Radar tady nebude. Je to důvod k radosti, nikoliv však k uspokojení. Skončila totiž jen dílčí epizoda v zápase o modus existence českého národa a středoevropského prostoru vůbec, bitva, která nerozhodla válku. Myšlení, jehož je radar produktem a lidé, kteří v něm viděli symbolické zhmotnění svých snů o světovládě, jsou stále zde, na stejných pozicích a se stejnými cíli.
Konec radaru znamená konec jednoho konkrétního pojetí protiraketové obrany, nikoliv konec konceptu protiraketové obrany, coby předpokladu americké hegemonie, jako takového. Je to vidět i na reakcích vyznavačů radaru, kteří konec radaru vydávají za své velké vítězství, když posměšně říkají: „Nechtěli jste radar, budete mít rakety, blbečkové" (ti „blbečkové" tam sice nebývají výslovně uvedeni, ale přímo z toho čiší). Jejich triumfalismus je vzhledem k tomu, že ani sami Američané ještě nemají zcela jasno v tom, kdy, kde a jakým způsobem bude projekt protiraketové obrany pokračovat, poněkud předčasný, přesto je třeba jim již dnes zřetelně odpovědět: „Nechtěli jsme radar, nechceme ani rakety." Na radaru totiž nevadily pouze jeho efekty zdravotní a enviromentální, ale i – a to především! – idea, která za ním stojí.
Udržet si odstup od jařma loajality k USA na věčný časy a nikdy jinak však nebude snadné, protože přes veškeré sebevědomí Iniciativy NE základnám hrál dobře utajený nesouhlas 70% české veřejnosti v rozhodování o radaru jen okrajovou roli, pokud vůbec nějakou (viz sžíravá a k velikášství českého pravicového národa sympaticky neuctiví glosa Vlka, se kterou ovšem v některých detailech upřímně nesouhlasím).
Mnohem zásadnější roli podle všeho sehrál fakt, že systém, jehož měl být radar součástí, neprokázal svoji technickou a taktickou opodstatněnost: byl drahý, neúčinný a neadekvátní vzhledem k „hrozbám", jimž měl čelit (lépe než o hrozbách je snad v této souvislosti hovořit o způsobech použití).
Dalšími v řadě byly nepochybně i americké vnitropolitické důvody: demokraté, z jejichž řad pochází i současný americký prezident Obama, který o zastavení projektu rozhodl, byli proti tomuto projektu dlouhodobě a většinově (reakce republikánů, obviňujících Obamu div ne z vlastizrady, nikoliv nepodobné reakci české pravice, je v tomto smyslu ilustrativní). Bez významu jistě nejsou ani akutní finanční potíže USA a monstrózní schodek amerického státního rozpočtu.
Podceňovat nelze ani možné vstřícné gesto vůči Rusku, které zastavenému projektu dlouhodobě, stabilně a hlasitě oponovalo. Američané Rusy nyní potřebují, minimálně k tomu, aby tlačili na Írán ve věci jeho jaderného programu. Handl ve smyslu my vám radar, vy nám Írán, rozhodně nelze vyloučit. Připočteme-li k tomu potřebu dohody ohledně transportu materiálu na válčiště v Afghánistánu a proklamovanou snahu o „restart" vztahů s Ruskem, rozhodně se nejedná o zanedbatelný motiv.
Na rozdíl od vyznavačů radaru, kteří se snaží vliv jeho odpůrců a Iniciativy NE základnám bagatelizovat a marginalizovat – jednak proto aby zrelativizovali svůj (především vnitropolitický) neúspěch, jednak proto, aby dali najevo, že podle nich se má věc tak, že jestli zde Američané budou chtít mít rakety, tak zde budou mít rakety. a nikdo s tím nic nenadělá – si však myslím, že úsilí jeho odpůrců tak docela bezvýznamné nebylo (i když, jak již bylo řečeno výše, nebylo ani dominantní a určující), přestože ani uspokojení z dobře vykonané práce (NE základnám), ani radost z vítězství občanské společnosti (Jakub Patočka) nejsou jakožto mírně nerealistické tak docela na místě.
Ovšem ačkoliv masmédia, ať již česká, či zahraniční (například The Guardian), líčí percepci konce radaru českou veřejností jako národní tragédii a chlácholí Čechy, že jako náplast na bolístku dostanou rakety, v Bílém domě si byli zřejmě velmi dobře vědomi toho, jaká je skutečná realita. Je tak nepravděpodobné, že by Američané dali přednost solidnější podpoře svého projektu u veřejnosti? Lze vyloučit, že by Američané neradi viděli, aby se jejich radar stal tématem předvolební kampaně a přinesl body těm silám, které mají na spolupráci s nimi zájem mizivý až žádný? A to se týká jak Česka, tak v menší míře i Polska, kde nesouhlas byl také většinový, byť artikulované ještě tišeji, než u nás. Nalézt v regionu stát s více nadšeným obyvatelstvem by přece nemohl být až takový problém.
Rozpor mezi proklamacemi českých politiků a reálným postojem většiny Čechů k radaru na USA jistě také nepůsobil dvakrát věrohodně a neschopnost vlády zajistit ratifikaci smlouvy tomu nepřidala, spíše naopak mohla přiživit pochybnosti o tom, jak spolehlivý a angažovaný „spojenec" (rozuměj kolonie) Česká republika je. V tomto smyslu Iniciativa NE základnám jistě svoji roli sehrála, kdyby jen tak, že vytvořila platformu pro populistické vymezování se některých partají vůči radaru.
Nedělejme si ovšem iluze, pokud by USA samy neměly o projektu pochybnosti a považovali je za nezbytně nutný, radar by zde stál, i kdyby s ním nesouhlasilo 105% české veřejnosti. Na druhou stranu, nesrážejme sebevědomí protiradarových aktivistů, budou ho ještě podřebovat.
Podtrženo a sečteno, jaký lze z dosavadního vývoje událostí vyvodit závěr (či spíše mezi-závěr, protože šaráda pokračuje)? Prostý: kde je moc, tam jsou peníze, kde jsou peníze, tam je moc. Změnit na tom může něco jen podstatná změna civilizační a/nebo kulturní reality dané společnosti, ke které u nás ovšem nedošlo. A tam, kde je moc a peníze, na argumentech nezáleží, protože hrubá síla nakonec vše přemůže, bez ohledu na to, v jak sofistikované podobě se projevuje.
Vždyť většina argumentů, které proti radaru stavěli jeho odpůrci, a které byli jeho zastánci prohlašovány za lež, se postupem času ukázala jako pravdivá a je samotnými zastánci radaru nyní používána na podporu bezešvě nastoupivšího nového „radarového diskursu", podle kterého je radaru škoda jen jako manifestu loajality, ale jinak jeho ztráty není třeba vůbec želet, protože jiné-nové řešení je mnohem lepší, což bylo vlastně jasné již od začátku. Ať již je to tvrzení o jeho neefektivné a sporné technické funkčnosti a nepoužitelnosti tohoto systému proti hypotetickým íránským střelám, či upozorňování na to, že navrhovaný systém by nejenom nebyl schopen chránit Evropu, ale nebyl k tomu ani určen.
Poučení, které si lze z dosavadního vývoje vzít, by mohlo znít následovně: pochybovat, prověřovat, nevěřit autoritám, ani těm samozvaným, ani těm, které jsou za ně vydávány, spoléhat se na vlastní úsudek, nenechat se znechutit, nerezignovat, nenechat se vydírat „nálepkováním" a diskreditačními kampaněmi, nepodléhat propagandě.
Jaký bude další vývoj? Přestože technické detaily ani časové termíny ještě nejsou známy, základní kontury jsou již dnes jasné: USA budu pokračovat v projektu protiraketové obrany a České republice nebudou bránit v tom, aby se do něj zapojila. České vládnoucí elity (tedy zdaleka nejen politici) budou mít o toto zapojení eminentní zájem, budou nadále servilní, budou se nadále podbízet a budou nadále ochotni vzít na bedra České republiky veškeré implicitní náklady (proč také ne, když nedávají ze svého). Bude pokračovat propagandistická kampaň v masmédiích, odpůrci radaru (nyní vlastně již raket) budou nadále ostrakizováni; všichni budeme nadále strašeni Ruskem, zastrašováni a citově vydíráni (USA jako hodný strýček, kterému jsme povinováni vyjít vstříc za to, co všechno pro nás udělal).
Pro mne osobně z toho vyplývá, že i nadále budu sestavovat Radar monitor, protože právě teď, když to může vypadat, že problém je vyřešen, je třeba být obzvláště ostražitý. Problém totiž nebyl vyřešen, ale pouze transformován. Jak to řekl jeden titulek, či snad kdosi v komentáři: Radar je mrtev, ať žijí rakety. Ohne sranda.
Převzato z blogu Tribun
