)
AMSTERDAM – Když bylo v roce 1999 zavedeno euro, evropské státy se shodovaly, že pro jeho stabilitu je nezbytná fiskální disciplína. Přestože však jednotná měna prospěla všem zemím, které ji zavedly – v neposlední řadě i jako kotva během současné hospodářské krize –, kvůli neschopnosti členů eurozóny dodržovat vlastní dohody ještě stále hrozí, že se euro promění v katastrofu.
Až příliš mnoho členských zemí se totiž chová tak, jako by žádný Pakt stability a růstu neexistoval. Například stav řeckých veřejných financí je podle evropského komisaře pro měnové otázky Joaquína Almunii „starostí pro celou eurozónu“. Očekává se, že fiskální deficit Řecka dosáhne letos 12,7% HDP, což vysoce přesahuje tříprocentní maximum stanovené Paktem stability a růstu.
V důsledku současné krize samozřejmě překračují deficitní strop daný paktem stability všechny země eurozóny. Vezměme si však například Nizozemsko, kterému se to letos přihodí teprve podruhé od roku 1999. Když Nizozemsko překročilo tříprocentní limit poprvé – o pouhé 0,1% HDP –, vláda okamžitě přijala tvrdá opatření, aby deficit dostala pod kontrolu. Německo a Rakousko se zachovaly stejně. Tyto země už dnes pracují na tom, aby co nejdříve snížily deficity nafouknuté krizí.
V jižní Evropě vypadá situace podstatně jinak. Překračování deficitního stropu daného paktem stability je tam spíše pravidlem nežli výjimkou. Například během prvních deseti let fungování eura se Řecku podařilo udržet deficit v mezích paktu stability pouze jednou, v roce 2006 (a i to jen velmi těsně).
Řecká vláda se navíc projevila jako nedůvěryhodná. V roce 2004 Řecko přiznalo, že od roku 2000 o velikosti svého deficitu lhalo – právě podle výsledků v těchto letech se přitom rozhodovalo o přijetí Řecka do eurozóny. Jinými slovy se Řecko kvalifikovalo pouze díky podvodu. V listopadu 2009 se zdálo, že řecká vláda lže znovu, tentokrát o deficitu v roce 2008 a předpokládaném deficitu za rok 2009.
Rovněž Itálie (stejně jako Portugalsko a Francie) má se zanedbáváním evropských fiskálních pravidel bohaté zkušenosti. Podobně jako Řecko byla i Itálie přijata do eurozóny navzdory faktu, že měla ke splnění všech kritérií několik světelných let daleko. Veřejný dluh v obou zemích vysoce přesahoval 100% HDP, přestože hranice daná Paktem stability a růstu činila 60% HDP. Itálie nesplnila ani další kritérium, neboť její národní měna – lira – nebyla povinné dva roky součástí Evropského mechanismu směnných kurzů.
O deset let později to vypadá, jako by se dole na jihu zastavil čas. Řecký i italský veřejný dluh zůstávají téměř beze změny, a to navzdory faktu, že obě země profitovaly na euru ze všech nejvíce, neboť jejich dlouhodobé úrokové sazby poklesly po přijetí eura na německou úroveň. To bylo samo o sobě darem z nebes ve výši desetimiliard eur ročně. Na státním dluhu obou zemí se to však prakticky neprojevilo, což může znamenat jediné: masivní mrhání prostředky.
Je to evidentní i na jejich úvěrovém ratingu. Řecko se chlubí zdaleka nejnižším ratingem v celé eurozóně. Agentura Standard & Poor’s připojila k jeho již tak nízkému ratingu A- vyhlídku možného přehodnocení na nižší stupeň. Agentura Fitch Ratings již snížila rating Řecka na BBB+, což je třetí nejnižší investiční stupeň. Tyto výsledky každopádně znamenají, že je Řecko daleko méně úvěrově důvěryhodné než například Botswana s Malajsií, které jsou ohodnoceny stupněm A+ .
Co když se Řecko dostane do takových potíží, že nedokáže svůj dluh obsloužit? Vyloučeno to není. Podle výpočtů společnosti Morgan Stanley potřebuje Řecko při relativně nízkých úrokových sazbách primární přebytek ve výši minimálně 2,4% HDP ročně pouze na to, aby stabilizovalo svůj státní dluh ve výši 118% HDP.
Současná evropská pravidla zakazují jiným evropským zemím i EU jako celku Řecku pomáhat. Nedávná minulost nás však učí, že evropská pravidla jsou tu od toho, aby se porušovala. Mnozí (bývalí) politici a ekonomové (netřeba hádat, odkud většinou pocházejí) již dnes navrhují, aby EU vydala vlastní suverénní dluh, jenž by zmírnil problémy zemí, jako jsou Řecko a Itálie.
Za takové plány bychom však zaplatili vysokou cenu. Trestaly by totiž fiskálně uvážlivé vlády, neboť v zemích jako Nizozemsko či Německo by zákonitě vzrostly úrokové sazby. Zvýšení nákladů na půjčky o pouhých 0,1% by přitom znamenalo dodatečné platby dluhové služby ve výši stamilionů eur ročně.
Navíc platí, že fiskálně uvážlivé země eurozóny budou čelit vyšším nákladům na půjčky i v případě, že se plán suverénního dluhu EU nikdy neuskuteční. S prohlubováním finanční integrace v Evropě totiž absence fiskální disciplíny v jedné či více zemích eurozóny zvýší úrokové sazby na celém jejím území.
Člena eurozóny nelze podle současných pravidel vyloučit, což zemím jako Řecko umožňuje lhát, manipulovat, vydírat a inkasovat stále vyšší částky z fondů EU. Z dlouhodobého hlediska to bude mít katastrofální dopad na širší evropskou spolupráci, poněvadž ochabne veřejná podpora.
Evropa by proto měla zvážit, zda není lepší nést vysoké krátkodobé náklady na změnu pravidel hry. Pokud by vyloučení byť jen jediného člena dokázalo uvést do chodu důvěryhodnější mechanismus zajištění fiskální disciplíny v eurozóně, než jakým se ukázaly Pakt růstu a stability a finanční postihy, pak by tuto cenu rozhodně stálo za to zaplatit.
 |
Copyright: Project Syndicate, 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
