O pracovní podmínky takto „zaměstnaných" lidí se dlouhodobě nikdo nezajímal a o jejich práva už vůbec nikdo.
Know-how těchto agentur se skládá jen ze dvou věcí:
1. Perfektní znalosti metod odírání zaměstnance a státu
2. Umění změkčit dopady a rizika zaměstnavatele, plynoucí ze zákoníku práce.
Marže pracovní agentury je pak odměnou za právní oddělení konečného uživatele práce od odpovědnosti za kriminální metody snižování mzdových nákladů. V případě průšvihu si totiž na pracovních agenturách, na rozdíl od jejich zákazníků, nikdo nic nevezme. Nemají často skoro žádný majetek. V nejhorším zavřou krám ale zisky jsou již jinde.
„Hrdinské" úsilí státu přichází pozdě, na neveselém osudu agenturních pracovníků nedávné minulosti už nezmění nic. Naopak názorně demonstruje, jak snadné bylo zavést v této oblasti pořádek. Ale proč snižovat českou „komparativní" výhodu nízkých mezd na jejímž základě fungují přenosné montovny, zaplacené českým daňovým poplatníkem? Jen proboha nepřiznávat, že právě na takovýchto praktikách je založen současný ekonomický model.
Převzato z blogu Nautilus