Říjen 12, 2009
V příběhu přípravy a prosazování Smlouvy o Ústavě pro Evropu a pozdější Lisabonské smlouvy, který se před očima zainteresované veřejnosti rozvíjel po většinu první dekády nového století, nastává vrcholné dějství. Po ratifikaci smlouvy polským prezidentem stojí na cestě k jejímu nastolení jediná překážka: podpis prezidenta České republiky.
Nepodléhejme iluzím, že tato překážka může Lisabonskou smlouvu zastavit. Evropská ústava v nových šatech bude Českou republikou ratifikována, ať už se Václav Klaus rozhodne jakkoli, protože Parlament s Ústavním soudem by pod mezinárodním tlakem zajisté brzy našly cestu, jak prezidentův podpis obejít. Reálnou nadějí není podle mého názoru ani oddalování ratifikace do případného referenda, které po svém pravděpodobném volebním vítězství slibují uspořádat britští konzervativci, protože Velká Británie už smlouvu platně ratifikovala. Referendum, které by vyznělo v neprospěch „Lisabonu", by bylo spíše sondou veřejného mínění a mohlo by dát nové vládě mandát k tomu, aby se pokusila iniciovat renegociaci smlouvy. Osamocena proti ostatním státům by Británie sotva mohla uspět – a nakonec by zřejmě měla jedinou volbu: zůstat v Unii za stávajících podmínek, nebo vystoupit.
Otázka pro prezidenta Klause nestojí, zda nastolení Lisabonské smlouvy umožnit, nebo odvrátit; z jeho předchozích vyjádření, zdá se, vyplývá, že si to sám dobře uvědomuje. Přesto má na výběr z vícero možností, jak se k ratifikaci postavit, ovlivnit postoj veřejnosti k jeho osobě a koneckonců i své místo v dějinách české politiky. Bez ohledu na případné manévry, směřující k oddalování konečného rozhodnutí či k „zachování tváře", můžeme rozlišit tři možné volby: 1. podřídit se a ratifikovat; 2. odmítnout ratifikovat a rezignovat; 3. odmítnout ratifikovat a setrvat ve funkci.
Zamysleme se nad jednotlivými variantami a jejich důsledky pro prezidenta.
První možnost: ratifikace
Podpis smlouvy, a tedy podřízení se, je jistě variantou nejpohodlnější. Umožňuje naráz ukončit klima mezinárodního tlaku na Hrad a prezidentovi v závětří rychle opadlého zájmu zahraničí v klidu dokončit funkční období.
Proti prezidentovým ideovým zábranám by mohly zaznít argumenty, že Česká republika je parlamentní demokracií, v jejímž rámci by se prezident neměl zpěčovat vůli Parlamentu, vyjádřené (požadovanou) ústavní většinou. Někteří právní teoretici i politici ostatně považují prezidentovu roli při ratifikačním procesu za čistě formální. Prezident by své rozhodnutí podepsat mohl odůvodňovat tím, že v uplynulých letech před hlasováním Parlamentu udělal maximum pro to, aby evropská ústavní smlouva, resp. Lisabonská smlouva byla v České republice zamítnuta – ve svých projevech, článcích, publikacích, přednáškách. Jeho zábrany by mohla dále mírnit skutečnost, že velká část veřejnosti se o Lisabonskou smlouvu v současné době nezajímá, nerozumí jí a přešla by jeho podpis bez většího zájmu.
Pokud jde o důvody, které hovoří proti podpisu, nejvýmluvnější jsou slova samotného prezidenta, která pronesl na adresu některých senátorů poté, co Senát vyslovil souhlas s ratifikací. Prohlásil tehdy: „Musím vyjádřit své zklamání z toho, že někteří senátoři po nevídaném politickém i mediálním, domácím i zahraničním nátlaku rezignovali na své donedávna veřejně zastávané názory, a tím i na svou politickou i občanskou integritu a s ratifikací Lisabonské smlouvy vyjádřili svůj souhlas. Postavili se tím zády k dlouhodobým zájmům České republiky a nadřadili jim krátkodobé zájmy současných politických reprezentací i svoje vlastní. Je to velmi smutný doklad dalšího selhání významné části našich politických elit, které v různých obdobných okamžicích až příliš dobře známe z české historie. Naši politici si vždy nacházeli podobné zbabělé zdůvodnění: Jsme malí, slabí, v evropském kontextu nic neznamenáme, musíme se podřídit, i když s tím nesouhlasíme. Toto odmítám. Buď jsme po Listopadu opětovně nabyli suverenitu, a tím i odpovědnost za další osudy naší země, nebo to celé byl tragický omyl. To je v roce dvacátého výročí listopadu 1989 obzvláště aktuální připomínka." A dodal: „Mé názory na tuto věc jsou známé a jasné. Nemohu si dovolit v jednu chvíli být zásadně proti, a pak, protože se mi to začíná hodit k mým osobním politickým či kariérním cílům, snadno změnit názor."
Pokud by měl nyní sám zvolit variantu podřízení, sotva by se vyhnul poměřování svého jednání s morálním apelem, který vyslovil vůči senátorům. Ve vztahu k hlavě státu, která slibuje na svou čest, že svůj úřad bude zastávat „podle svého nejlepšího vědomí a svědomí", má z hlediska politicky-filosofického širší odpovědnost před dějinami a je považována velkou částí veřejnosti za morální autoritu, přitom lze uplatňovat obecně přísnější měřítka než na anonymního zákonodárce.
Zvolením této varianty by prezident chtě nechtě s Lisabonskou smlouvou spojil a – pohledem odpůrců smlouvy – pošpinil své jméno a stal se spolutvůrcem nového evropského uspořádání. Přidal by se do řady českých a československých vůdců, kteří v kritické chvíli „podepsali". Sám by se zařadil po bok Benešů všech dob, které ve svém prohlášení k senátorům nevybíravě kritizoval.
Podřízení by bylo jistě provázeno spokojenými úsměšky zahraničních Cohn-Benditů a Jo Leinenů, kteří by měli plná ústa toho, jak se Klaus po siláckých slovech konečně „umoudřil", neměl odvahu bojovat s proudem „pokroku", který by ho tak jako tak smetl.
Zvlášť je třeba zdůraznit, že případnou volbu podřízení a posuzování jejích kladů a záporů by nijak nezměnil ani potenciální odklad na základě obstrukcí či manévrů na „zachování tváře" coby projevů osobní distance a/nebo snaha o prosazení opatření ve stylu „irských záruk". Je třeba připomenout, že tyto „záruky" nebyly sjednány cestou opětovného otevření textu vlastní smlouvy a jejích protokolů. Lze očekávat tlak na to, aby případná „česká záruka" mohla být vyjednána například s příslibem, že se jednou stane součástí nějaké přístupové smlouvy. Jen aby se nemusel znovu otevírat ratifikační proces Lisabonu. EU podobným postupem, který není nepodobný irskému řešení, do značné míry diskredituje sama sebe. To ale její představitele zřejmě netrápí o nic víc než samotné druhé irské referendum.
Oddalování ani uvedené manévry by tedy na samotné volbě této cesty nic nezměnily a mohly by nakonec vyznít pro prezidenta ještě hůře než samotný podpis bez dalšího.
Druhá možnost: rezignace
Druhá cesta, která se nabízí, je odmítnutí ratifikace a následná rezignace. Prezident by v tomto případě odmítl smlouvu podepsat, ale zároveň by aktivně nebránil jejímu nastolení, protože akt ratifikace by vzápětí mohl provést předseda vlády. Obecně lze říci, že varianta rezignace je kompromisem mezi podřízením se a otevřeným bojem.
Výhodou této varianty je možnost prezidenta plně se od Lisabonské smlouvy distancovat, nespojit s ní své jméno a ukázat opravdovost a hloubku svého osobního politického přesvědčení. Projevil by osobnostní a ideovou integritu, která by se pravděpodobně dočkala obdivu a uznání nejen na straně příznivců, ale jsem přesvědčen, že i mnoha odpůrců. Je také možné, že veřejnost by se začala konečně více zajímat o to, jaké má a může mít Lisabonská smlouva důsledky pro další existenci české státnosti. Při volbě této cesty by se prezident zároveň vyhnul osočování ze svévole a nemístného boje s Parlamentem.
Zřejmou nevýhodou z pohledu prezidenta je samozřejmě velmi předčasné ukončení funkčního období, z něhož uplynula teprve třetina. Pro politiky ve vrcholných funkcích bývá zvláště nesnadné vzdát se svého postavení a vlivu a jen opravdoví státníci jsou schopni dát přednost odchodu v pravý čas a v plné slávě před dlouhodobým odcházením se sraženým hřebínkem. Prezident by tímto také rezignoval na aktivní snahu o blokování smlouvy, jakkoli je tato snaha předem odsouzena k nezdaru.
Třetí možnost: sám proti všem
Poslední možností je odmítnout ratifikovat, setrvat ve funkci, a prakticky tak nastolení Lisabonské smlouvy blokovat. Právě tento postup dnes požaduje řada odpůrců Lisabonské smlouvy v České republice i v zahraničí, ačkoli by se mohlo zdát, že prezident jej vyloučil, když v minulosti hovořil o tom, že by jako jednotlivec neblokoval smlouvu sám o sobě proti všem členským státům.
Výhodou této varianty z hlediska prezidenta je, že znamená opravdu aktivní vystoupení proti Lisabonské smlouvě a všemu, co přináší. Tato volba by bezpochyby zajistila dlouhodobý zájem zahraničních médií o jeho osobu a ideová východiska, která vedou k odmítání smlouvy, a mohla by přispět k jejich propagaci v českém, ale i v celounijním měřítku. Pro odůvodnění tohoto nestandardního řešení by mohl svědčit nedemokratický způsob přijímání Lisabonské smlouvy (kdy občané nedostali možnost vyjádřit se ke smlouvě v referendu, přestože závažně mění podmínky členství v Unii, které referendem schváleno bylo) a nátlak ze strany orgánů EU a některých členských států vrcholící „návštěvou" německého velvyslance na Ústavním soudu.
Na druhou stranu by šlo o postup velmi odvážný a riskantní. Prezident jako občany nevolený orgán by se v tomto případě stavěl proti vůli demokraticky zvoleného Parlamentu, navíc vyjádřené ústavní většinou. Takový postup by byl perspektivní za předpokladu většinové a aktivní podpory veřejnosti, pro tu je však Lisabonská smlouva druhořadým či zcela neznámým tématem. U Čechů, stejně jako u jiných evropských národů, panuje obecně slabé povědomí o otázkách souvisejících s evropskou integrací a lhostejnost vůči tomu, co se odehrává „v Bruselu". Dále by bylo třeba počítat s extrémním mezinárodním nátlakem na Klause i Českou republiku a očerňující kampaní karikující jeho postoje.
Parlament a/nebo Ústavní soud by při této variantě jistě velmi brzy našel řešení, jak smlouvu ratifikovat i bez Klause, ať už by měl být obejit, nebo zbaven úřadu. Parlament má možnost změnit Ústavu, Ústavní soud by zase mohl „přispět" aktivistickým výkladem; byl by kupříkladu schopen vykonstruovat náhradu prezidentova podpisu při „nečinnosti", či jej dokonce odsoudit pro velezradu. Zvláště tyto způsoby výkladu Ústavy, které byly donedávna považovány za odporující jejímu střízlivému výkladu, a tedy nereálné, už bych dnes v žádném případě nevylučoval. Ústavní soud projevuje poslední dobou, jak ukázala Melčákova kauza, při výkladu Ústavy notnou dávku kreativity.
Závěr
Kterou z cest se prezident nakonec vydá, bude záležet jen na něm samotném. Žádná z variant, jež se nabízí, není ideální. Je na něm, aby posoudil, která představuje nejméně špatné řešení. Má možnost vybrat si, zda se zařadí do dlouhé řady českých Benešů, nebo do vzácného druhu trucovitých a odbojných Havlíčků a Masaryků. Mám-li parafrázovat jeho slova, doufám, že nerezignuje na své donedávna veřejně zastávané názory, a tím i na svou politickou i občanskou integritu, a že zavrhne variantu, při které by pod Lisabonskou smlouvu připojil své jméno.
Převzato z Revue Politika
