Vlastní (osobní) tělesná výchova (skutečný individuální trénink) se stala tou nejvíce nenáviděnou činností v procesu lidského života a vzdělávání. V procesu školského vzdělání je zprzněný tělocvik nelibě trpěnou Popelkou. Krize člověka je vydávána za krizi hospodářskou a politickou, která je však pouze nástrojem, jak ještě více sprostě vydírat beztak již tak zcela vyždímané a zhanobené lidské rukojmí.
Odlesky správné tělesné výchovy vidíme v globálně zprofanovaných starých systémech východní tělesné kultury (jóga, chikung, bojová umění, buddhismus aj.). Západ tyto geniální systémy uzpůsobil své mentalitě, nenasytnosti, hlouposti a mravní i bytostné zkaženosti. Většina toho, s čím se dnes setkáme v hávu oněch východních disciplin těla a ducha, je paskvilem.
Trénink neselhal, ale selhali lidé. Ti potom uzpůsobili trénink k obrazu svému. Sami křiví, pokřivili trénink. Pokažený trénink jim začal vyhovovat, a tak nakonec nespatřují žádné chyby ani na tréninku, ani na sobě. Vše se jim zdánlivě jeví v naprostém pořádku. Ale ve skutečnosti takovým vůbec nic z toho není. Pouze se poddali bytostnému rozkladu, kterému chtěl skutečný trénink zabránit. Neúspěšní jaksi netrpí. Ale jen proto, že poslušně poslouchají utrpení, které je manipuluje a nahání přesně tam, kam je chce dostat – do svého pekla.
Selhání lidského faktoru je naprosto normální. Správný trénink s ním dokonce počítá. Nelze nic jiného naivně očekávat. Jestliže uvedeme bytostně postiženého člověka do aktivního tréninkového procesu, musí nutně selhat.
Rozjedeme-li neseřízený vůz velkou rychlostí, všechny defekty, které při normálním tempu byly skryté a malé, se ve velké rychlosti mocně projeví. Vozidlo se porouchá, a člověk selže. Zklamaný cvičenec si obvykle vymyslí nějaké zástupné argumenty, aby se obhájil před sebou i druhými. Většinou se odkloní od správného tréninku, který náležitě přivodil své logické účinky. Ono selhání mělo být vhodným motivem dalšího skutečného tréninku. Ono předchozí nezávazné koketování se cvičením bylo pouze seznamovacím večírkem. Mnohým bohatě dostačuje.
Ke skutečnému tréninku je nutný reálný pohled na lidskou bytost a realitu, ve které člověk žije. Lze k němu dospět tím nebo oním způsobem, buď poznáním bytosti, nebo reality. Jak psáno, kdo poznal mrtvolu, poznal svět, kdo poznal svět, poznal mrtvolu.
Západně civilizovaní lidé se však chovají ještě hůře nežli černošští kouzelníci vúdú. Zkopírováním si vytvoří svého zástupce a za toho se pokládají. Starají se o něj třeba jako o drahou panenku, kterou místo sebe obdivují, milují, oblékají, zkrášlují a jinak zušlechťují. Shání jí požitky, pochoutky, partnery, děti, psy, peníze, značkové oblečení, zábavu, zdraví, bydlení, majetek, ješitnost, samolibost a jiné marnosti. Nebo ji zavrhnou a nenávidí, a pak ji třeba jako ti černí kouzelníci propíchávají jehlami, plní jedem a vykuřují.
Aniž si to uvědomují, zatímco jejich virtuální osobnost roste a s požadavky záludného prostředí se rozvíjí, zatímco takto pošetile pracují tzv. na sobě a pro sebe, jejich skutečná bytost se zavíjí, hutní a degeneruje. Ona a její povaha tvoří podmínky dalšího osudu, nikoliv virtuální fantom vúdú.
Je zarážející, s jakým odporem se člověk setkává u lidí, když po nich skutečně požaduje, aby byli šťastní, inteligentní, zdraví, mladí a krásní. Strašně se zlobí, když jim kvůli tomu příslušným tréninkem berete jejich maskota, jehož fiktivním prožíváním se samolibě ukájejí. Kdo jim však vyhoví, má od nich otevřenou cestu k jejich srdcím i bankovním účtům.
Mladí lidé, kteří mají být revoluční avantgardou, jsou dnes mnohem usedlejší než zpacifikovaní, nemocní a staří lidé, které již životní utrpení poučuje o omylu, kterému v mládí tak neprozřetelně podlehli. Jistě, mladým se to tak zatím nejeví, protože jejich zástupný strašák je ozdoben různými talismany. Mají nabarvený zbytek šedivých vlasů, módní obuv na křivých nohách, vypasované kalhoty na příliš obézním spodku, tetování, piercing, mobil, tablet, auto a jiné cetky. Patří jim svět, který je zotročil.
Čím více poslušné občany podvědomé utrpení tísní, tím více unikají do konzumního ráje všemožných pošetilostí. Aniž si to uvědomují, stávají se z dětí mnohem usedlejší taťkové a mamky než jsou z jejich rodičů. Hloupou revoltou proti životnímu stylu starší generace, jej ta mladší ještě více potvrzuje a utvrzuje.
Informací o správném tréninku je více než dost. Velice málo je jich však realizovaných. Málokdo je hledá. Nejsou lidé, a když jsou, jde jim o něco jiného než o skutečný trénink, který by regeneroval jejich bytost. Touží po prožívání osobního štěstí v pekle, které tak pečlivě a poctivě sobě i druhým vytvářejí.
Skutečný trénink není žádnou umělou věcí. Byl moudrými a zkušenými lidmi vytvořen a koncipován pro účely bytostné regenerace. Není zamýšlen k posilování bytostného úpadku. Ten se účinně projevuje sám, a je dost těch, kteří druhým pomohou, aby byl rychlejší, větší a hlubší.
V prehistorických dobách nebyla žádná tělesná výchova člověka potřeba. Lidská bytost nebyla tak degenerovaná a učila se sama od sebe a svého prostředí, podobně jako zvířata. Lidský pohled se však zúžil. Člověk se stal duševně omezeným. Nevnímá správně sebe ani realitu, ve které podprahovou bytostí žije. Potácí se ve virtuálních snech odvozených z virtuálních snů.
Správný trénink (tělesná výchova) by měl tvořit zmenšující se rozdíl mezi stavem relativním (normálním) a absolutním (optimálním). Jeho správný průběh a vývoj je nutné znát a vnímat především sám na sobě. Jinak jej na druhých nikdo nepozná. Přesto je většina stoupenců sportování a trénování toho nesprávného názoru.
Podstata regeneračního procesu v tělesné mechanice netkví. Hrubá tělesná schopnost (např. tzv. sportovní talent) může a nemusí být pouze jejím průvodním znakem. Princip tělesné výchovy, která si zaslouží tento svůj název, tkví ve vědomí a těle, v tělesné duchapřítomnosti – v prosté kázni těla a mysli. A také v usměrňování pudové vitality organizmu, ve skutečné spásné morálce, a v žádném případě v jejím ne/křesťanském vykastrování.
Foto: Banksy
