Prezidente, co takhle vyhrnout si rukávy?

Dnes večer dostává ve Washingtonu na zasedání MMF a Světové banky ocenění jako nejlepší guvernér centrální banky ve střední a východní Evropě předseda Bankovní rady ČNB Singer. Uděluje jej šéfredaktorka vlivného časopisu Emerging Markets p. Opriteová (podle jiných zpráv měsíčník The Banker). Zdůvodnění je pro našince dost překvapivé – za přiměřenou komunikační politiku. Asi bychom se měli rychle orientovat v tom, co to je „přiměřená“ a také co je „komunikační politika“. Pro našince tato ceremonie připomíná spíše situaci, kdy je přímo ve štábu nepřátelských vojsk povyšován či jinak vyznamenáván velitel armády bojující v jiné uniformě a pod jinou vlajkou. Takový velitel, který má problém s vlastní identitou, by měl být spíše dán před vojenský soud pro vlastizradu, než na podium, kde se to v hlavním městě USA bude odehrávat. Připomíná to scénu z nějakého hodně surrealistického filmu, když někdo se po dlouhá léta hlásí k strategii tržní ekonomiky, nechává se přitom nonstop slyšet o neviditelné ruce trhu a odmítá jakékoliv zásahy do s tím spjatých procesů, a pak sáhne po něčem, co připomíná měnovou reformu z roku 1953. Singer a jeho kolegové a kolegyně popřeli svým rozhodnutím administrativně devalvovat korunu ekonomickou strategii, na níž jako mladící udělali své kariéry. Zpochybnili vše, čím nás dlouhá léta on a ti, co jej jmenovali guvernérem i ti, co jej teď oceňují, oblbovali. Dokonce znevěrohodnili i to, že ekonomie je nějaká věda. Vše totiž svědčí pro to, že jde o snůšku vznešených a nesrozumitelných blábolů. Nejspíše ti, co takové „vědy“ studovali (není zde řeč o obyčejné statistice či účtařině, ale o tzv. makro a mikroekonomii), byli jen rychlokvaškami ze špatně vedené školy hrající si na vejšku. Totéž, co byla plzeňská práva za děkanování M. Kindla. Nelze jim nadále věřit, že vědí, co dělají, protože nic řádně nevysvětlili, tím méně přiměřeně komunikovali.

Totéž se týká ovšem i ještě nedesignovaného Sobotky a jeho druhů v budoucí vládě. Situace kolem církevních restitucí je přestala zajímat ve chvíli, kdy se rozhodli využít situace. Není to zcela nepodobné příběhu, kdy hrstka loupežníků se podvodem dostane do královského hradu, a začne si rozdělovat kořist, včetně koruny, žezla a dalších cenností. To, že Sobotka místo toho sliboval voličům – kromě jiného – i nápravu kolem restituční loupeže, jej přestalo zajímat přesně v okamžiku, kdy zjistil, že křeslo premiéra je tak neodolatelně blízko. Také on a jemu podobní zvolili stejný styl řízení jako Bankovní rada. Obrátili kormidlo o 180 stupňů a tvrdí teď národu, že tak je to v pořádku, a že směřují přímo k cíli, který prý byl již předtím jejich cílem. Místo aby řekli, tak jak to sami tvrdili předtím, že něco takového je vlastně podvod. Dopustí-li se toho i prezident, pokud tyto, jím schvalované lidi, nechá ve svých funkcích, ztratí i on důvěru mnoha lidí, kteří jej volili. To, že kopl do zadku „také nejlepšího ministra financí“ Kalouska před rokem, když jej i s Nečasem s jeho jezuitsko-katolickou agenturou poslal z čela české vlády do politických stojatých vod, nelze považovat za dokončenou práci. Pokud se nechá přesvědčit Sobotkou a dalšími, že mu nezbývá nic jiného, než je jmenovat, dělal jen něco, co už bylo jinými připraveno bez něj a za něj. Dokud nebudou tito (chybí vhodný název) postaveni před soud pro zradu národních zájmů, pojede v tom i on.

Lidmi, kteří se řídí jen svými osobními anebo úzce skupinovými zájmy, ačkoliv jsou placeni – a dobře – z peněz daňových poplatníků, nestačí jen pohrdat. Jestliže byli a jsou povinni hájit zájmy českých občanů jako celku, pak by měli být trestáni, pokud tak nečiní. Jinak nejen oni, ale i ti co přijdou po nich, budou chtít tento stát tunelovat a dělat si z něj trafiky pro sebe i své kamarády.

Pokud tento vývoj bude pokračovat, budou pokračovat i tyto, nikoliv sice dominantní, ale charakteristické trendy:

  • Nové generace začnou houfně utíkat do ciziny. Zvláště ti, kteří se rozhodnou, že své osobní strategie budou budovat na změně své národní identity. Ti nejschopnější se svými talenty získají nabídky zvenčí díky tomu, že talenty jsou vzácným zbožím a nikde jich není dost. Bez nich se totiž nedají dělat pozitivní změny. Ti, co něco takového nemají, se aspoň mohou do jiných společností vdát či oženit se a tak uniknout z tohoto zdejšího marasmu. Každý trochu poučený člověk ví, že odchod talentů z některé země jinam je prakticky totéž, jako odlet stěhovavých ptáků ze země, která je pro ně vybydlená, jinam, většinou natrvalo.

  • Mocní a vlivní, kteří už si nahrabali, budou muset zvolit mezi dvěma možnosti. Buď jít Krejčířovou či Koženého cestou a převést své kapitály a podnikání někam dost daleko, aby si tam pro ně někdo nedojel, anebo si vybudovat doma pevnost. Jedno, jestli někde na Rakovnicku jako jakýsi podivný podzemní trezor, nebo někde u Kerska, anebo jako Topolánek na vyvýšenině nad řekou, nebo s čapím hnízdem. Hlavně aby tam ten někdo přežil bouři, až tady propukne. Svérázná „výstavba“ bunkrů prodělává proto konjukturu, jejíž příčiny ale nesouvisí s trendy v architektuře.

Nakonec ovšem dojde k rozpadu společnosti. Přestaneme se zajímat jeden o druhého. Nebo snad už i k tomu došlo?

Svědčí pro to několik indikací z konce minulého roku. Lidi zaujímající početné a dobře placené pozice v televizních společnostech (v případě ČT opět z peněz občanů), včetně těch státních, zřetelně přestalo zajímat, zda jsou programy, pod nimiž jsou podepsáni, koukatelné. Zjevně totiž hodili bobek na silvestrovský večer, který měl být jejich výkladní skříní. Ani bývalé soudruhy generály (kdo z těch dnešních papalášů MO do této kategorie nepatří?) zase očividně nezajímá, proč by měli veřejnosti zdůvodnit záměr, aby námi draze zaplacené tryskáče létaly někde nad Pobaltím. Jakoby snad veřejnosti nestačilo, že pár desítek letců potřebuje ke své zábavě hračky za více než 15 miliard (ostatně v akvizičních záměrech jsou jistě připraveny další lahůdky). Co na tom, že lidé v nemocnicích, kteří tam pracují, sice ještě pokračují ve výkonu svých činností a tu a tam i někoho odoperují či jinak „zachraňují“. Ale pooperační péče už nezajímá zjevně ani je, ani pojišťovny. Nejspíše se to nepočítá do seznamu výkonů, proč by tedy nenechali na odděleních „pečovat“ jedinou sestru o šedesát potřebných pacientů? Stejný – tedy smrtící – účinek má ovšem i to, že v nějakém starobinci nechají pečovat o desítky důchodců jednu posluhovačku. Ostatně – vždyť jde již o neproduktivní jedince.

Diagnóza je pořád stejná: Lhostejnost jednoho k druhým přerůstá jako plíseň v rozsáhlou anomii. Tedy v poměry, kdy přestáváme věřit v účinnost norem, pravidel a zákonů, které by měly chránit jednoho před druhými. Staří Římané tomu říkali „homo homini lupus“. Jestli právě na toto nemyslel prezident, když po svatoštěpánském obědu (nebo to byla snídaně? Prý se to točilo ještě dopoledne!) nás chtěl potěšit sdělením, že je nekritizovatelný, protože splnil pět slibů – zemanovských bobříků? Odhlédněme od toho, komu je dával a kdo o jejich výčet měl zájem. Nejspíše se ale šeredně zmýlil. Prezident má trochu širší a volnější spektrum povinností. Ani jeho excelence si nemůže svoji pracovní náplň vymezovat sám sobě. Pokud se ucházel o tento úřad jako o šolich, kde se nabízely kromě služebnictva, aut apod. také služební vila i zámek jako bonus, a kde se toleruje povalování všeho druhu podle libosti, pak se zhlédl ve špatných vzorech. Něco takového je cesta do pekel. Prezidentství v této zemi, kde jakoby vše jde šejdrem, je úřadem, kde na řečičky, lenost a zábavu by neměl zbývat čas, pokud se ovšem vykonává dobře. Chtělo by to ovšem vyhrnout si pořádně rukávy. Ale netýká se to jen tohoto prezidenta. Týká se to nás všech. Ovšem jen tehdy, pokud je tady ještě někdo, kdo se cítí být odpovědný za tuto společnost, kde si nechce od zdejších grázlů (těch je i v jiných společnostech dost) nechat s…na hlavu. Protože oni už to dělají, tak se může zdát, že s tím souhlasíme!

Jsme hodně nemocnou společností. To je něco, s čím bychom na začátku nového roku měli počítat. Bude nejspíše nezbytné vyřezat z „oudů“ (jak hezky říkali naši předkové) této společnosti nádory, abcesy a jiné špatnosti. Jsou zde vůbec ti, kteří by to zvládli? A bude třeba také zjistit, co by při jejím léčení pomohlo. Protože – i když mnozí odejdou dříve, než se společnost vzpamatuje, pokud se to ovšem podaří – nikdo jiný odjinud nám s tím nepomůže. Rozpadající se společnosti jsou humusem pro jiné společnosti, které z nich získávají živiny. Takový je svět. Buď se nám to podaří, anebo…

Přejít do diskuze k článku