Srpen 26, 2010
Poslední zbytek amerických vojáků opustil irácké kolbiště a překročil hranice Kuvajtu. Asi 50 000 vojáků zůstává v zemi, aby cvičili iráckou armádu.
Když se obsazuje země, která patří někomu jinému, někdo z vojáků do ní vkročí první – stejně tak musí být někdo poslední při odchodu.
Prvním mužem v první jednotce americké okupační armády, která v roce 2003 dosáhla náměstí Fardús v centru Bagdádu, byl desátník David Breeze z třetího praporu čtvrtého pluku námořní pěchoty. Samozřejmě mě upozornil, že on sám přece vůbec není voják. Mariňáci nejsou vojáci. Jsou to prostě mariňáci. Nemluvil však se svou matkou už dva měsíce, tak jsem mu, stejně samozřejmě, nabídl svůj satelitní telefon, aby zavolal domů do Michiganu. Každý žurnalista přece ví, že dostane dobrou „story“, když půjčí svůj telefon vojákovi ve válce.
„Ahoj, všichni,“ křičel desátník Breeze. „Jsem v Bagdádu. Volám jenom, abych řekl, že vás miluju. Mám se dobře. Miluju vás všechny. Válka skončí do několika dnů. Brzy se vrátím.“ Jo, tak to všichni říkali, že to brzy skončí. Ale zapomněli své sympatické představy konzultovat s Iráčany. První sebevražední útočníci – policista v autě, a pak dvě ženy v jiném autě – na Američany zaútočili už při jejich dlouhé cestě do Bagdádu. A pak stovky dalších. A stovky dalších budou útočit i v budoucnosti.
Takže bychom neměli brát tu nedávnou šaškárnu na kuvajtských hranicích – odchod posledních bojových jednotek z Iráku o dva týdny dříve, než plánováno – příliš vážně. Stejně tak bychom si neměli nic dělat z infantilního volání teenagerů v uniformách „Vyhráli jsme!“. Některým z nich bylo dvanáct let, když George Bush vyslal svou armádu do katastrofálního iráckého dobrodružství. Nechávají za sebou v Iráku padesát tisíc mužů a žen – třetinu všech amerických okupačních jednotek, kteří budou vystaveni útokům, a budou tedy muset stále bojovat proti povstalcům.
Ano, oficiálně budou trénovat domobranu a ozbrojené milice, a ty nejubožejší z ubohých, kteří se zapsali k irácké armádě, jejíž samotní velitelé nevěří, že bude schopna bránit zemi před rokem 2020. Ale stále to bude okupace – jistě jeden z těch „amerických zájmů“, které oni musí bránit vlastní přítomností – spolu s tisíci ozbrojených a nedisciplinovaných žoldáků, východních i západních, kteří na svém putování Irákem kolem sebe bezhlavě střílejí, aby ochránili naše drahocenné západní diplomaty a podnikatele. Řekněme si to na rovinu: My neodcházíme.
Namísto toho miliony amerických vojáků, které prošly Irákem, přinesly Iráčanům mor. Z Afghánistánu, o který v roce 2001 projevili tolik zájmů, kolik ho projeví, až začnou příští rok ze země „odcházet“, přenesli infekci al-Kájdy. Přitáhli nemoc občanské války. Zavedli v Íráku korupci nevídaných rozměrů. Věznici Abú Ghraib umožnili pokračovat v tradici a udržet si pověst, jakou měla za zlých časů vlády Saddáma Husajna, a navíc ji doplnili pečetí mučení poté, co stejnou pečetí mučení označili Bagram a četná tajná vězení v Afghánistánu. Probudili sektářství v zemi, která za brutální a zkorumpované vlády Saddama umožnila žít šiítům a sunnitům pohromadě.
A protože v této nové „demokracii“ budou šíité trvale vládnout, dodali američtí vojáci Íránu to vítězství, o které se marně pokoušel v té příšerné válce proti Saddamovi v letech 1980-1988. Je to tak. Ti, kteří v těch starých, zlých časech zaútočili na americkou ambasádu v Kuvajtu, kolegové sebevražedných útočníků, kteří vyhodili do vzduchu námořní základnu v Bejrútu v roce 1983, nyní pomáhají vládě Iráku. Tenkrát byli příslušníci hnutí Dawá „teroristé“, dnes jsou „demokraté“. Legrační, jak rychle jsme zapomněli na 241 amerických vojáků, kteří zahynuli při libanonském dobrodružství. Desátníku Davidu Breezemu mohly tenkrát být dva roky.
Ale nemoc pokračuje. Americká katastrofa v Iráku nakazila al-Kájdou Jordánsko – výbuch v hotelu v Ammánu – a pak znovu Libanon. Příchod ozbrojenců z Fatah al-Islam do palestinského tábora Nahr al-Bared v severním Libanonu – jejich 34denní válka s libanonskou armádou – s řadou mrtvých civilních obětí – byla přímým důsledkem povstání sunnitů v Iráku. Al-Kájda dorazila do Libanonu. Pak Irák pod patronátem Američanů znovu nakazil Afghánistán sebevražednými útočníky, jejíchž sebeobětování změnilo americké vojáky z mužů, kteří bojují, na muže, kteří se skrývají.
Ať tak či tak, teď jsou plně zaměstnání přepisováním historie. Skoro milion Iráčanů zahynulo. Blaira to absolutně nezajímá, nevyskytují se – všimněte si – v jeho šlechetných příspěvcích. Stejně jako většina mrtvých Američanů. Přišli. Viděli. Prohráli. A teď nám říkají, že vyhráli. Jak velmi musí Arabové, přežívající na šesti hodinách elektřiny denně ve své bezútěšné zemi asi doufat, aby nebylo více takových vítězství.
Tenkrát a teď
3 000 Odhadovaný počet zabitých iráckých civilistů v minulém roce. Je to méně než desetina z 34 000 zabitých v roce 2007, ale je to stále svědectví nebezpečí, kterému jsou Iráčané každý den vystaveni.
200 Počet iráckých vězňů stále stále pod americkou správou. Zlomek z 26 000 vojenských vězňů před třemi roky.
15,5 Průměrný počet hodin dodávky elektřiny v Bagdádu, což je zřetelné zlepšení oproti 6 hodinám před třemi roky, ale stále daleko od poměrů před invazí, tehdy měli obyvatele Bagdádu elektřinu 24 hodin denně.
Převzato z The Independent
Překlad: Clair
