Sametově nesametová Ukrajina

Internetová komunita reaguje na záplavu desinformací z nešťastné Ukrajiny po svém. Většina komentářů je na úrovni první signální, plná emocí v duchu běžného chápání konfliktu jako boje dobra a zla. Mainstream lže, jak když tiskne. Kompletně stranou zůstává analýza toho, co globální iniciátoři sledují, k čemu to mělo, má či může sloužit a jakou šanci na úspěch celá akce má.

Pokusím se tedy, v duchu již známé filosofie, že dnešní svět je funkcí zájmů těch, co kontrolují peníze a nikoli politiky či dokonce idejí, že toky peněz jsou často lepším prediktorem budoucnosti než tuna keců těch systémem posvěcených k tvorbě iluzorního světa, nabídnout svoje chápání reality na bázi faktů ze zdrojů tak skvělých, že by s nimi neměla problém ani cenzura státu Izrael, z lehce ptačí, prognostické perspektivy.

Úvodem je nutno konstatovat, že ať si o ukrajinském oligarchickém systému, vzniklému díky divoké privatizaci již za Jelzmana, proti kterému je naše klausiáda odvar, myslíme cokoliv, tento stvořil nejen Janukovyče, ale všechny loutky, co vládly Ukrajině po rakovinovém rozkladu SSSR. A nutno dodat, že ani Majdan s tím nehnul a nehne, pokud revoluce nynější oligarchy nevyvraždí po přeslici a do mrtě. V postmoderní době, kdy stát je nástrojem a sluhou mamonu (Mussolini to kdysi definoval jako fašismus), a z pohledu ulice nefunkční demokratické instituce hrají úlohu fíkového listu či opony, za kterou probíhá reálný děj privátních, většinou nadnárodních zájmů, jsou ekonomické a finanční zájmy i ukrajinské oligarchie rozhodující pro osud národa či společnosti. Zbytek je divadlo a geopolitické hrátky.

Proto, má-li majdanovská revoluce vůbec nějakou vypovídací hodnotu, je to o padlém státu (failed state), o elitách i ulici odtržených od geopolitické reality, o bídě sociální i intelektuální, o vládě emocí a zoufalství z dlouhodobě neřešených ekonomicko-sociálních problémů tunelované země, o děsivých rozporech v populaci – počínaje kulturními, přes regionální disparity v životní úrovni, rasové i jiné nenávisti živené i klérem, nacionalismem, latentním terorismem na území, které po staletí nemá vlastní identitu a každá nová má, z pohledu světového společenství i sousedů, stále odpornější ksicht. Ksicht nenávisti a netolerance, ksicht násilí na odlišných, jiných, nenáviděných, jakoby omylem spoluobčanů ve státě patřícím cizákům, ať již je tím cizákem označen kdokoli kýmkoli na Ukrajině. Majdan je projevem, výhřezem nenávisti interní, využité k útoku atlantických elit na Rusko.

Ano, američtí neoconi za spolupráce svých eurodruhů hlavně s německými a polskými pasy kopli do rozkroku Putinovo Rusko, a to uprostřed globálního PR triumfu Olympiády v Soči. Nebyl to, zdá se, levný špás, Sorose a další humanrightisty a humanitární bombardéry to přišlo údajně na 5 miliard US dolarů, akce byla dlouhodobě připravována a ve výcvikových táborech v Estonsku bylo proškoleno a následně na Ukrajinu vysazeno a vybaveno minimálně 1500 profesionálních revolucionářů (Lejba Bronštajn Trockij zvládl VŘSR  s dvěma importovanými stovkami), některé zdroje hovoří až o 5 tisících. Mrtvé šmídy na obou stranách (na Ukrajině s úmrtními listy) zajišťovali, mimo jiné, i smluvní odstřelovači z privátních „bezpečnostních“ agentur (jak zlé jazyky tvrdí, že dokonce přímo ze země za velkou zdí). Trapné je, že pár jich berkuti dostali živých i mrtvých, a tak se dá demogratický externí komponent kyjevského divadla těžko popřít, je-li to vůbec nutné.

Koncept, metodika, financování, organizace i další náležitosti správné barevné revoluce jsou profláknuté a v Srbsku domicilované školící a koordinační centrum zná už kdekdo. Šlo o parádní převrat před očima vyšokovaných Ukrajinců, kdy miliony tupě, vystrašeně a pasivně sledovaly pár desítek tisíc gaunerů, kteří na zakázku a za cizí peníze přebírají moc a svrhávají legálně, ve volbách vzniklou vládu a svrhávají prezidenta, kterého si zvolily miliony Ukrajinců. A když je demokraticky svrhli, obratem pošlapali symbol demokracie – ukrajinskou ústavu s pistolemi u hlav poslanců. Četné sorosovsko-sionistické barevné revoluce mají řadu význačných, ne-li určujících paralel. Především mistrné zvládnutí analýzy inherentních rozporů, využití technologie „Rozděl a panuj“, opulentní finanční a propagandistické zabezpečení, včetně vytváření úplně falešné reality a vnímání ve světě, organizační zabezpečení včetně zkušených školitelů, kterým se však začíná vyhýbat invence, a nebo se stávají fachidioty, protože používat stejné štočky na tisk instruktážních manuálů v Egyptě, Jemenu, Sýrii i na Ukrajině – co k tomu dodat. Ergo, od přípravy po realizaci převratu – bezchybné. Problém začíná poté, protože jedna věc je rozvrátit cíl, druhá věc je konsolidovat ho k obrazu iniciátorů a třetí je klientelistický stát udržet na svojí straně – čili dosáhnout trvalý a nezvratný efekt. Není-li někomu jasné, o čem to je, stačí prostudovat Arabské jaro a jeho fiasko. Či afghánskou koncovku.

I v případě Ukrajiny, očistíme-li obraz od balastu, zdá se, jde o bolševicko-(kontra)revoluční l´art-pour-l´artismus, čili export bordelu a zkázy, utrpení ulice pro bordel, zkázu a utrpení ulice samo. Ač si to autoři určitě nemyslí, a i kdyby si to připustili, svoje manýry nezmění – čůrají proti větru historie a gatě jim smrdí vlastní močí. Od nyní opouštěného Afghánistánu, přes k Iránu inklinující Irák, přes vratkou Libyi, po Sýrii, je to samá porážka. Vyhrávají bleskové války, bitvy, na delší expozici nemají zdroje ani motivaci, a v samém důsledku neslavný konec, ústup, ztrcená válka, ostuda, ztráta renomé, respektu a odstrašujícího efektu – a miliony infikovaných k lásce ke zbrojnošům predátora. Kdyby to nebylo dlouhodobým cílem globalistické Pyramidy, bylo by to, z pohledu aktuální situace, na blázinec. Nikdo normální si dobrovolně a cílevědomě nebuduje image amorálního desperáta, hodného globální nenávisti. Takto se Impéria nebudují, tak se ničí.

Položením "lejna" do kolébky Slovanství, kopnutím Rusa do kulí vzroste počet lidských jednotek „mylujících“ majitele statu quo o kolik – 200 milionů Slovanů? Jakoby čtvrt miliardy muslimů, vbrzku 1,5 miliardy Číňanů, miliarda Indů a 300 milionů Američanů nebylo dost. O zbytku Asie a Latinské Americe nemluvě. Ten svět začíná být malý a stále více nasířený a oprsknutý. Co více, on se již přestává bát se vzepřít.

Asi nenaleznu dost soudných oponentů, když konstatuji, že „americké“ Impérium slábne a umírá na stejný typ rakoviny jako to sovětské. Pogorbačevovská US hegemonie je, kromě jiného, neufinancovatelná, koloniální model udržování statu quo neudržitelný, mimo jiné i z demografických důvodů, a změna globálního paradigmatu – čili transfer těžiště světa ze Západu na Východ- tedy do Asie, je založena na objektivních důvodech. Kromě jiného, nespravedlností distribuce bohatství, kdy tvůrci hodnot jsou de facto otroci podvodu a šmeliny. Vzrůstající odpor proti vládcům námořní mocnosti ze strany kontinentální mocnosti nemá proto, v zásadě, nic společného s Američany, či jiným euroatlantickým hráčem, ale s operačním systémem pánů – elit Západní civilizace – a využívanými nástroji Impéria – morálně se rozkládající 4. říše globálních deprivantů.

Od skromných začátků ŠOS (Šanghajské dohody o spolupráci) ušla tato rebelie, poháněná někdy až stupidními a krátkozrakými excesy typu iránské blokády, a parazitní politikou FEDu a jím kontrolovaných institucí Západu – dlouhou cestu k vytvoření nového typu mocenského bloku založeného na „starých“ hodnotách vzájemně výhodné spolupráce očištěné v maximální míře o možnost 3. strany parazitovat na jiných. Rusko se stále ještě vyhrabává, v mezích možného, z devastace 90. let, sílí a dává i svojí zahraniční politikou najevo, že už si vše od slábnoucího hegemona líbit nenechá, a přes politiku plnou ústupků mamonu internímu i externímu, o tom nejen hovoří, ale i jedná. Viz syrská krize, kde Rusko chrání nejen zájmy svojí nejcennější a nejúdernější armády – Gazpromu, ale i stabilitu svých geopolitických jižních hranic na Kavkaze. Ve spolupráci s ČLR a Iránem.

Co je však relativně nové, a na egomaniakálním, do sebe zahleděném Západě elitám jaksi uchází, vypadá z modelů, je, že Rusko není jen relativně slabý a osamocený ostrov, který lze vojensky obklíčit a ekonomicky zadusit, izolovat – ale významnou součástí a západní výspou Euroasie. Přitom postoje Číňanů, prakticky bezvýhradná podpora Pekingu Moskvě v případě všech západních post-libyjských „dobrodružství“ v rámci sionistického projektu „The Greater Middle East Project“, ale i zapojení dalších členských států euroasijského bloku, nemůže ujít pozornosti ani Brzezinským. Bavíme se u o nové kvalitě, mocnosti, kterou můžeme ignorovat, ale kterou tím nezmizíkujeme. Z tohoto pohledu jakýkoli útok na jednoho člena Euroasie vyvolává amplifikovanou reakci celé Euroasie (i jinde). A dokonce i dílčí úspěch nějaké barevné neoconské akce je zdůrazněním skutečnosti, že ještě má kapacitu vytvořit kdekoli chaos a zkázu, v případě Majdanu schopnosti umravnit Rusko a dát mu najevo, kde je podle pánů světa jeho místo ve světě dle jejich gusta.

Ona i ta další barevná akce Soros and Co. není jen reflexí na neúspěch v Sýrii a Iránu. Nezapomeňme, že Rusko se nejen stává globálním hegemonem na trhu se zemním plynem, ale zbavuje se kouzelným způsobem důsledků Jelzmanovy éry. Pro názornost, nedávno „vyprovodilo“ z Ruska ikonu Impéria jménem British Petroleum. Jinde by z toho byla válka. Navíc ta nehoráznost byla provedena způsobem doslova urážejícím – podíl BP byl odkoupen ruskou vládou, která zaplatila americkými státními dluhopisy. Jestli se ještě nesmějete, tak byste měli. Právě jste se, ve světě ovládaném penězi, dozvěděli pravou příčinu kopance ukrajinskou botou do ruského rozkroku, primární zdroj financování a příčinu, proč se převrat začal připravovat tak dávno, tedy dávno předtím, než „náš zkurvysyn“ Janukovyč odmítl neodmítnutelnou nabídku insolventní Babylonské věže a jejích špílmachrů a stal se personou non-grata mezi samými gaunery. Zdravím pana Zaorálka.

I Stratfor, se svými prosystémovými analytiky a konexemi na US zpravodajskou komunitu, má problém s tím, jak vysvětlit zcela nediplomatické, krátkozraké, fanatické a z dlouhodobého pohledu sebevražedné činění neoconů v čele s paní Nulandovou, schizofrenii, která vyvrcholila, po vítězném převratu, potvrzením legitimity Viktora Janukovyče jako prezidenta Ukrajiny ze strany velvyslance USA Pyatta v okamžiku, kdy v Kyjevě úřaduje pověřený, nelegitimní prezident i vláda, parlament protiústavně šílí s extrémistickou pistolí u hlavy a Janukovyčovi hrozí lynč od Pyattových druhů ve zbroji.

Evidentně se scénář totálně vymknul z kontroly těch správných a neoconští kluci zase jednou cosi opominuli, nebo nezahrnuli do kalkulací. Pokud nepochybili, je ta zpráva pro ukrajinskou židovskou komunitu prvoplánově šílená – stala se "collateral damage" – byla obětována. Možná, že se jim jejich frontman v Kyjevě Jaceňuk svěřil konečně se svými minoritními pocity, které ho musí pronásledovat minimálně od doby, kdy Juščenko Banderovi oficiálně stvrdil status ukrajinského hrdiny a teď viděl jeho následovníky vydloubávat svým nepřátelům oči a upalovat za živa. Tedy úplně normálnímu ukrajinskému Židovi by se měly rozklepat nohy a proběhnout mu hlavou Babí jar i všechna ta ostatní jatka. Všem cca 250 tisíc občanům Ukrajiny židovského původu, kteří si, na rozdíl od amerických neoconů, zřejmě stále ještě pamatují, že západní Ukrajina drží globální rekord v počtu i rozsahu židovských pogromů. Jeden rabín vyzval všechny ukrajinské Židy k okamžité emigraci voláním "spas se, nebo zemřeš", jiný dokonce požádal oficiálně izraelskou vládu k vyslání někoho, kdo zajistí bezpečnost synagog, židovského majetku a Židů obecně NA UKRAJINU (zdroj: izraelský tisk).

Ať již to znamená cokoli, sionistické peníze sice natropily bordel, zplodily převrat a staronové nenávisti, ale nějak přitom, skoro tradičně, zapomněly na zájmy Židů v cílové oblasti. Skoro by se zdálo, jakoby politický sionismus, který vůbec není jen čistě židovskou záležitostí a neplatí, že každý Žid je politický sionista, a to politický podtrhuji, nebyl synonymem pro péči a starost o životní zájmy neprivilegovaných, prostých Židů – ať již kdekoli v diaspoře nebo přímo v jejich skutečné vlasti. Proto tomu zmatku a strachu ukrajinských Židů rozumím. Zajímalo by mne, jak svoje lukrativní politické podnikání, to požehnání ukrajinským souvěrcům, vysvětluje ukrajinským rabínům pan Jaceňuk. Mamon ale kašle na víru, jakoukoli, na loajalitu k někomu či něčemu jinému než k němu. Tisíce let historie jsou toho nemilosrdným svědkem.

Co se týká úlohy Evropské Unie, zejména exekutivní Komise, tam selhává jakákoli logika, příčina-následek, i pan Friedman z již zmíněného Stratforu selhává. Ani příslušnost k neoconskému hnutí, podřízený status EU strojovně Impéria, ani podřízený status ECB FEDu neodůvodňuje, že EU, hlavně z popudu německých a polských elit, jde do akce, ze které nemá, nebude a nemůže ani teoreticky nic získat, zatímco, na rozdíl od USA, může o moc přijít. Sebevražedné tendence pseudomocnosti „na hliněných nohou“? Touha po doplnění, zvětšení armády EU nezaměstnaných, multikulturně ze společnosti vykořeněných a místními stále více nenáviděných periférních náplav o miliony Ukrajinců? Dalšího hladového u stále prázdnějšího evropského stolu? Po oddalování členství hladového Turecka na neurčito kvůli stejným důvodům, bránícím i integraci Ukrajiny?

Ergo, EU nemá peníze na takový špás, nemá žádnou ekonomicko-společenskou ani geopolitickou motivaci převzít odpovědnost za banderovský pytel blech a fiskální černou díru lemovanou korupcí neslýchaných parametrů, nemá jediný soudný důvod pro kopání do Ruska – ale od baronky Ashtonové, přes Fülleho, po posledního zmetka na české protektorátní politické i kavárenské scéně – všichni se mohli přetrhnout v kopání do Ruska a ekonomických zájmů svých zemí. Vyhráli sice revoluční část procesu, bitvu v podmínkách zaskočeného, doslova přepadeného protivníka, který v Soči příliš usilovně pracoval na svém mírovém a tolerantním image, než aby pro oligarchického zmetka Janukovyče smazal akci za asi 50 miliard dolarů, ale co je to za "vítězství"? Kdo vlastně vyhrál, pokud někdo vůbec vyhrál? Není nakonec moc brzo na oslavu či smutek?

A teď vzlétněme do ptačích výšin, kde obzor nezastiňují hořící kyjevské pneumatiky. Žádné dělení Ukrajiny nejspíše nebude, jediný, kdo by benefitoval z titulu raket a leteckých základen u Lvova, nemá zájem na změně statu quo, nemá síly na více, než okopávání ruských kotníků. A má jiné, aktuální potíže doma, a to existenciální. Mohl by se též zase setkat s ruskými rachejtlemi na Kubě a ve Venezuele, kromě jiného. Vrátil se totiž čas, který známe ze Studené války – americká hegemonie skončila v dluzích, vrací se princip reciprocity. Vy nám, my vám. Jsou i jiné metody – sofistikovanější – a Rusové s Čínany disponují, dle samotné NSA, děsivým arsenálem pro cyberútoky. O ruském ekvivalentu HAARP nemluvě. To Americe za vojenskou přítomnost na západní Ukrajině nestojí, zvláště, když už mají svoje základny v Polsku a Rumunsku. A v Pobaltí, kdykoli se jim zamane. Nelze též vyloučit i tlak světové židovské komunity nesdílící „hodnoty“ politického sionismu.

Jinými slovy, kopli si do Ruska, měla to být sranda, ale nějak se to vymklo z ruky. Tradiční přístup americké zahraniční politiky je – bez fanfár zmizet jakoby se to USA nikdy netýkalo, odmítnout odpovědnost za následky a přehrát ji na koho – no mediálně na Rusko, a fakticky na EU. Tu máš čerte kropáč, americké zájmy jsou hned tu, hned jinde, přátelství a loajality končí bleskem, v okamžiku, kdy to nic nenese. Na Ukrajině USA nemají moc co získat a peníze do téhle zkrachovalé investice již nevloží. Jistě, nebudou bránit privátní iniciativě těch co na to mají, a stojí jim za to, přihodit pár polínek do ohně, aby si udělali dobře. Zchladili žáhu.

Myslí-li si někdo, že Rusové teď tahají za kratší konec, nebo že něco prohráli, měl by si dát studenou sprchu. Nelegitimní režim a poměry na Ukrajině jim dávají možnost odstoupit od finanční pomoci a zdvihnout ceny energií na původní úroveň, kupovat ukrajinské strategické podniky a zdroje surovin za krizovou, bankrotářskou babku a požadovat oprávněně placení dluhů. Jen za energetické dodávky dluží Ukrajina Gazpromu aktuálně asi 2 miliardy dolarů. Mají unikátní příležitost reintegrovat Krym a vrátit stav věcí do doby před tím, než Ukrajinec Solomon Greif, který se proslavil tlučením botou do řečnického pultíku na Valném shromáždění OSN, přičlenil Krym k Ukrajině. Nikdo ve světě ani nemrkne. Podporu východu Ukrajiny přesunou na nevládní, podnikatelskou úroveň, a zastánci volného obchodu nebudou moci ani ceknout. A pak jen budou čekat, až se nový režim upeče ve vlastní šťávě. Ukrajina je přece v bankrotu a v exekuci je možno získat cenné i za babku. A majetek, vlastnictví zdrojů dělá moc, i tu politickou.

A jsme u Evropské unie a její schopnosti naplnit slova činy, a prázdnou ukrajinskou kasu a talíře penězi a jídlem. Prostě vším, co Ukrajina právě teď nemá a hned tak nebude mít. Otevře EU svoje trhy ukrajinské produkci, pustí si na území miliony dalších ekonomických i politických emigrantů? Má těch, pro začátek, 35 miliard US dolarů, bez kterých nový režim nepřežije? Těch 35 miliard US dolarů nikdo nemá, ani MMF, na ty se bude muset složit celý Západ – na dluh u pánů mamonu. Navíc, i Friedman správně říká, že pomoc MMF lze přirovnat k těžké chirurgické operaci (napadá mi transplantace mozku) bez anestézie. Krutě bolí, ale výsledky nic moc. Lépe řečeno, historický track-record MMF je plný mrtvol hospodářství národních států po celém světě a spokojených vyvolených investorů. Přežije tuhle operaci Ukrajina, anebo „zbaběle“ prchne před požehnáním Impéria? Pokud tu operaci podstoupí, Ukrajinci, určitě trpící iluzí, že hůře už být nemůže, potkají teprve svoje vlastní peklo na zemi. A nejspíše napíší další krvavou kapitolu do vlastních dějin.

I kdyby se EU vyhnula nějakým způsobem dočasně krachu společné měny, další mamutí finanční krizi, která není daleko, Ukrajina je větší jedovaté sousto, než si i stále chudobnější a zbyrokratizovaná EU připomínající čím dál tím více systém vlády SSSR, může dovolit. Přesto její vůdcové jednají jak smyslu zbavení, jako kdyby nebyli schopní domyslet co bude už zítra, natož za pár let. Aktuální stav je takový, že EU trčí uprostřed škádlení Euroasie s Amerikou s ukrajinským pytlem sraček v ruce, a Bůh ví, že EU neví, co si počít, kde na to vzít a jak z toho vybruslit bez totální ztráty tváře. Jenže, na tohle jsou kecy, pozérství a projevy loajality k zájmům mamonu moc málo. Němec na to nestačí, a zbytek má holou řiť a před okny miliony naštvaných bez práce, kteří ztrácejí zábrany a trpělivost. Multikultiimport je též tikající bombou, až přestane tikat, bude to každý sám za sebe, a pán Bůh za všechny.

A to nás i čeká, v EU to bude, jak to již dobře známe, mnoho velkých slov – a skutek utek´. A my nic, to oni – Rusové. Smutné divadlo s predikovatelným koncem. Opuštěná, vykradená Ukrajina – lépe řečeno její občané – brzo pochopí a podvolí se, z nutnosti dané bídou, historické i geopolitické gravitaci na východ, možná ne specificky k Rusku, ale k stále silnější Euroasii určitě. Dokud se krize v Evropě nevrátí z dovolené, nečekejme od Putina, snad kromě Krymu, v krátkodobém horizontu a na státní úrovni, nic převratného – ví, že čas je na jeho straně. O to víc budou, mimo reflektory politického jeviště, pracovat ruská, v US dolarech denominovaná aktiva. Už se také smějete? Kouzlo nechtěného – ale vysvětlete to Zaorálkům……. či obecně politikům, co se ničím jiným nikdy neživili.

Jako má mince dvě strany, i ta ruská je má. S tím čekáním na Godota, to také není absolutní. A v kontextu očekávané další fáze globální finanční, morální i společenské krize, která o řád překoná i tu z 30. let minulého století, není tento čas nekonečný.

Kissinger říká: „Pokud neslyšíte válečné bubny, musíte být hluší!“. Bez exkluzivní kontroly území celé Ukrajiny je Rusko velmi ohrožené vojensky. Geostrategie obrany Ruska, po celou jeho historii, v prostoru vojensky neubránitelného prostoru koridoru od Berlína před Polsko k Moskvě, spočívala v konstrukci nárazníkových a spřátelených států, předsazené obraně, dávající šanci na „hlubokou obranu“, na kterou dojel Napoleon i Hitler. I Molotovův pakt s Hitlerem byl projevem této geostrategie. Ve stejném duchu, dojde-li k ohrožení bezpečnosti Ruska vývojem v Západní a Střední Evropě, bude úplně jedno, kdo bude sedět v Kremlu, ale Rusko učiní, bude donuceno učinit reálné kroky ke kontrole prostoru od Moldávie po Kaliningrad. Některé principy a obranné doktríny fungují po stovky i tisíce let, a žádný režim, žádná soudná vláda kteréhokoli státu si nedovolí luxus experimentovat s vlastní existencí, s přežitím svého národa, kultury, preferovaného stylu života. Rusko nezbrojí proto, že se mu líbí vyhazovat peníze za vojenskou techniku a snižovat tím životní úroveň svých občanů. Rusko nenabídlo pomoc Ukrajině ze slovanského mesianismu, ale v zájmu svých vlastních vojensko-strategických obranných zájmů. Nikdo na světě nemá tak silný zájem, tak mocnou motivaci na přátelské Ukrajině než Rusové. Nejspíše daleko silnější než jakou mají navzájem Češi a Slováci. To nakonec rozhodne, společný nepřítel sjednotí více než cokoli jiného. A jak už to u Slovanů je, dlouho nic, a pak jde predátorům o život.

I v tomto horizontu a z této perspektivy lze nahlížet na spoušť a padlé, oběti Majdanu. Bohužel, v Černínu, Strakovce i na Hradě dávají jiný film, z Hollywoodu. Schwarzenberg, pardon, Schwarzenneger v něm hrdinsky ukecává medvěda k smrti – nebo je to k přijetí eura a pomoci MMF? Blbě na tu dálku z ulice vidím, a při výlevech eurohujerů z další vlády národní zkázy už mám i pocit, že snad i špatně slyším. Asi se vrátím do ústavu v Bohnicích, tam tolik nebezpečných bláznů není a navíc požíváme ochranu nesvéprávnosti. Nikomu tam nevadí, co si myslíme.

 

Foto: Banksy

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Nejnovější příspěvky