Radikální politický teoretik Muammar Kaddáfí

Libyjský vůdce Muammar Kaddáfí, který již několik týdnů vzdoruje snaze o svržení ze strany povstalců a jejich západních spojenců, je autorem spisu Zelená kniha, ve kterém formuluje své názory na uspořádání a řízení státu. Níže uvádím výtah ze dvou úryvků, na které jsem byl upozorněn, které poměrně dobře osvětlují, proč se pan Kaddáfí zuby nehty brání zavedení demokracie v Libyi.

Mimochodem, jsou to názory, které by našemu panu prezidentovi mohly přivodit srdeční příhodu a takové mračení, že by se ho i Jakl s Hájkem polekali.

O parlamentu

Parlament je falešným zastoupením lidu a parlamentní systém je scestným řešením problému demokracie. Parlament je původně zakládán, aby zastupoval lid, ale to samo o sobě je nedemokratické, protože demokracie znamená moc lidu a nikoli moc jeho zástupců.

Parlamenty se staly právní přehradou mezi národy a výkonem moci, vylučují masy z politického života a monopolizují si svrchovanost na jejich místě. Národům je ponecháno jen falešné vnější zdání demokracie, která se projevuje stáním v dlouhých frontách při vhazování hlasovacího lístku do volební urny.

Masy jsou proto naprosto izolovány od svého zástupce a ten je naopak naprosto izolován od nich. Ihned po získání jejich hlasů monopolizuje si sám jejich svrchovanost a jedná místo nich.

Znamená to, že se parlamenty staly prostředkem, jak pro sebe uloupit a uchvátit moc lidu. Proto má lid právo bojovat prostřednictvím lidové revoluce za zničení nástrojů, jimž se říká zastupitelské sbory (parlamenty) a které uzurpují demokracii a svrchovanost na úkor lidových mas.

Jestliže však parlament vzejde z vítězství strany ve volbách, je to parlament strany a nikoli lidu.

V takovém systému je lid obětí, na kterou se všichni vrhají, klamanou a vykořisťovanou politickými orgány, zápasícími o moc a zároveň i o získání hlasů.

Jelikož se systém volených parlamentů opírá o propagandu pro získání hlasů, je to demagogický systém v pravém smyslu tohoto slova a hlasy mohou být koupeny nebo manipulovány. Chudí lidé nedokáží soutěžit ve volební kampani a tak se vítězi stávají vždy a jen bohatí.

Nejtyranštější diktatury, jaké poznal svět, existovaly ve stínu parlamentů.

(Zelená kniha, úryvek 1)

O politických stranách

Strana je soudobou diktaturou. Je to moderní diktátorský nástroj vlády. Strana je vládou části nad celkem.

Strana vůbec není demokratickým nástrojem, protože je složena z lidí, kteří mají společné zájmy, společné názory nebo společnou kulturu nebo kteří pocházejí ze stejného místa nebo mají stejnou víru. Vytvářejí stranu, aby dosáhli svých cílů, vnutili své názory nebo rozšířili vliv své víry na společnost jako celek.

Strany ve vzájemném boji sahají ne-li ke zbraním, což se stává zřídka, pak k pomlouvání a zesměšňování činnosti druhé strany. Je to boj, který je nevyhnutelně veden na úkor vyšších a životních zájmů společnosti.

Opoziční strana, jako nástroj moci, musí totiž sesadit vládnoucí orgán, aby se dostala k moci. Aby dokázala neschopnost nástroje vlády, musí opoziční strana zničit jeho vymoženosti a vyvolat pochybnosti o jeho plánech, i když jsou tyto plány prospěšné pro společnost.

Systém stran je otevřenou a nikoli skrytou diktaturou. Svět ho ale ještě nepřekoná a je tedy právem nazýván diktaturou moderního věku. Parlament vítězné strany je skutečně parlamentem strany, stejně jako výkonná moc určená tímto parlamentem, je mocí strany nad lidem.

Strana je jen zástupce součástí lidu, ale svrchovanost lidu je nedělitelná.

Společnost ovládaná jednou stranou je přesně taková jako společnost ovládaná jedním kmenem nebo jednou sektou.

Jen pokrevní příbuzenství odlišuje kmen od strany, i když ostatně i při zakládání strany může existovat pokrevní příbuzenství. Není rozdílu mezi stranickými boji a kmenovými či sektářskými boji o moc.


Převzato z blogu Tribun

Přejít do diskuze k článku