Pravicová obvinění proti Baracku Obamovi jsou pravdivá. Je to socialista, provádí však socialismus pro korporace. Ničí budoucnost země deficity, jež nikdy nemohou být splaceny. Dokonce ještě více umetává cestičky našemu fízlovskému státu ke snadnějšímu špehování Američanů. Nutí nás, abychom se zapojili do takového systému zdravotní péče, který ještě více obohatí korporace a rozšíří špatné fungování naší placené zdravotní péče. Nesníží nezaměstnanost.
Pravice není špatná. Ona není tím problémem. My jsme ten problém. Pokud se nerozpálíme do ruda v důsledku spravedlivého hněvu, a neuděláme si ve státě pořádek, pokud bojovně nevystoupíme proti podvodům korporací a imperiálním válkám, jež nejen že nemůžeme vyhrát, ale ani si je dovolit, vyplní takto vzniklé politické vakuum pravicoví pomatenci a protofašisté. Moci se zmocní hulváti – ne pro svoji lstivost, ale pro naši hloupost a pošetilost.
Násilí je temným spodním proudem amerických dějin. Je posilováno válkou a ekonomickým poklesem. Násilí bobtná z vražedných polí v Iráku a Afghánistnu takovým způsobem, že to rozkládá jedince, rodiny i komunity. Neexistuje proti němu žádná imunita. Čím déle tyto války pokračují, čím více jsou příslušníci dělnické třídy přeměňováni na otroky vládci našich korporací, tím více násilí se bude v naší zemi šířit. Pád do chaosu a policejní stát se stanou nevyhnutelnými.
Vojáci a námořníci, kteří se vracejí z Iráku a Afghánistánu, jsou často traumatizováni, přesto jsou několik měsíců poté odesláni zpátky za moře, aby zde byli traumatizováni znova. Tak často se to nedělo ani ve Vietnamu. Když se vrátí domů veteráni, hledají obvyklé únikové cesty ze svého vyšinutí – v závislostech a lécích. Existuje však také úniková cesta násilí. Riskujeme, že se vytvoří americká obdoba Freikorpsu, demobilizovaných německých vojáků z 1. světové války, kteří podkopali základy Výmarské republiky a pomohli otevřít cestu nacismu.
Války v Afghánistánu a Iráku přivádějí zpět do společnosti stovky tisíc bojovníků, trpících posttraumatickým stresovým syndromem (PTSD) nebo vážnou depresí. Podle společné studie vládního Úřadu pro záležitosti veteránů (Veterans Affairs Department) a Sanfranciské university (University of San Francisco), která byla zveřejněna v červenci, bylo 418 000 ze zhruba 1,9 milionů příslušníků ozbrojených sil, kteří byli buď přímo nasazeni v boji, nebo jako týlová podpora války, postiženo posttraumatickým stresovým syndromem. Poslední dostupná data ze srpna 2008 říkají, že mezi vězněnými v libovolném dni je asi čtvrt milionu vojenských veteránů – což je 9,4 procenta z celé populace vězňů. (Zdroj: National GAINS Center Forum on Combat Veterans, Trauma and the Justice System.) Ve vězení nebo ve vazbě je v průměru 223 000 veteránů a další neznámý počet mezi čtyřmi miliony Američanů v probaci. Nemají se na co těšit ani po propuštění. Jestliže totiž některý z těchto veteránů PTSD před uvězněním neměl, náš nápravný systém tuto odchylku nepochybně napraví. Hoďte pak tyto lidi do mixéru s nezaměstnaností, chudobou, depresí, odcizením, vztekem, alkoholem a drogami, zamíchejte – a vytvoříte tisíce, ne-li desetitisíce, kteří budou dychtit po násilí stejným způsobem, jako se drogově závislý třese na svou dávku heroinu.
Válka a konflikty poznačily celý můj dospělý život. Vím, co s člověkem udělá, když je dlouhodobě vystaven vlivu masového vraždění. Vím, co znamená čelit vzpomínkám, pohřbeným v podvědomí, když s tebou v noci tyto děsy cloumají tak, až tě probouzejí, tvé srdce bije jako o život, a tvé tělo je zborcené potem. Vím, jaké to je, ležet, nemůžeš usnout, tvé srdce buší, a ty se pokoušíš vzpomenout si, co způsobilo tuhle hrůzu. Vím, jaké to je, přemáhat živé obrazy násilí, jež tě přivádějí do nejistoty, jestli ten sen nebo ta tma okolo je skutečná. Vím, jaké to je, potácet se celý den v šoku a hrůze, na sobě jako beton těžký povlak zoufalství, jenž se nedá shodit. A vím také, jaké to je, když po několika takových nocích odcházíš otupělý a unavený, neschopný komunikovat s nikým kolem sebe, včetně těch, kteří tě milují nejvíce. Vím, jaké to je, pít nebo brát léky až do bezvědomí, aby sis nepamatoval své sny. A vím, jak velká propast se otevře mezi tebou a zbytkem světa, zvláště toho civilního, který si vůbec nedovede představit tvou bolest a tvou nenávist. Vím, jak snadno se tato nenávist nasměruje právě proti tomuto světu.
Existují minová pole podnětů pro ty, co se vrátili z války. Pachy, vůně, mosty, nebo třeba jen zvuk helikoptéry tě nakopne zpět do Iráku nebo jiné vražedné zóny, zpět do časů hrůzy a krve, zpět do nejtemnějších komnat tvého srdce, jež by sis přál vůbec nemít. Život je v některých dnech prostou bitvou o to, aby ses udržel na nohou a vyrovnal se se vzpomínkami a traumaty, jež jsou nevysvětlitelné, možná i nepředstavitelné pro lidi, kteří s tebou při snídani sedí u stolu. Rodiny potom vidí, jak veteráni přestanou mluvit, nehnutě zírají do dálky, a postupně jim dochází, že znova ztratily tyto muže a ženy. Doufají, že se nějakým způsobem vrátí zpět. Některým se to nepodaří. Ti, co to nezvládnou, ani při použití Zoloftu nebo Paxilu, propláchnou svůj mozek drogami, alkoholem, nebo si jím proženou kulku. Na sebevraždu v letech po válce zemřelo více vietnamských veteránů, než jich na ni zemřelo během samotné války. Bylo by však chybou obvinit z toho Vietnam. Udělala to sama válka. Válka zničí část tvé osobnosti. Stane se z tebe mrzák. A pokud nejsi schopen žít jako mrzák, skoncuješ s tím.
Co se však stalo se společností, kde se všechno spolčilo, aby tě odvrhla, i když podstoupíš hrdinské úsilí, aby ses integroval do světa hypermarketů, bulvárních klepů o celebritách a příliš mnoha druhů cereálií v boxu tvého supermarketu? Co se stane, když ti tenhle korporátní stát řekne, že sice můžeš umírat v jeho válkách, ale doma jsi jen lidský odpad, pro nějž není žádná práce, žádný způsob, jak zaplatit tvé účty u doktora nebo tvou hypotéku, žádná naděje? Stáhneš se do svého soukromého pekla, plného zuřivosti, hrůzy a odcizení. Nevyvázneš z válečného světa. Toužíš po uhlazených a účinných zbraních, jejich rychlosti a hluku, jejich schopnosti vymezit hranice mezi příčetností a šílenstvím. Dychtíš po lákavých, halucinogenních bitevních polích. Postrádáš své psychedelické vize krveprolití a utrpení, ty pachy, zvuky, vřískání, exploze a destrukci, které tě odstřihávají od přítomnosti, a jež tě nutí uvědomit si to jinými způsoby, než kdy předtím. Vzrušení z násilí, božská moc, jež přichází, když můžeš člověka beztrestně zbavit života, je porovnávána s ubohou existencí člověka, čekajícího na podporu v nezaměstnanosti. Začneš se znova vracet do řádu zabijáků. Tady, nebo tam, na tom už najednou nezáleží.
V Americe existuje zjevná apatie k tomu, co se děje v Iráku a Afghánistánu. Posvátný jazyk hrdinství a slávy, používaný osnovateli války a papouškovaný médii, umožnil národu, aby se, co se týče války, „služby“, cítil dobře. Je to však také způsob, jak umlčet hlasy, jež se snaží říci nám o této válce pravdu. A když tito muži a ženy najdou v sobě kuráž k tomu, aby promluvili, často zjistí, že se mnoho běžných Američanů zhnuseně odvrátí nebo na ně dokonce zaútočí kvůli tomu, že rozbíjejí tento mýtus. Bublina válečného mýtu je tak příjemná a tak výnosná, že ji nelze nechat propíchnout realitou. A tak se tito veteráni začnou zabývat svými představami o moci. Začínají nenávidět ty, kdo je vyslali stejně tak, jako ty, kteří je nenávidí za to, že bojovali. Někteří z nich nedovedou odlišit jedny od druhých.
Když jsem se pozorně zadíval do tváří těch mužů z A Gathering of Eagles při sobotní demonstraci, jež požadovala uzavření Zážitkového armádního centra (Army Experience Center) ve Philadelphii, našel jsem tam tyto emoce. Tito muži přijeli na černých motocyklech. Byli oblečeni v kožených bundách. Nastoupili do řady, většina z nich držela ohromné americké vlajky, aby pozdravila demonstranty, z nichž někteří byli také veteráni. Skandovali: „Zrádci!“ na sedm lidí, kteří byli zatčeni pro odmítání policejního příkazu k opuštění prostoru. Hledali ospravedlnění od tohoto systému, ačkoli ten je nechtěl přijmout, zradil je. Oni touží po tom, aby byli mocní, byť by to bylo jen na chvíli, byť by se jenom prodrali policejním kordonem a srazili pěstí k zemi nějakého „bezbožného komunistického buzíka“. Přejí si, aby válka vypukla tady, v Americe.
Za všechno to máme vinu my. Tím, že posíláme tyhle mladé muže a ženy do válek, jež nikdy nemusely začít. Jsme to my, kdo jsme vinni tím, že se odvracíme od pravdy o válce a válíme se v bobtnajících sebeočišťujících mýtech, jsme vinni, protože vytváříme ometálované hrdiny, a když se pak vrátí domů zmrzačení a zlomení, tak se o ně nestaráme. Jsme to my, kdo jsme vinni za to, že Demokratická strana kapitulovala a od roku 1994 zrazuje dělnickou třídu likvidací naší průmyslové základny, ořezáváním sociálních výdajů a zbabělým podbízením se korporacím. Jsme to my, kdo jsme vinni tím, že odmítáme hromadně pochodovat na Washington a požadovat všeobecné zdravotní pojištění pro všechny Američany. Jsme to my, kdy jsme vinni podporou Demokratů, zatímco oni nalévají miliardy dolarů od daňových poplaníků, aby uchovali vliv spekulantů z Wall Streetu. Vztek zmatených a naštvaných pravicových demonstrantů, ten, jenž je podněcován moderátory pokleslých talk-show, ten, jenž liberálové zlehčují a vysmívají se mu, by měl být našim vztekem. A pokud se jejich zuřivost brzy nestane naší zuřivostí, budeme pokračovat v ponižujícím sebezničujícím úsilí, které spočívá v tom, že žebráme u Obamy, aby se stal opravdovým Obamou, uvidíme jak se naše otevřená společnost hroutí ne kvůli důvtipu a lstivosti krajní pravice, ale kvůli naší morální zbabělosti.
Chris Hedges strávil dvacet let jako válečný zpravodaj v Latinské Americe, Africe, Evropě a na Středním Východě a je autorem knihy „War Is a Force that Give Us Meaning“. Jeho poslední knihou je „Empire of Illusion: The End of Literacy and the Triumph of Spectacle.“ Truthdig pravidelně každé pondělí zveřejňuje jeho týdenní komentář.
Převzato z Truthdig
Překlad: Stan
Foto: Chris Hedges
