Končila dovolená na jihu Itálie. Za sebou hodně fotografování očima, plavání, čtení, lenošení. Přišel čas rozloučení s bezvadnou rodinou známých, s kterými jsme tam trávili hodně času. Rozpačitě jsme si zamávali a auto se rozjelo. Seděli jsme v něm my dva se synkem. Klikatinami v horách jsme se propracovávali na dálnici. Mlčeli jsme. Něco v nás zůstávalo nedořešeného. On sedmnáctiletý se nedávno po roce vrátil ze školy v USA. Říkali mi, že bude načichlý Amerikou. A stalo se.
„Hele, synu, nezdá se ti blbý, jak jsme se rozloučili?“
„To jsme celí my Češi!“ utrousil poté, co si vytáhl jedno sluchátko z ucha.
Film krajiny se odvíjel a mně se vrátila návštěva v té Tramtárii. Bylo to v Oregonu, zemi lesů, divokých řek a venkovanů. Když jsem tam za synem přijel, jeho kamarádi mě jeden po druhém objali. Cítil jsem se tenkrát strašně zahanbený. Prostě ti sedmnáctiletí chlapi, mě, starého pardála, objali kolem ramen a poplácali po zádech. A teď já opouštěl lidi, které jsem si navždycky zapsal do hlavy, a bylo mi blbé jim jít podat třeba aspoň ruku. Zdálo se mi to příliš obřadné? Příliš vlezlé? Vždyť to byli lidi, které mám rád! Proč jsem jim to nedal najevo?
To jsme celí my Češi?
Když jsem psal román Doktor Petarda, hodně jsem uvažoval o tom, v jaké bublině každý žijeme. Jak si svou bublinu blýskáme zvenčí, a ona nás uvnitř svírá pod tlakem. Jak si zakládáme na tom, že jsme nedotknutelní!
Ale já přece chci být dotknutelný!
Táta mě nikdy neobejmul. Proč? Hodně o tom přemýšlím. Když se Kuba objevil po příletu na letišti, poprvé jsem to udělal. Objal jsem ho jako v Americe. A ono v tom nebylo nic teploušského! Nic změkčilého! Oplatil mi to, aniž se zarazil, a já si někde hluboko za čelem říkal: Díky ti, Ameriko. Bože, to bylo krásný…
A zatímco on vedle mě pospává a Alpy nás dávno nevšímavě minuly, umiňoval jsem si, že v tomhle zkusím načichnout Amerikou taky. Budu objímat! Nebudu se stydět! To není afektovanost! To je jen reakce na to všechno dálkové ovládání! Na maily, facebook, smsky… Dotyk! Opravdový lidský kontakt s tím, komu chci dát najevo, že nejsem pařez, balvan u cesty! Bože, co to kecám? Vždyť někdy i ten pařez jako pomník starého stromu je k obejmutí. A proč jsem k narozeninám dostal ten vyhlídnutý balvan, co z meze koukal po staletí na moji vesnici?
Tak dost! Na zem! Asi už mám těch kilometrů dneska v hlavě trochu moc…
Ale nálada se nedá odehnat. V hlavě se mi rojí slova. Zase ten známý stav, duše: Písmenka se někdy honí v hlavě s myšlenkami, když jsme se životem sami…
Vyplazený jazyk dálnice, ukusuji noci z krajíce. V hlavě se řadí slova do ledabylých zákrytů:
Řeka se zdála/ jako by spala/ a tys mi z okna/ zamávala la la.// Naskakuje nějaká melodie. Omílá se mi to v hlavě do oblázku. A víc už nic/ mezi nebem a zemí,/ byli jsme sobě/ nalezeni…// Honí se mi hlavou ti, a hlavně ty, s kterými jsme si byli nalezeni…
Přejíždím krásně zrušenou hranici. Ten děsný nervák, když jsem si tudy před hodně lety vezl z NSR tajně Playboye! (Úsměv.) Rakousko jsem omylem přejel bez dálniční známky, protože jsem si vůbec žádné hranice dokonce ani nevšiml. (Velký úsměv!)
Řeka se zdála
jako by spala
a tys mi z okna
zamávala la la.
A víc už nic
mezi nebem a zemí,
byli jsme sobě
nalezeni.
Zpívám si to dovnitř hlavy a strkám do Kuby, že už jsme doma. Je hezké se vracet domů a vědět, že ode dneška lidi objímám…
A v hlavě ty pařezy a balvany a synka a ty, s kterými jsme si byli nalezeni… Svátek ve všední den.
První české nápisy. Čeština je krásná.
První obří billboard:
„LEPIT SE NA ZADEK SMRDÍ. Pojišťovna Kooperativa.“
…
Jsem zase doma. V Čechách, kde se lidi neobjímají.
Foto: zdroj
