinak význam tohoto slova zná i trošku odrostlejší kojenec. Po dlouhé diskusi se usnesli, že toto slovo v uvedeném vztahu vlastně znamená „musí". Škoda, že se například neusnesli, že výraz „pobírat mzdu" ve skutečnosti znamená ve vztahu ke státním juristickým úředníkům „naprdíme vám". Vzpomínám, jak si kdysi v Hospodářských novinách zoufal jeden elektrikář nad tím, že se právníci zmocnili techniky a dokládal to větou z vyhlášky „důležité vývody (z rozvaděče) jsou zpravidla jištěny". Kdo bude rozhodovat o tom, který vývod je důležitý a který ne? Soudci? A proč zpravidla? Tedy nikoliv pokaždé?

 

Byl rok po revoluci. Obchodní jednání za účasti ředitele významného místního, pořád ještě státního investora, bavorského stavebního podnikatele, českého a německého projektanta a čerstvě vylíhlé české firmy, která se na boomu (jistě co nevidět nastane) chtěla také podílet. Posledně jmenovanou zastupovali dva právníci, třicátníci, tlusté zadnice napěchované do nepadnoucí konfekce, vylepšené špatně uvázanými kravatami. (Dnes už samozřejmě vypadají mnohem lépe.) Odborně naprostí packalové, jak později potvrdil jeden jejich firmou rekonstruovaný a zřícený dům. Bavor byl dobře seznámen s upatlaností standardů socialisticky reálného stavebnictví, a tak se snažil hloupým Čechům vysvětlit své představy o luxusně zařízeném interiéru za pomoci několika neméně luxusně vypravených publikací na křídovém papíře. Když skončil s názorným výkladem, mrkli juristé na sebe a tiše se dohodli: „Seberem? Seberem!!!" A směrem k Němci: „Mohli bychom si tyto materiály ponechat jako příklad a vzor pro naši další spolupráci?" Nyní už také hloupý Mnichovan pravil s pokřiveným úsměvem: „No prosím, já si obstarám jiné…" Sebrali. Možná mu později u nás ukradli nebo alespoň vykradli bavoráka, a on teď o nás ve světě trousí, že jsme národem zlodějů, od spodiny až po právníky.

 

Po revoluci vznikl slogan o útěku ekonomů-reformátorů před právníky. Nemylte se. Běželi všichni pěkně pohromadě, stejným směrem, ve stejných dresech a se stejným cílem: nakrást si z relativně bohatého stolu, který tu po komunistech zbyl, co nejvíc. A tak po létech demokratického a z právního hlediska pečlivě ošetřeného vývoje dnes významný advokát neví, jak a proč se v jeho kanceláři objevilo dvacet osm milionů od profláknutého podnikatele. Přece nebude sledovat každou korunu, která se mu na účtech objeví. Mohl ještě říci, že takový pakatel je pod jeho rozlišovací schopností. Právník zastupující sociální demokracii v jejím sporu o Lidový dům požadoval další desítky a stovky milionů, ačkoliv již dostal od ČSSD odměnu za zastupování ve výši necelých a mizerných třiceti milionů. Jiné advokátské eso, přistiženo při vynášení motáků z vyšetřovací vazby, v nichž jeho mafiánský klient vydával příkazy kumpánům na svobodě, tvrdí do kamery (a má přitom v očích nefalšované slzy!), že obsahovaly srdíčko a vyznání lásky opuštěné manželce.

 

Soudci jsou na tom podstatně hůř. Bědných sedmdesát tisíc měsíčně, možná trochu víc s jejich šestnáctými a sedmnáctými platy, které si – když je nedostanou – vysoudí. Výměnou za mizerné platy si přisvojili feudální výsady, beztrestnost, nekritizovatelnost, naprostou odluku své odměny od pracovního výkonu. Bohužel si v tom kvaltu po sametové zapomněli vtělit do ústavy vedoucí roli soudcovské třídy. Výsledek však na sebe nenechal dlouho čekat. Soudce s neuvěřitelnou drzostí (pro jejich stav příznačnou) napíše do odůvodnění rozhodnutí naprostý nesmysl, lež a pitomost, kterou by neřekl ani velmi intelektuálně omezený člověk. Nebo tam nenapíše vůbec nic, jenom že „neshledal". Stejně arogantně se soudci chovají k zástupcům tisku. „Já se k tomu nehodlám vyjadřovat," říká soudkyně redaktorovi poté, co se nad hloupostí jejího rozsudku ohnula klika dveří soudní síně. A lup s telefonem. „Soudce se chová sprostě až hovadsky," pravil John Bok, a ten už u soudů ledacos viděl a slyšel. Někdy až zarážející je katastrofální, patologická feminizace civilního úseku soudů. Pět senátů jednoho krajského soudu rozhoduje, pětkrát tři soudkyně, pokaždé jiná jména. Jeden filozof už před mnoha léty napsal, že pokud se ženy zmocní nějakého povolání, učiní ho nízkým.

 

Současný předseda Ústavního soudu byl ještě advokátem, když řekl novinářům, že není schopen klientovi i v právně naprosto jasném případě předem říci, jak asi soud v jeho věci rozhodne. To, co se po revoluci z justice vyvinulo, nemá s právním státem nic společného a dělá republice v Evropě ostudu. Jedním z hlavních důvodů tohoto stavu je to, že soudci nejsou za své omyly a často i úmyslná pochybení (podezření na korupci) voláni k odpovědnosti. S tím úzce souvisí mafiánská mentalita jejich stavu, při které je naprosto iluzorní, že by předseda soudu navrhl kárné řízení pro své spolujezdce, a to i za zcela nehorázná porušení zákonů, a tím i vážné snižování vážnosti soudcovského stavu. (Oni totiž snižováním vážnosti rozumí pouze případ, když soudce pozvrací soudní síň.)

 

Soudní zvůle je pak zřejmě nejvhodnějším ze všech možných označení. Soudci ale přece jenom některá pravidla ctí. Čím hůř, tím líp. A Nedáš – dostaneš.

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments