Jen co po volbách Senát zoranžověl, přišla na přetřes opět přímá volba prezidenta. Vládní koalice ji slíbila voličům, leč po senátních volbách je již naprosto jasné, že se na jejím případném zavedení bude muset domluvit se sociální demokracií. Co od toho čekat? Nic veselého, tedy pokud někdo není brutální cynik. Dosavadní debaty či politické rozmíšky na dané téma totiž svědčí o tom, že česká společnost příliš netuší, čím prezident je nebo čím by měl být, a netuší ani, jaká úskalí přímá volba obnáší a jaké jsou její historické kořeny.
Prezident = předseda
Kolem Hradu, a tedy i kolem prezidentské volby, nepřímé i chystané přímé, se rozprostírá zvláštní emoční silové pole. Prezident je hlavou státu, zosobněním jeho tradic, člověkem v postavení velmi prestižním, byť víceméně bezmocném. Co vlastně znamená slovo prezident? Jeho prostý překlad z angličtiny je zcela banální: předseda. Prezident České republiky je tudíž Předsedou České republiky. Měl by jí tedy skutečně předsedat, avšak český předseda republiky paradoxně ničemu nepředsedá. Neřídí žádný kolektivní orgán, který by dle ústavy měl nějaké rozhodovací pravomoci.
Podobně se věci mají i s pojmem „hlava státu". Hlava je přece řídícím centrem, sídlí v ní mozek a též zrak, sluch, čich, kusadla a mluvidla. Řídící centrum našeho státu se však nachází v sídle vlády a v jednotlivých ministerstvech, nikoliv na Pražském hradě. Předseda neboli prezident vlády Petr Nečas tudíž odpovídá pojmu „hlava státu" daleko lépe než symbolický „předseda" Václav Klaus.
Termínové zmatky se ale týkají i (konstituční) monarchie. Monarchie přece znamená vládu jednoho. Ale pokud někdo ve Velké Británii, v Dánsku nebo v Norsku skutečně nevládne, pak je to tamní monarcha (či panovnice). Schizofrenní oddělení reálného rozhodování a bezmocného symbolizování můžeme nejpěkněji pozorovat právě v konstitučních monarchiích. Evropští panovníci, kdysi skuteční vládci svých zemí, byli dávno vytlačeni do pozice důstojných symbolů, s monarchií neboli „vládou jednoho" však tamní politické systémy, na rozdíl od osobních diktatur či prezidentských režimů, nemají nic společného. A nezapletou-li se s prostitutkou nebo s kokainem, nemají se členové královských rodin ani kde umazat, neboť nevykonávají žádná důležitá rozhodnutí, rozhodně ne taková, která znamenají výdaj miliard ze státního rozpočtu, a tudíž se na ně ani nelepí různí lobbyisté, kmotři a podobná chátra.
Americká tradice: lidem volený monarcha
Nikoliv náhodou se historie prezidentů začíná odvíjet americkou válkou za nezávislost – za nezávislost od britské koruny. Koho však postavit do čela vlády a státu, když jsme se od starého panovníka odsekli (ve Francii tomu svému krátce nato useknou hlavu), a žádný jiný král, kromě indiánských náčelníků, není nablízku? Odpověď je jednoduchá: suverénem je lid, a lid tedy někoho vybere ze svého středu. A to raději nepřímo, přes shromáždění volitelů, neboť přímá volba by mohla instalovat k moci populistu, z něhož by se pak vyklubal tyran.
Tak se zrodili moderní prezidenti. Americký prezident je vlastně lidem voleným monarchou, neboť jen on představuje výkonnou moc, ministry si vybírá sám a americká vláda není žádným kolektivním orgánem, jenž by o něčem hlasoval. Rozhoduje pouze prezident, ministry má od toho, aby se s nimi radil a aby řídili příslušné úřady. Parlament nemůže prezidenta ani jeho „vládu" odvolat, pouze schvaluje zákony a rozpočet. Tento severoamerický vzoreček poté převzaly středo- a jihoamerické kolonie při svém osamostatňování od španělské koruny. (A po jistých peripetiích i původně portugalská Brazílie.) Proto je prezidentský systém, kdy je prezident jak hlavou státu, tak šéfem výkonné moci, na americkém kontinentu tolik rozšířen.
Civil hlavou státu
V Evropě se, nehledě na francouzskou revoluci, svrhávání monarchií historicky opozdilo. První opravdu velkou vlnu „monarchomachismu" přinesla až první světová válka. Jenže mezitím, v průběhu devatenáctého století, se evropské monarchie postupně liberalizovaly, panovníci byli postupně zbavování pravomocí a přesouváni do spíše ozdobné role, suverenita stále více přecházela na lid a jím zvolené orgány. Skutečným šéfem výkonné moci se postupně stával předseda (prezident) vlády, kterého do této pozice instaloval (či ho odvolával) parlament. Tak vznikly parlamentní režimy.
V roce 1918 proto většina nově vzniklých republik převzala model parlamentního režimu se spíše ozdobnou hlavou státu, kteroužto roli měl plnit nikoliv dynastický „monarcha", ale „civilista", nějaký zasloužilý profesor nebo úctyhodný veřejný činitel, nepřímo volený. Víceméně dle amerického vzoru mu byl přidělen titul prezident (předseda), byť zpravidla ničemu nepředsedal a od amerického prezidenta si celá ústavní konstrukce parlamentních republik vypůjčila pouze roli hlavy státu, nikoliv šéfa exekutivy. V parlamentních republikách měl tedy prezident plnit úlohu formální, ceremoniální hlavy státu, která případně disponovala většími pravomocemi jen pro dobu nějaké krize nebo jinak výjimečné situace.
Francouzi si koncem padesátých let zavedli něco extra – takzvaný poloprezidentský režim, jenž je jakýmsi mixem systémů prezidentských a parlamentních. Nicméně jeho zakladatel Charles de Gaulle byl prezidentem zvolen nejprve nepřímo, přímo až v roce 1965. A sám měl o fungování „svého" systému představu od pozdější praxe dosti odlišnou. Jakožto voják bytostně nesnášel parlamentní „žvanírnu", a tudíž ani politické strany, nad nimiž se měl klenout jako lidem dosazený republikánský císař, jenž také, v případě neshody s parlamentem, nechává rozhodnout lid v referendu. S trochou nadsázky by se dalo říci, že šlo o frontální útok na linie zastupitelské demokracie.
Dekolonizace a pád komunismu
Nejvíce přímo volených prezidentů dnes nalezneme v Africe. Jde o logický důsledek dekolonizace: nově vzniklé samostatné státní útvary (nejen africké, ale též asijské) zkrátka musely do čela státu instalovat nějakého toho prezidenta – žádná domácí dynastie zpravidla nebyla po ruce. Africké režimy však nejsou zrovna ideálem liberální demokracie a tamní volby mají obecně k férovosti hodně daleko. Čili za vzor nám „černý kontinent" moc neposlouží.
Leč, pokud jde o prezidenty, máme s Afrikou přece jen něco společného. Další vlna přímo volených prezidentů následovala po pádu komunismu. Sovětské režimy většinou žádného prezidenta neměly, roli formální hlavy státu plnil nějaký kolektivní orgán, státní rada či předsednictvo Nejvyššího sovětu, jehož předseda byl pak jakýmsi formálním pseudoprezidentem. Jeho titul zněl kouzelně: předseda prezídia Nejvyššího sovětu, tedy předseda předsednictva, což však vypadalo divně, a tak se z předsednictva raději udělalo „prezídium".
Československo si úřad prezidenta díky silné prvorepublikové tradici uchovalo po celou dobu existence komunistického režimu, což představovalo pozoruhodnou výjimku. Později se k nám připojil Nicolae Ceausescu, jenž se v roce 1974 nechal jmenovat prezidentem doživotním. A v úplném závěru pak Michail Gorbačov, který nechal zřídit úřad sovětského prezidenta, neboť legitimita komunistické strany slábla a i při summitech s americkými protějšky mu bylo trochu hloupé vystupovat jen jako generální tajemník strany, tedy vlastně jako pouhý „sekretář".
Západní teoretická formička versus realita
Pád komunismu a rozpad Sovětského svazu tedy logicky přinesl boom prezidentů. Zpravidla přímo volených, čemuž velel obecný demokratizační duch doby. Československo a později Česká republika si uchovaly nepřímou volbu opět jen díky síle meziválečné tradice, podobně jako Estonsko nebo Lotyšsko. Drtivá většina postkomunistických zemí však zavedla přímou volbu prezidenta, přičemž pravomoci i reálné postavení prezidentů variují na velmi široké škále. Od opravdu spíše ceremoniálního prezidenta slovenského po třeba takového Vladimira Putina nebo Alexandra Lukašenka. Formálně většina těchto zemí přijala poloprezidentský ústavní střih, mají tedy jak vládu odpovědnou parlamentu, tak přímo voleného prezidenta, ale pozice tamních prezidentů je buď příliš slabá, nebo zase příliš silná na to, aby se státy, jichž jsou hlavou, daly zařadit do teoretické formičky vylisované západní politickou vědou na základě studia francouzské páté republiky.
Uvedený vývoj vnesl naprostý zmatek i do klasického politologického dělení demokratických (i různých pseudodemokratických) politických systémů na prezidentské, parlamentní a (popřípadě) poloprezidentské. Pod tíhou nově nakupeného empirického materiálu se prostě zhroutilo, byť si to řada politologů stále nechce přiznat. Není divu, jak by asi reagovali přírodovědci, kdyby se začaly objevovat nové živočišné druhy bořící zavedenou Linného systematiku?
Muž prozřetelnosti?
Polští politologové Andrzej Antoszewski, Ryszard Herbut a Jacek Sroka upozorňují v jedné své práci na rozsáhlý průzkum, který v letech 2000-2001 v Dolním Slezsku prováděla Vratislavská univerzita. V této souvislosti hovoří o téměř „mytologizaci významu některých institucí". V době prezidentských voleb kandidáti „nabízejí rozsáhlé programy, které zcela abstrahují od reálných možností prezidenta v Polsku. Ale voliči projevují sklon chápat prezidenta jako svého druhu ‚muže prozřetelnosti‘, který se tyčí nad stranickými štěpeními a konjunkturálními politickými spory. (…) Tyto postoje byly posíleny během éry prezidenta Kwaśniewského přes omezení moci prezidenta, které přinesla ústava z roku 1997." Jinými slovy, voliči spatřují v prezidentovi nadstranického monarchu, od něhož očekávají dobrou vládu a vyřešení společenských problémů. Jde sice o nebezpečnou iluzi, leč o něčem vypovídá.
Český prezident, nepřímo volený a vybavený ještě menšími pravomocemi než prezident polský, je rovněž předmětem mytologizace a rovněž plní roli jakéhosi pseudomonarchy. Sídlí na Pražském hradě, v sídle českých králů a kamenném ztělesnění více než tisíce let české státnosti, má právo udělovat občanům milost a často se tváří spíše jako Franz Josef I. Vystaví-li se na Hradě korunovační klenoty, stojí na ně „republikánští" Češi hodinové fronty. I proto jsou občané i mnozí politici velmi tolerantní, ba vstřícní k občasným prezidentovým monarchickým manýrům a někteří činitelé se rádi „přihřívají" v jejich odlesku.
A teď bychom měli toto historicko-emoční monstrum volit přímo? V situaci, kdy celý svět vlastně pořádně neví, co si s prezidenty počít, jaké pravomoci a postavení jim v politickém systému přisoudit? A kdy o celé plejádě možných způsobů přímé, ale i nepřímé či polopřímé volby nemá u nás skoro nikdo ani páru? Stará lidová moudrost praví dvakrát měř, jednou řež. Před tak zásadní ústavní změnou, jakou by znamenalo zavedení přímé volby českého prezidenta, by se však mělo měřit nejméně dvěstěkrát.
Převzato z Revue Politika
