Odpověď na tuto zdánlivě obtížnou otázku tkví v uvědomění si několika skutečností:
1) Kapitalismus jako liberální ekonomický systém směřuje postupně k tomu, že hrstka na globálním trhu ekonomicky nejúspěšnějších nečítající víc než 1% veškeré lidské populace si postupně přisvojí veškeré generacemi nahromaděné společenské bohatství a ve finále si přisvojí prakticky celou Zemi a nádavkem ještě na celé generace zadluží příští lidská pokolení. Podrobněji jsem se snažil tyto procesy popsat v článcích "O zmrtvýchvstání Marxe očima neekonoma, Několik obecných vývojových tendencí a Kdo jsou skuteční nepřátelé kapitalismu"
2) V kapitalismu je jakýmkoliv způsobem a prostředky nabytému soukromému vlastnictví poskytovaná maximální zákonná i silová ochrana (státu, mezinárodního práva etc). Jak tedy plyne z bodu 1, vlastnictví necelého 1% "vševlastníků" požívá maximální možnou a dosažitelnou ochranu .systému.
3) Skutečná moc v kapitalistickém systému je dána vlastnickými poměry a tím "vydíracím" potenciálem jednotlivých kapitálových aktérů. Ve skutečnosti nevládne žádný démos (v liberálním žargonu "ulice, ochlokracie, lůza"), ale vládnou největší vlastníci – v liberálním žargonu ti nejúspěšnější, kteří mají množství nejrůznějších pák ( kupř. hrozba vyvedení kapitálu ze země, hrozba, že zamýšlené investice budou pozastaveny, snížení ratingu a tím prodražení půjček, hrozba neposkytnutí dalších půjček, hrozba čachrů s měnou – soukromé finanční subjekty mají v měnové oblasti prakticky neomezenou moc, hospodářské embargo…), aby přinutili vlády států a politiky k psaní takových zákonů a provádění takové politiky jakou si přejí a odpovídá jejich zájmům.
4) Z výše uvedeného plyne, že k vyřešení základního konfliktu uvedeného v bodu 1 nestačí žádné kosmetické (sociální parametrické) úpravy
systému, které by snad naivně chtěli zavést v praxi labouristé (sem zahrnuji všechny prosystémové levicové strany), jinak horlivě poslouchající skutečné vládce systému, realizující i jejich najtajnější přání a umetající cestu neoliberalismu. A konflikt už vůbec neřeší střídající liberálové (systém lib – lab) se svým neregulovaným trhem a minimálním státem bez regulační pravomoci. Tito naopak ve svém svatém deregulačním rozhořčení veškeré procesy vedoucí k totalitní nadvládě největších a "nejúspěšnějších" kapitálových subjektů štědře přiživují.
Ve skutečnosti lze popsaný základní konflikt vyřešit pouze zásadní změnou vlastnických a majetkových práv a celkovým přenastavením systému. Dokud toto nebude provedeno, zůstane dosažené (z velké části virtuální fiktivně nabyté) vlastnictví zachováno a nadále budou probíhat nastartované procesy koncentrující toto vlastnictví do stále menšího počtu rukou, bude růst moc největšího kapitálu nad světem.
Pár poznámek závěrem
Proč je tedy kapitalismus nereformovatelný? Zjednodušeně proto, že po celou svoji existenci v sobě nese protiřečení narůstající moci bohatých vševlastníků – absolutních vládců systému a prohlubující se bídy a otrocké závislosti zbytku společnosti. "Vševlastníci" hrozí v určitém bodu pozřít a rozvrátit celý společenský systém. Jádrem jejich filosofie a morálky navzdory všelikému předstírání není žádná humanita a společenský prospěch ale zisk za jakýchkoliv podmínek a s použitím jakýchkoliv prostředků. Toto nejlépe dokumentují slova D. Rockefellera z r. 1994: "Všechno, co nyní potřebujeme, je všeobsáhlá krize. Ta nám umožní zavést Nový světový řád." O čem nepřímo svědčí tato slova? Člověk v tomto konceptu je pouze prostředkem pro realizaci zisku a má cenu jenom do té doby, dokud dokáže generovat zisk, tedy dokud nese přidanou hodnotu své práce anebo svého majetku. V momentě, kdy se stane nepoužitelný pro ekonomické vytěžení – zestárne, zeslábne anebo jinak pozbude fyzických či duševních sil, pozbude nějakým způsobem majetek, stává se pro systém přítěží a organizátoři systémové "hry" by se jej nejraději zbavili.
Představme si na chvilku situaci, že by se povedlo nějakým zázrakem odepsat a zlikvidovat bezbolestně veškeré dluhy – států i jednotlivců. Vyřešilo by to základní konflikt kapitalismu? Má odpověď je nikoliv, protože zůstane zachována obrovská vlastnická a tudíž politická disproporce a je jenom otázkou času, kdy si klíčoví hráči díky probíhajícím (neo) liberálním procesům opět nadiktují podobné podmínky, které jim umožní přivlastnit si prakticky celý svět a udělat ze všech obyvatel Země "Indiány" po příchodu kolonizátorů = provést nechtěný a nezamýšlený výměnný obchod veškerého dědictví za pár cingrlátek s omezenou životností a proměnit je v cizince v původně vlastní zemi a jejich děti v doživotní otroky vlastníků systému bez budoucnosti. Řešení tudíž nemůže ležet uvnitř takového systému ale vně – v alternativě k němu. Jinými slovy, díky probíhajícím ekonomickým procesům, přesto, že pro vysoce organizovanou technologickou společnost není žádným problémem zajistit základní potřeby všech svých jedinců, je kvůli jednostranné a nerovnoměrné distribuci společenského produktu ve prospěch úzké skupiny velkokapitálových vlastníků, kteří mají všeho takový přebytek, že ho nejsou schopní ani při nejlepší vůli skonzumovat, pro společenskou většinu i při této nadprodukci hodnot uspokojování potřeb stále obtížnější, až se nakonec stává úplně nemožným.
Prohlubování popsané majetkové nesouměřitelnosti mezi vševlastníky – absolutními vládci a zbytkem společnosti vede nakonec vždy k potenciální revoltě "nevlastníků" a tudíž k preventivnímu otevřenému anebo skrytému zavádění fašismu ze strany vševlastníků. To je patrné v mnoha směrech (viz článek Míří USA k fašismu) již nyní.
Další zajímavostí je, že ruku v ruce s probíhajícími ekonomickými procesy globalizace probíhají procesy postupné ztráty státní a národní identity – dochází k rozbíjení států budovaných na národním základě, likvidaci tradicionalismu – veškeré hodnoty jsou pragmaticky účelově proměnlivé a podléhají nejvyššímu zákonu zisku, dochází k rozmělňování jakéhokoliv vědomí sounáležitosti (multikulturalismus, multisexualita, multináboženská společnost..) … A na úplný závěr perlička: Plánované zavádění bezhotovostního platebního styku = zavedení prakticky úplného monopolu soukromého bankovnictví v oblasti měny. Stát přichází i o tu zanedbatelnou hypotetickou možnost korigovat vývoj v měnové oblasti, kterou znamenaly tzv. "národní centrální nezávislé" banky, emitující (objemově 4procentní) tištěné peníze.
