Rozvojové země a globální krize

NEW YORK – Letošek zřejmě bude pro světovou ekonomiku nejhorším rokem od druhé světové války. Světová banka odhaduje až 2% pokles. Dopady pociťují i rozvojové země, které si ve všem počínaly správně – a měly mnohem lepší makroekonomické a regulatorní politiky než Spojené státy. Čína pravděpodobně nadále poroste, ale hlavně v důsledku strmého propadu vývozů mnohem nižším tempem než 11-12% ročním růstem posledních let. Pokud se s tím nic neudělá, krize uvrhne dalších až 200 milionů lidí do chudoby.

Globální krize vyžaduje globální reakce, ale zodpovědnost za reakci bohužel zůstává na národní úrovni. Každá země se bude snažit koncipovat svůj stimulační balíček tak, aby maximalizovala jeho účinek na své vlastní občany – nikoli jeho globální účinek. Při určování velikosti stimulu budou země hledat rovnováhu mezi výdaji ze svého vlastního rozpočtu a přínosy ve smyslu vyššího růstu a zaměstnanosti ve své vlastní ekonomice. Jelikož část přínosů (v případě otevřených ekonomik jejich velká část) připadne ostatním, stimulační balíčky budou zřejmě menší a hůře koncipované, než by jinak byly, a právě proto je zapotřebí celosvětově koordinovaného stimulačního balíčku.

To je jedno z několika důležitých poselství plynoucích z práce expertní komise OSN pro světovou hospodářskou krizi, které předsedám – a která nedávno předložila OSN svou předběžnou zprávu.

Zpráva podporuje mnohé z iniciativ skupiny G-20, ale naléhavě vyzývá k opatřením zaměřeným na rozvojové země. Ačkoliv se kupříkladu uznává, že uskutečnit stimulační opatření potřebují téměř všechny země (dnes jsme všichni keynesiáni), mnoho rozvojových zemí nemá na takový postup prostředky. A nemají je ani stávající mezinárodní úvěrové instituce.

Máme-li se ovšem vyhnout propadu do další dluhové krize, část a možná značnou část peněz bude třeba rozdat v příspěvcích. V minulosti pomoc doprovázely rozsáhlé „podmínky“, z nichž některé si vynucovaly kontrakční měnové a fiskální politiky, pravý opak toho, co je nutné dnes, a vyžadovaly finanční deregulaci, která byla jednou z příčin krize.

Obrátit se na Mezinárodní měnový fond se v mnoha částech světa ze zřejmých důvodů pojí s jistým stigmatem. A nespokojenost panuje nejen na straně zájemců o půjčku, ale i na straně potenciálních poskytovatelů financí. Zdroje likvidních fondů jsou dnes v Asii a na Středním východě, jenže proč by tyto země měly finančně přispívat organizacím, v nichž je jejich hlas omezený a které jim často vnucovaly politiky, jež jsou vzhledem k jejich hodnotám a přesvědčením neetické?

Mnohé z reforem řízení navrhovaných pro MMF a Světovou bankou – týkajících se nejzjevněji toho, jak se volí jejich šéfové – se konečně dostávají na jednací stůl. Reformní proces je ale pomalý a krize čekat nebude. Je tudíž nezbytné, aby se pomoc poskytovala prostřednictvím rozličných kanálů, včetně regionálních institucí, a to buď vedle MMF, anebo namísto něj. Je možné vytvořit nová úvěrová zařízení, jejichž řídicí struktury budou lépe odpovídat jedenadvacátému století. Pokud by to šlo udělat rychle (což myslím, že by šlo), mohla by se tato zařízení stát významným kanálem pro vyplácení finančních prostředků.

Čelní představitelé G-20 na svém summitu loni v listopadu ostře odsoudili protekcionismus a zavázali se, že se k němu neuchýlí. Studie Světové banky ale bohužel podotýká, že 17 z 20 zemí skupiny ve skutečnosti zavedlo nová ochranářská opatření, v prvé řadě USA prostřednictvím klauzule „kupujte americké zboží“, která je součástí jejich stimulačního balíčku.

Už dlouho se ale uznává, že subvence mohou být stejně zhoubné jako cla – a ještě méně spravedlivé, neboť bohaté země si je mohou snadněji dovolit. Jestliže kdysi v globálním hospodářství panovaly rovné podmínky, teď už neexistují: vydatné subvence a finanční injekce rozdané Spojenými státy všechno změnily, možná nevratně.

Ostatně nespravedlivou výhodu mají i ty firmy ve vyspělých průmyslových zemích, které subvence neobdržely. Mohou na sebe brát rizika, jaká jiní nemohou, neboť vědí, že pokud budou krachovat, mohou dostat záchrannou finanční injekci. Byť lze pochopit domácí politické požadavky, které vedly k subvencím a garancím, je nezbytné, aby vyspělé země pochopily globální důsledky a poskytly kompenzační pomoc rozvojovým zemím.

Jednou z důležitějších střednědobých iniciativ, na něž komise OSN naléhá, je vytvoření celosvětové rady pro ekonomickou koordinaci, která by nejen koordinovala hospodářské politiky, ale také posuzovala blížící se problémy a institucionální mezery. Jak se pokles prohlubuje, několik zemí by například mohlo čelit bankrotu. K řešení takových potíží ale stále nemáme adekvátní rámec.

Navíc začíná skřípat systém amerického dolaru jako rezervní měny, páteř současné globální finanční soustavy. Obavy vyjádřila Čína a šéf její centrální banky se připojil k výzvě komise OSN k vybudování nového globálního rezervního systému. Komise OSN tvrdí, že vypořádat se s touto starou záležitostí – před více než 75 lety nadnesenou Keynesem – je nezbytné, máme-li se dočkat silného a stabilního oživení.

K těmto reformám nedojde přes noc. Jenže pokud na nich nezačneme pracovat teď, neproběhnou nikdy .