Rozbor jedné odročené revoluce

Mansúr Moaddel

Probíhající střet mezi vládci Íránu a íránskou veřejností je důsledkem čelní srážky dvou protichůdných sil. Přístupy íránské veřejnosti jsou v posledních letech liberálnější. Moc se přitom vychýlila od konzervativního pragmatismu k mnohem militantnějšímu fundamentalismu. Výzva nejvýznamnější skupiny íránských duchovních k zamítnutí volebních výsledků je jen nejčerstvějším dokladem protiútoku jak reformistické, tak pragmaticky konzervativní frakce.


Třicet let po islámské revoluci náboženské založení Íránců prokazatelně slábne a sílí jejich liberalismus. Tento trend jasně plyne ze dvou terénních šetření mezi více než 2500 dospělých Íránců, uskutečněných v letech 2000 a 2005. Podíl těch, kdo „silně souhlasí“, že demokracie je nejlepší formou vlády, se zvýšil z 20 na 31 %.


Rovněž u řady otázek týkajících se rovnosti pohlaví – včetně politického vedení, rovnoprávného přístupu k vyššímu vzdělání a poslušnosti manželek – si čísla udržela klesající trend. Počet těch, kdo za základ manželství považovali lásku, se zvýšil ze 49 na 69 %, zatímco těch, kdo byli závislí na souhlasu rodičů, ubylo ze 41 na 24 %. Oproti roku 2000 se v roce 2005 mnohem vyšší podíl respondentů vymezil jako „v prvé řadě Íránec“ než jako „v prvé řadě muslim“.


Trend není těžké pochopit. Uvalení zkostnatělého náboženského diskurzu na společnost způsobilo, že Íránce začaly přitahovat liberální hodnoty. Avšak zatímco reformistické trendy v širším politickém životě země to reflektovaly, uvnitř mocenské struktury režimu došlo k posunu směrem k militantnímu fundamentalismu. Vinu na tom nesli z velké části reformě smýšlející politici. Ani zdaleka se nestavěli proti absolutistické moci coby překážce náboženské demokracie a o významu reformy se snažili přesvědčit Nejvyššího vůdce, ajatolláha Alího Chameneího.


Chameneí ale na reformě neměl žádný zájem, což jasně ukázal tím, že reformní hnutí rozložil. Prezidentské působení Muhammada Chátamího, otevřeného reformisty, který byl od roku 1997 v úřadu osm let, přesvědčilo Nejvyššího vůdce, že jeho autorita bude zajištěna, jedině bude-li prezidentský úřad zastávat servilní fundamentalista, jak je tomu v případě současného prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda. Tím se Chameneí vydal po stopách šáha za jeho posledních let, kdy si od roku 1965 až do svého pádu v roce 1979 držel na postu ministerského předsedy loajálního služebníka Amíra Abbáse Hovejdu.


Problém kalkulu Nejvyššího vůdce však spočívá v tom, že Ahmadínedžád je nebezpečný živel. Jeho populistická rétorika a náboženský fundamentalismus u značné části konzervativně pragmatických duchovních a jejich příznivců vyvolaly nepřátelství.


Mnozí příslušníci této skupiny si váží instituce soukromého vlastnictví a Ahmadínedžádovy výroky o přerozdělování majetku se jim nezamlouvají. Znepokojivější je však pro ně jeho apokalyptické přesvědčení o bezprostředně se blížícím návratu skrytého imáma Mahdího, jehož příchod má podle víry vést ke zkáze světa a konci času. Ahmadínedžád své veřejné projevy zpravidla zahajuje modlitbami za Mahdího okamžitý návrat.


Pro šíitskou náboženskou hierarchii, dlouho zvyklou odsouvat příchod Mahdího do daleké budoucnosti, je Ahmadínedžádova neústupná apokalyptika zneklidňující. Často jako nepravověrné, ne-li kacířské odmítala každé tvrzení o styku s Imámem či spekulace o jeho příchodu. Několik ajatolláhů prohlásilo, že hovořit o Mahdím je pro prezidenta nevhodné anebo že v horším případě jde o projev nepevnosti lídra.


Tyto obavy se odrazily ve skutečnosti, že konzervativní Sdružení bojovného duchovenstva nedokázalo podpořit Ahmadínedžádovu kandidaturu.


Vzdor milionů Íránců proti Nejvyššímu vůdci jen den poté, co se pevně postavil za Ahmadínedžáda, uvrhl zemi do politické krize. Celosvětově vysílané záznamy bití a zabíjení demonstrantů podkopaly náboženské renomé režimu.


Ve snaze najít z této svízelné situace východisko Nejvyšší vůdce vyhlásil, že volební spory je třeba vyřešit soudními cestami, nikoli na ulici. Vzhledem k jeho úloze při omlouvání volebních podvodů se tato argumentace jeví jako pokus získat čas k vyčištění ulic od demonstrantů, vystavení opozičních lídrů krutému fyzickému a psychickému nátlaku a k izolaci Míra Hosejna Músavího, předpokládaného vítěze dle skutečných výsledků voleb.


Chameneího odvolání se k právu nicméně rezonuje s požadavky mnoha konzervativních pragmatiků, kteří se kloní k Músavímu, jenž není s to zpochybnit Chameneího autoritu přímo. Músaví musí obezřetně vytrvat ve svém právním tažení, aniž by ohrozil důvěru, kterou si vydobyl u většiny Íránců. Musí se držet svých dvou zásadních požadavků: anulování voleb a zřízení nestranné komise, která se vyjádří k přestupkům vlády proti volebnímu zákonu.


Kdyby se Músavímu podařilo Chameneího přesvědčit, aby svůj postoj přehodnotil, mocenské postavení Nejvyššího vůdce by bylo otřeseno. Pokud Chameneí neustoupí, Músaví sice nezíská prezidentský úřad, ale bude nadále ztělesňovat naděje většiny Íránců, kteří se dramaticky rozcházejí se svou vládou. Pro teď platí, že další dění závisí na Músavího houževnatosti.

Mansúr Moaddel, profesor sociologie na Východomichiganské univerzitě, uskutečnil na Středním východě četné průzkumy veřejného mínění.


Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.
 
Foto: Mír Hosejn Músáví
0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments