Proč Spojené státy nemluví s Íránem?




Říjen 5, 2010

Tvrdý diplomatický a geopolitický spor mezi Íránem a Spojenými státy je často svalován na íránskou vládu a její „konfrontační“ zahraniční politiku, případně na její „neochotu“ začít dialog se Spojenými státy. Málo známým je ovšem fakt, že zhruba během posledního desetiletí Írán bezpočetněkrát nabídl Spojeným státům vyjednávání, aniž by kdy na to dostal pozitivní odpověď.

Nejznámější taková snaha o dialog, která vešla ve známost jako íránský návrh na „velký kšeft“, proběhla v květnu 2003. Dvoustránkový návrh všestranné íránsko-americké dohody, která by pokrývala všechny záležitosti společných zájmů, byl americkému ministerstvu zahraničí předán prostřednictvím švýcarského velvyslance v Teheránu. Reportér Gareth Porter zjistil, že ministerstvo zahraničí nejenže na íránskou snahu o vyjednávání nezareagovalo, ale v podstatě „švýcarskému velvyslanci vynadalo za to, že nabídku předal.”

Od té doby Írán předložil řadu dalších návrhů na vyjednávání, z nichž posledním byl návrh prezidenta Ahmadínežáda před jeho nedávnou cestou (2010) do OSN, kde se zúčastnil výročního setkání Valného shromáždění OSN. Spojené státy však bohužel nabídku prezidenta Ahmadínežáda, aby během jeho návštěvy OSN došlo k jeho setkání s prezidentem Obamou, opět odmítly.

Otázkou je – proč? Proč všechny americké vlády neprojevily ochotu zahájit dialog s Íránem, jehož cílem by bylo vyřešit tento konflikt, což by bylo evidentně v národním zájmu Spojených států?

Podstatou odpovědi je, že americká zahraniční politika, obzvláště na Středním východě, není řízena ani tak širokými národními zájmy, jako úzkými, ale mocnými skupinovými zájmy – zájmy, které, zdá se, dávají přednost válce a zbrojení před mírem a mezinárodním porozuměním. Jsou to zločinné zájmy, zapletené do zbrojního průmyslu a souvisejícího podnikání v „bezpečnosti“, notoricky známé jako vojensko-průmyslový komplex. Tito příjemci válečných dividend by nebyli schopni ospravedlnit svůj obrovský podíl na čerpání daní bez „vnějších nepřátel“ anebo „hrozeb pro naše národní zájmy“.

Zpronevěra obrovské části národního bohatství nebyla během studené války nijak těžká, protože záminka pro neustálý nárůst vojenských výdajů – „komunistická hrozba“ – byla jako vhodná lež stále po ruce. Ospravedlnění zvýšených vojenských výdajů v období po studené válce přimělo vojensko-bezpečnostní komplex ke kreativnějšímu vymýšlení (či vytváření, je-li potřeba) „nových zdrojů ohrožení amerických zájmů“.

Když tedy kolaps sovětského systému a následné diskuse o „mírové dividendě“ ve Spojených státech ohrozily zájmy vojensko-průmyslových komplexů, jejich představitelé vymysleli „nové hrozby americkým zájmům“ a úspěšně jimi nahradili „komunistickou hrozbu“ z dob studené války. Tvrdí se, že tyto „nové zdroje hrozeb, jež vznikly po období studené války“ vycházejí z tak zvaných „darebáckých států“, z “globálního terorismu“ a „islámského fundamentalismu“. Démonizace Íránu či prezidenta Ahmadínežáda tak může být lépe pochopena právě v tomto kontextu.

Můžete teď namítnout, že pokud je pravda, že příjemci válečných dividend potřebují vnější nepřátele, aby ospravedlnili svůj neférový podíl na národním bohatství, tak proč si vybrali Írán? Proč je ze všech míst za takového nepřítele označován právě Írán? Není něco špatně v politice íránské vlády anebo prezidenta Ahmadínežáda, když se staví světové supervelmoci, a přitom dobře ví, že je to obdoba případu, kdy David vyzývá Goliáše, že to způsobí diplomatický tlak, vojenské hrozby a ekonomické sankce proti Íránu?

To jsou samozřejmě ty otázky, které si „Zelení“, i ostatní kritici Ahmadínežádovy vlády, kladou, řečnické otázky, které mají tendenci vinit Írán z brutálních ekonomických sankcí a vojenských hrozeb vůči této zemi – v podstatě se tak oběť sama obviňuje ze zločinů pachatele. Mír Husajn Musáví a další vůdci „Zelených“ často označováním politiky prezidenta Ahmadínežáda za „nedomyšlenou“, „dobrodružnou“ a „konfrontační“ na něj svalují vinu za vnější vojenský a ekonomický nátlak na Írán. A podle toho se snaží o „dohodu“ a „přizpůsobení“ Spojeným státům a jejich spojencům, zřejmě i včetně Izraele, aby dosáhli politické a ekonomické stability. I když na první pohled to vypadá jako rozumný argument, má spoustu nedostatků.

Začněme s tím, že je to falešný a pravdu zastírající argument. Vojenské hrozby a ekonomické sankce proti Íránu nezačaly se zvolením Ahmadínežáda prezidentem, ale  byly uvalovány na Írán po více než třicet let, v podstatě jako trest za jeho revoluci z roku 1979, která ukončila imperiální vliv Spojených států na jeho ekonomické, politické a vojenské záležitosti. Je pravda, že zločinné sankce byly neustále eskalovány a výrazně zintenzivněny v posledních měsících. Ale není to proto, že Ahmadínežád při různých příležitostech haní imperialistickou čo sionistickou politiku v regionu; je to spíše proto, že Írán odmítá podlehnout imperialistickému diktátu Spojených států a jejich spojenců.

Zadruhé, je naivní si myslet, že americký imperialismus by byl ukolébán zdvořilým nebo uctivým jazykem, a zrušil by sankce nebo přestal s vojenskými hrozbami vůči Íránu. Během svých dvou funkčních období (po dobu osmi let) bývalý íránský prezident Mohammad Chatámí často hovořil o „dialogu civilizací“, jako protiváze „střetu civilizací“ amerických neokonzervativců, a v podstatě žebral u Spojených států o dialog a diplomatické sblížení mezi Íránem a Spojenými státy. Jeho prosby o dialog a přátelství však narazily na hluché uši. Proč?

Je to proto, že americká politika vůči Íránu (nebo ostatně jakékoliv další zemi) je založena na imperialistické agendě, která se skládá z řady požadavků nebo očekávání, nikoliv z diplomatické etikety nebo typu jazyka, který její vůdci používají. Patří sem i požadavek, aby se Írán vzdal svého zákonného a legitimního práva na civilní jadernou technologii, otevřel svoji veřejnou sféru a státem vlastněná odvětví dluh zvyšujícím a privatizačním plánům predátorského finančního kapitálu Západu, jakož aby také plnil americko-izraelské geopolitické cíle na Středním východě. Dá se oprávněně předpokládat, že jakmile by Írán umožnil vstup nebo zasahování Spojených států do takových otázek jako národní suverenita, ocitl by se na skluzavce, na jejímž dně je ztráta nezávislosti: USA by nebyly spokojené, dokud by se Írán nestal jejich dalším „spojencem“ na Středním východě, víceméně jako Jordánsko, Egypt, Saudská Arábie a podobně.

Je ironií, že zelení vůdci, jako Musáví, Rafsandžání a Chatámí, viní z nepřátelské imperialistické politiky vůči Íránu Ahmadínežáda. Jak totiž bylo zmíněno výše, americký imperialismus ukázal své zuřivé nepřátelství k Íránu již během prezidentského úřadu Chatámího, přestože ten se důrazně vydal cestou přátelství se Spojenými státy. Zatímco Chatámí prosazoval „dialog civilizací“ a podnikal smířlivé kroky, aby si USA spřátelil, včetně spolupráce na svržení režimu Talibánu v sousedním Afghánistánu, USA označily Írán za člena „osy zla“. Tato ostudná démonizace pak byla použita jako nástroj propagandy, aby se zintenzivnily ekonomické sankce a ospravedlnily výzvy ke „změně režimu“ v Íránu.

Když mnozí Íránci viděli smířlivá gesta prezidenta Chatámího vůči Spojeným státům, byli jejich nespravedlivým a provokativním přístupem k Íránu tak naštvaní, že začali zpochybňovat moudrost Chatámího politiky, která se pokoušela usmířit si americký imperialismus. Všeobecně se předpokládá, že frustrace mnoha Íránců Chatámího (jednostrannou) politikou dialogu se Spojenými státy sehrála velkou roli v porážce jeho reformistických spojenců jak v parlamentních volbách v roce 2003, tak v prezidentských volbách v roce 2005. A stejně tak to sehrálo výraznou roli v nástupu Ahmadínežáda do prezidentské funkce, protože důrazně kritizoval přístup reformistů k americkému imperialismu jako naivní a tvrdil, že vyjednávání se Spojenými státy musí být založeno na vzájemném respektu a nesmí být na úkor íránské suverenity. (Podrobná diskuse o těchto a souvisejících záležitostech – viz „Úvaha o íránských prezidentských volbách“).

Ve své snaze vyprovokovat, destabilizovat a (v konečném důsledku) změnit íránskou vládu podle obrazu svého nachází americký imperialismus neochvějného spojence v sionistickém režimu v Izraeli. Mezi americkým vojensko-průmyslovým komplexem a militantními sionistickými silami existuje mlčenlivá nepsaná aliance – aliance, kterou lze nazvat vojensko-průmyslově-bezpečnostně-sionistická aliance. Více než na čemkoliv jiném, je tato aliance založena na konvergenci zájmů o militarismus a válku na Středním východě, obzvláště proti Íránu; protože Írán je jedinou zemí v regionu, která systematicky a neohroženě odhaluje jak imperialistické plány západních mocností, tak expanzionistické plány radikálního sionismu.

Jak mocní příjemci válečné dividendy, tak i zarytí sionisté, prosazující „Velký Izrael“, vnímají mír mezi Izraelem a arabskými sousedy jako nebezpečí pro jejich věc a cíl získání kontroly nad zemí zaslíbenou, vidí v mezinárodní míru a stabilitě ohrožení svých zájmů. Důvodem tohoto strachu z míru je, že podle řady rezolucí OSN by mír znamenal návrat Izraele do svých hranic před rokem 1967, tedy stažení ze Západního břehu a pásma Gazy. Stoupenci „Velkého Izraele“ však nejsou ochotni se z těchto území stáhnout, takže se bojí míru a skutečného dialogu se svými arabskými sousedy – a z toho plyne jejich nepřetržité pohrdání rezolucemi OSN a jejich systematická snaha sabotovat mírová jednání.

Takže odpověď na otázku „proč je cílem Írán?“ se smrskává na toto: protože Írán rozbil kulisu a odhalil vzorec imperialistické nadvlády na Středním východě (a nejen tam). Jediným „hříchem“ Íránu (z pohledu imperialistických mocností) je to, že se pokouší být nezávislou suverénní zemí. Všechny ostatní údajné „prohřešky“, jako snaha získat jaderné zbraně nebo podpora terorismu, se nyní ukázaly být vymyšlenými výmluvami, které mají Írán potrestat za to, že se pokouší uplatňovat svá národní práva coby suverénní země.

Pod vlivem bojechtivých nátlakových neokonzervativních skupin (zastupujících zájmy vojensko-průmyslově-sionistických sil) byly USA zatlačeny do rohu a do pozice, kdy se bojí s Íránem mluvit, protože pokud by to učinily, všechna dlouho přetrvávající obvinění vůči této zemi by byla automaticky odhalena jako lži a nepodložená tvrzení. Je v povaze lhaní, že lháře nutí říkat neustále více lží, aby zakryl lži předešlé; je to víceméně podobné situaci cyklisty, který musí šlapat, aby nespadl. Navíc mocné vojensko-průmyslově-sionistické zájmy potřebují Írán jako nepřítele, aby ospravedlnily neustálý nárůst vojenských výdajů a mohly pokračovat v okupaci palestinských území.

Stojí za zmínku, že zatímco mocná lobby, která jsou spojena s vojensko-bezpečnostním kapitálem, mají prospěch (a proto tíhnou k obhajování) z války a vojenských dobrodružství na Středním východě a jinde, méně soudržné zájmové skupiny, spojené s civilním nevojenským kapitálem, tíhnou k vyvolávání ztrát na globálních trzích jako důsledek takových vojenských dobrodružství. Důkazy ukazují, že ztráta podílu amerického trhu na globálním trhu, způsobená zahraniční politikou, je obrovská. Spotřebitelé pohlížejí na militaristickou americkou zahraniční politiku velmi negativně. Představitelé civilních odvětví se širokou základnou jsou si negativních ekonomických důsledků militarizace americké zahraniční politiky velmi dobře vědomi. A to je důvod, proč přední nevojenské podnikatelské a obchodní asociace, jako National Foreign Trade Council (NFTC) a U.S.A. Engage (koalice téměř 800 malých a velkých firem, zemědělských skupin a obchodních asociací usilující o nalezení alternativ k šíření agresivní americké zahraniční politiky) vyjádřily ohledně nedávno rozšířených amerických sankcí vůči Íránu nelibost, protože takové sankce silně podkopou americké národní zájmy).

Je nicméně smutné, že americká zahraničně-politická rozhodnutí, obzvláště na Středním východě, nejsou ani tak řízena širšími národními zájmy, ale úzkými (avšak mocnými) zvláštními zájmy, nikoliv „mírovou dividendou”, ale “válečnou dividendou”. Tyto mocné zvláštní zájmy, reprezentované z velké části spojenými silami armády, bezpečnostních složek a AIPAC, vnímají mezinárodní mír a stabilitu, obzvláště na Středním východě, jako zhoubu pro své zločinné zájmy. Místo toho to vypadá, že dávají přednost atmosféře války a militarismu, aby ospravedlnily svůj lví podíl na národním bohatství nebo svoji okupaci palestinských území. To vysvětluje, možná lépe než cokoliv jiného, nespravedlivou démonizaci Íránu a neúnavné přípravy na totální válku proti této zemi. Pokud tento argument zní jako konspirační teorie, není to proto, že je nepravdivý; ale spíše proto, že americko-sionistická politika na Středním východě je tak odporná, že to vzdoruje normální logice, civilizovanému chápání nebo slušné lidské intuici.

 

Ismael Hossein-Zadeh, autor knihy Politická ekonomie amerického militarismu (Palgrave-Macmillan 2007) učí ekonomické vědy na univerzitě Drake v Des Moines v Iowě.

Karla Hansen je režísérka a producentka filmu Silent Screams, sociální pracovnice a mírová aktivistka v Des Moines v Iowě.

Převzato z CounterPunch

Překlad: Stan

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Nejnovější příspěvky