Také Vás štve, jak si dnes prostřednictvím novinářů a jiných „mediálních tvůrců“ – a někdy i bez nich – navzájem jen spíláme, tady v Čechách i v okolním světě? Lidé si nadávají někdy tak dlouho, až občas použijí i flinty a jiné zbraně, aby svůj vztek na ty druhé dali zvlášť najevo. Odkud se ale bere ta nenávist? Je to snad vyvolané tím, že fandíme mužstvům v kolektivních sportech, což jsou vlastně jen simulované války? Nebo že různé softwarové firmy vymýšlejí další a další hry, jejichž smyslem je trénink v zabíjení, což dokonce už velmi malým dětem pomáhá utvářet negativní synapse v jejich mozečcích jako základní know how pro jejich budoucí chování v boji o kariéru? Nebo je to kvůli těm nesčetným akčním i jiným filmům oslavujícím 100+1 způsobů násilí? Nebo všechno dohromady?
Je zvláštní, že tento sklon k nadřazování síly nad rozumem, konfliktů nad spoluprací, podporují nejen totalitní režimy, různé autokracie, ale i tzv. prodemokratické establishmenty. Doufal jsem kdysi, že to snad jednou skončí i s bolševismem, který zde vládl. Neskončilo to, a možná proto, že oficiálně sice ten režim už před čtvrtstoletím padl, ale stále žijeme v zemi, kde většina vrcholových politiků patří k bývalým komunistům, a kde většina těch nejbohatších oligarchů má ve své autobiografii také členství ve straně. Když se podívám na seznamy dnešních kandidátů do europarlamentu, tak jich znám sice osobně jen menšinu, ale ta se mi tedy moc nelíbí.
Vedle bývalých komunistů, kterých je tam husto, tu a tam nějakých disidentů, kteří o sobě tvrdí, že jsou demokrati a že hájí lidská práva, jsou tam lidé, které velkou většinou nemusím. Jako třeba hned ten první kandidát, který je na seznamu strany s číslem jedna, a za něhož se přimlouvá ve spotu na ČT Tomáš Halík. Znám ho dost dlouho, a na rozdíl od Tomáše jsem dokonce pracoval na katedře, kde on šéfoval, což ovšem byla moje chyba. Děkan mi to místo nabízel dvakrát, ale nechtěl jsem šéfovat lidem, které jsem si nevybíral a tak jsem to odmítl. Někdo by asi řekl, že je to osobní, ale já to tak nevnímám. Naštvalo mě totiž, že Kroupa, který pak po tomto místě vyjel, před 7 lety odmítl stvrdit, že jsem připomínky oponentů do své nové knihy zapracoval a že její text stylisticky vyhovuje. To byl totiž úkol vědeckého redaktora, kterým standardně býval na této univezitě vedoucí katedry. Jeho vyjádřením pak měla končit celá procedura schvalování textu k publikaci. Důvodem pro Kroupu ale bylo to, že kniha pojednávající o Únoru 1948 měla v podtitulu mj. „o izraelském faktoru„. Řekl mi také, že jeho tchyně pocházela z tohoto etnika, a on prostě nemůže. Prostě mu šlo o tento faktor související s uvedeným zlomovým datem, bez ohledu na to, jak to opravdu bylo.
Role Izraele v přípravě Února (ten ovšem předcházel o tři měsíce vyhlášení tohoto státu) nebyla žádným mým objevem. Jen jsem doplnil některé souvislosti. Dan – jak mu říká Halík – jako samozvaný ochránce všech lidských práv zaangažoval proti knize i tehdejší novou rektorku ústecké univerzity, nyní víceletou předsedkyni Statistického úřadu ČR doc. Ritschelovou. Upozornil ji nejspíše, že s knihou by mohly být problémy. Nejenže mi kniha na univerzitě nesměla vyjít (jednalo se o tom i v senátu univerzity, kde většina zastrašených senátorů zaujala tváří v tvář vedení university neutrální postoj, na rozdíl od menšiny, která to označila za svinstvo), ale nakonec to skončilo i mým odchodem z univerzity. I když kniha o něco později vyšla v Našem vojsku, vnímám jeho tehdejší aktivity jako popření jedné ze základních svobod a jako jednu z variací na téma spojené s úslovím „hlásat vodu a pít víno“. Od té doby Kroupa, který v Ústí dodnes přednáší o lidských právech, je pro mě jasný. Považuji proto jeho kandidaturu do europarlamentu za nemravnost. Ať si jej Tomáš vychvaluje jakkoliv.
Používám zde tuto filipiku proti Danielu Kroupovi jen jako předmluvu k jinému případu, který také souvisí s oním „izraelským faktorem“ v české politice, tentokrát ovšem ve zcela aktuálním smyslu. Už několikrát jsem se setkal k ostrou kritikou kandidatury dnešního předsedy strany ND A. B. Bartoše. Jde o samostatně, i když ne vždy konvenčně přemýšlejícího mladšího člověka, s kterým jsem se setkal poprvé před čtyřmi lety. Různé noviny, Reflex i TV se zapojily do antikampaně proti tomuto údajnému Klausovu fámulovi. Já osobně Klause nemusím, ale Bartoše jsem poznal jako korektního člověka.
Kampaň proti němu vloni formálně vyvolal J. X. Doležal. Nejspíše poté, co si dodal odvahu několika šluky "marjány" a vyplivl ze sebe několik sprostot. Ta nejpodstatnější se týkala údajného Bartošova antisemitismu. Mezitím „někdo“ stačil rozšířit fámu, že Bartoš sestavil a publikoval seznam významných semitů. Bůhví, co pod tím slovem je dnes myšleno. Díky osobnímu střetu s označením za antisemitu, kterému jsem od několika jedinců musel čelit (abych z něj byl následně očištěn), jsem byl tak donucen se zabývat podrobněji lidmi označovanými za Židy, resp. s rolemi těch, kteří se k tomuto etniku hlásili v našich nedávných i dávnějších dějinách a dosáhli jistého věhlasu, včetně těch, kteří se profilovali jako jejich odpůrci a také naopak. Většinou se bojovníci proti antisemitismu zaštiťují autoritami jako P. Johnson a jeho Dějinami židovského národa, či některými modernějšími, ale stejně již beznadějně zastaralými výklady toho, kdo je a není Žid. Kdyby použili u nás dostupnou studii významného francouzského vědce M. Ferro či americké badatelky Pringleyové, dozvěděli by se něco jiného.
Židé jsou v jistém ohledu stejně namíchané etnikum, jako my všichni. Tedy Němci, Češi, Rusové či Američané s jejich melting potem. Významnější postavení Židů mezi lidmi, kteří se nejvíce zasloužili o moderní vědu, kulturu, umění atd. je evidentně způsobeno tím, že jejich předkové, i díky různým tabu (vytvořenými většinou zde vládnoucí církví), hledali a někdy i našli v systému skuliny, jak vydělat dost peněz. Díky své hierarchii hodnot pak mohli dopřát svým potomků vyššího vzdělání, které vždy patřilo k dost nákladným komoditám. Také dnešní černoši v USA, jak zjistil Herrnstein s Murrayem ve svém známé studii o Bellově křivce (inspiroval se z ní mj. P. Bakalář ve své zajímavé a napadané knize o tabu v sociálních vědách) jsou na tom v průměru hůře než bílá populace. Ale platí to jen pro dnešek. V příštích generacích na tom budou nejspíše stejně jako ostatní, protože jejich diskriminace ve školním systému USA byla nezákonná. Uplynulo jen čtvrtstoletí od vydání knihy o výsledcích jejich výzkumů, a USA mají už v druhém období prezidenta s tmavou pletí.
Nejsme – jako všichni lidé žijící na této planetě – příslušníky různých ras. Jak říkal Mauglí v Kiplingově knize: "Jsme jedné krve – ty i já." Každý ovšem máme svoji identitu a lišíme se od druhých lidí podle mnoha znaků fyzických i kulturních. Je fascinující, jak jsme namícháni. Také lidé, kteří se hlásí k židovství, jsou silně namícháni z různých předků z různých etnických skupin. Je evidentní, že naprostá většina dnešních Izraelců má předky, kteří nikdy na Blízkém Východu nežili. Není nejmenší důvod je proto považovat za jiné, než jsou ti ostatní. Pokud se dnes někdo hlásí k židovství, obvykle to už není proto, že vyznává judaismus. Toto náboženství, stejně jako křesťanství a v budoucnu i islám či jiná náboženství, je na ústupu. Pravděpodobnou příčinou bude nejspíše vzrůst vzdělávání a důraz na kultivaci rozumu, tedy i na rozvoj vědy.
Bartoš se jako původním vzděláním teolog zabýval vlivem náboženství na jedince. Má projekt, který by měl být podle mého názoru podpořen. Chce shromáždit data pro encyklopedii těch, kteří se u nás k židovství hlásí. Chce to ovšem dořešit problém, jak definovat, co to vlastně židovství je. Členem židovské obce se – aspoň co vím – mohou stát i ti, kteří nemají mezi svými předky Židy, ale hlásí se třeba k judaismu. Je to deklaratorní princip, dost podobný tomu, který se používá při sčítání obyvatelstva v rubrice o náboženství. Tam nikdo neprověřuje, jestli věříte v Jediho, či zda jste ateisty. Jestli jsem dobře pochopil, Bartoš dává dohromady databázi těch, kteří jsou slavní, úspěšní (aspoň v ČR) a dali o sobě na veřejnosti vědět, že se hlásí k židům. Na to má každý právo, a každý si může vybrat, jestli to bude respektovat nebo ne. Může dělat i svůj výzkum, zda tato identita má vliv na rozvoj jedince, a když ano, tak v čem. Zda u Židů existuje něco jako skupinová strategie, která vede k jejich silnější podpoře vzájemnosti, nebo je v tom něco jiné. Jinak řečeno: Na tom není nic špatného. Jen lidé jako J. X. Doležal a jemu podobní tvrdí, že jde o vyvolávání strašidel minulosti. Otázkou je jakých. Byli snad Češi jako etnikum spojencem nacistů při vyvražďování Židů? Hrozí snad nastolení nacismu v Čechách? Mohl by tento podivný psavec něco takového zformulovat a publikovat? Možná se cítí ohrožen on sám, ale v jeho případě určitě nejde o to, že by se hlásil k židovství. Důvody budou asi jiné.
Osobně si myslím, že A.B. Bartoš si nezaslouží tuto ostrakizaci a napadání. Ke mně jako k publicistovi se vždy choval nanejvýš korektně. Nejsem příslušníkem žádné strany, ani té, kterou on spoluzakládal. V otázce Evropy a role Bruselu ale jasno nemám. Pokud mu půjdu dát svůj hlas, pak jen proto, že je to slušný a vzdělaný člověk.
Stanův komentář: Souhlasím s autorem, že proti A. B. Bartošovi je vedena vyhrocená a špinavá mediální kampaň (ostatně není a nebude v tom sám), nesouhlasím s ním v tom, že sestavování seznamů Židů, pravdoláskařů či jakýchkoli jiných společenských skupin je naprosto neškodné.
