Gruzínsko-ruský konflikt definitivně rozdělil naši společnost na "rusofily" a "amerikanofily". Vedou se bouřlivé polemiky politiků i běžných občanů o tom, jestli jsou horší Američané nebo Rusové, argumentuje se především paralelou mezi Osetií a Kosovem, aniž by se někdo obtěžoval zamyslet se nad tím, že se při těchto vyhrocených diskusích stáváme čím dál více podobni "fotbalovým ultras". Logické a rozumné by přitom bylo, kdybychom se v polemikách nedělili na příznivce té či oné velmoci, ale spíše na příznivce "územní celistvosti" či zastánce "práva národů na sebeurčení". Ti první by měli stát na straně Srbska a Gruzie, ti druzí na straně Kosova a Osetie.
Obě tyto skupiny by mohly poté paradoxně operovat příklady z československé historie. Československá republika totiž v roce 1918 vznikla na základě práva na sebeurčení, které se stalo hlavním nástrojem presidenta Wilsona k likvidaci Rakouska-Uherska, přičemž musel být paradoxně vytvořen koncept československého národa a vznikl stát, v němž byly početné (a nepříliš spokojené) menšiny Němců, Maďarů a Rusínů.
Právo na sebeurčení poté využili Henlein a Hitler k rozbití Československa. Obrana územní celistvosti byla hlavním (avšak pro naše spojence neúčinným) argumentem proti odtržení Sudet a vzniku tisovského Slovenského státu. Obdobná situace, tentokrát již bez mezinárodního tlaku, se opakovala při dělení Československa v roce 1992. Tenkrát naši politici přijali princip, že slovenský národ má právo na sebeurčení a odmítli mu nadřadit princip územní celistvosti.
Jaký z toho všeho pro nás plyne závěr?
Jak "právo národů na sebeurčení", tak "územní celistvost a svrchovanost" jsou jenom dva klacky v rukou velmocí, jimiž mlátí po hlavách své odpůrce. Amerika, která se sjednotila krvavou občanskou válkou Severu proti Jihu, ne vždy ve své historii respektovala územní celistvost a svrchovanost zemí, v nichž měla své geopolitické zájmy. Rusko vedlo krutou válku proti Čečencům, kteří se chtěli osamostatnit, to mu však vůbec nebránilo v podpoře Osetinců a Abcházců, kteří se hodlají osamostatnit od "neposlušné" Gruzie.
Nebylo by tedy nakonec nejlepší, abychom byli velmi obezřetní k velmocenské politice Ruska i Spojených států, a abychom se v případě konfliktů, podobných tomu osetinskému, omezili na účinnou humanitární pomoc civilním obětem na obou stranách konfliktu?
