-
Narodíš-li se bez mázder na očích, uvidíš život a lidi takové, jaké jsou… A musíš být nečisté zvíře, aby se ti blahobytně vedlo tady v té špíně. (Strindberg)
-
Akademické ceny, ceny ctnosti, řády, všechny ty vynálezy ďábla podněcují pokrytectví… Kdo zabrání dvěma šejdířům, aby společným úsilím získali cenu Montyonovu? (Baudelaire)
-
Poezie redukovaná jenom na vyjádření ubohých osobních dojmů není již s to přesvědčit člověka. (Leconte de Lisle)
-
Gaugin zabraňoval domorodým dětem vstoupit do misionářské školy s pokřikem: „Nepotřebujete žádnou školu: školou je Příroda!“
-
Comte chtěl politický neklid přeměnit ve filosofické hnutí, kdežto Marx chtěl přeměnu filosofa v člověka politického.
-
Nakonec se budou psát jen pouhé studie, bez peripetií a rozuzlení, rozbor jednoho roku existence, historie vášně, biografie postavy, podrobnosti vzaté ze života a logicky klasifikované. (Zola)
-
V strašném stěhování od dělohy k hrobu, jemuž je zvykem říkat život, v plahočení plném strádání, zármutku, lží, rozčarování, zrad, hniloby… (L. Bloy)
-
Svět už tu je. Nemělo by smysl opakovat jej.
-
Člověk se oddá světu – a není již jeho částí, ale svět se hýbe v něm, jak on ho zrcadlí. Neprokousává se životem svou moudrostí, prochází jím. Neuvažuje sám o sobě, ale žije sám sebe. Není nelidský, ani nadlidský, je jenom člověk, zbabělý i silný, mužný a prostý a nádherný právě tak, jak jej zanechal Bůh ve chvíli stvoření.
-
Barva je klávesa. Oko je kladívko. Duše je klavír o mnoha strunách. (Kandinskij)
-
Klee přišel do království křišťálového bytí, neposkvrněného slizkým blátem reálného světa.
-
Vytváříme nové umělecké společenství bez třídního rozlišování, které staví zpupnou zeď mezi řemeslníka a umělce. (Bauhaus)
-
Šlo o pány velmi ctihodné, poněkud meditativní. Kandinskij psal hudbu a promítal na plátno hudbu své duše. Paul Klee háčkoval u biedermeierovského vyšívacího stolku jemné dívčí práce. Tvrdili, že malují pravou duši, ale duše je vskutku předlohou poněkud nestálou. (Grosz)
-
Každý se raději posadí na židle vyrobené zcela anonymními stolaři, protože jsou pohodlné, než na židle navržené konstruktéry Bauhausu, jejichž technika si romanticky libuje sama v sobě.
-
Smrt a bída na každém kroku a zároveň podívaná na vlastenecké pokrytectví měšťáků, okázalé vystavovávání bohatství a nadutost generálů, ostudný krach společnosti. Listopadová revoluce 1918 smetla císařskou korunu Hohenzollernů spolu s korunami dalších pětadvaceti knížat německých států.
-
Jalová je existence estéta zavřeného ve své věži ze slonoviny. Jeho existence je zbytečná a protispolečenská, jako by vegetovala v pancéřovém krytu nebo pod zemí. (Kokoschka)
-
Göring žádal v umění „ocelový romantismus“.
-
Umělec se stane kořistí démonů, jež svou revoltou osvobodil, a jeho nemoc, jeho třeštění, šílenství, zkrátka patologičnost se stávají jediným královstvím jeho svobody. (Rimbaud)
-
Ďáblův déšť mi prší na rozum. (Tzara)
-
Má-li dada žít, musí ustavičně ničit dada.
-
Dada je provokace proti tzv. zdravému rozumu, proti morálce, pravidlům, zákonům a skandál je nástrojem této provokace. Poezii proměnit v čin! V Umění a v Literatuře, jež se pokrytecky snaží postihnout „věčné hodnoty ducha“, je život degradován, odsunut do pozadí.
-
Dělá se snad umění proto, abychom vydělali peníze a hýčkali roztomilé měšťáky?
-
Milujte se a rozbíjejte si hlavy. Morálka umořuje jako každá metla, jež je vynálezem inteligence. Zamést a vyčistit. Svět ponechaný v rukou banditů, kteří se rvou a rdousí po staletí. Zrušení vší hierarchie. Dada, řev škraloupovitých barev, pletenec protikladů a všech protimluvů, podivínství, nedůslednosti: ŽIVOT.
-
Jak udělat dadaistickou báseň: Vezměte noviny. / Vezměte nůžky. / Vyberte v novinách článek tak dlouhý, jak dlouhou / chcete mít svou báseň. / Vystřihněte článek. / Potom pečlivě vystříhejte slovo za slovem z tohoto / článku a naházejte je do pytlíku. / Lehce zatřepejte. / Vytahujte potom výstřižky jeden za druhým a skládejte / je v tom pořadí, jak jste je vytahovali. / Pečlivě slova opište. / Báseň se vám bude podobat. / A najednou jste spisovatel nesmírně originální, okouzlující senzibility. (Tzara v roce 1920)
-
Závěrečné věty Manifestu dadaistů v Berlíně roku 1918: Ať žijí dadaistické činy tohoto světa. Být proti tomuto manifestu znamená být dadaista!
-
Výstava roku 1920 v Kolíně: Obrazy, plastiky a rozmanité předměty byly vystaveny na středním dvoře kavárny. Aby se tam návštěvníci dostali, museli projít záchodky. U vchodu dívka v šatech, jaké se nosí k prvnímu přijímání, recitovala obscénní verše. Uprostřed dvora stál předmět z tvrdého dřeva, jehož autorem byl Ernst a u něho na řetězu byla připoutána sekera. Obecenstvo bylo vyzváno, aby se chopilo sekery a zničilo „plastiku“. Do jednoho kouta Baargeld umístil akvárium naplněné tekutinou rudou jako krev a na jeho dně plavala ženská kadeř. Všude kolem byly rozvěšeny fotomontáže rouhačského, skandalizujícího, sexuálního rázu. Rozzuření návštěvníci několikrát zpustošili dvůr a zohyzdily díla, až úřady výstavu zakázaly.
-
Kabaret v kavárně: „Hele, ty tam vpravo, nesměj se, paroháči!“ křičel jeden dadaista. „Zavři zobák, nebo ti nakopu do prdele.“ Když jeden dadaista vstal, aby přečetl verš, druhý na něho zařval: „Počkej, nechceš přece dát naše umění žrát těmhle idiotům!“ A odulí měšťáci se váleli pod stolem smíchy po nevímkolikátém půllitru piva.
-
Futurismus je mrtev. Kdo ho zabil? Dada. Kubismus staví katedrálu z umělecké játrové paštiky. Expresionismus otravuje umělecké sardinky. Dada existovalo vždycky. Panna Maria byla dadaistka.
-
Opovrhuji literáty. (Tzara)
-
Breton: Opravdové umění usiluje o zmatení a rozvrácení kapitalistické společnosti. Svoboda sociální, které lze dosáhnout revolucí, je nezbytným předpokladem k tomu, aby byla uskutečněna úplná svoboda ducha. Přestavět svět, řekl Marx; změnit život, řekl Rimbaud. Je třeba snít, řekl Lenin; je třeba jednat, řekl Goethe. Surrealismus nechtěl nikdy nic jiného. Cílem poezie musí být praktická pravda, řekl Lautréamont.
-
Morálka, aby udržela svůj řád, svou prestiž, neumí dělat nic jiného, než stavět banky, kasárna, vězení, kostely a nevěstince. (Eluard)
-
Poezie může být víc v chladné nutnosti, v nutnosti poznávat nebo jíst. Básníci sestoupili z vrcholů, na nichž se viděli stát, šli do ulic, urazili své učitele, nevyznávají už žádné bohy, odvážili se políbit na ústa krásu a lásku, naučili se buřičským písním ubohého zástupu a – bez ošklivosti – se snaží naučit ho svým písním.
-
Surrealismus je čistý psychický automatismus, jímž má být vyjádřen, ať slovně, ať písmem nebo jakýmkoli jiným způsobem, skutečný průběh myšlení; je to diktát myšlení, s vyloučením kontroly vykonávané rozumem, mimo jakékoli estetické nebo mravní zaujetí. (Breton)
-
Pište rychle, bez předem promyšleného námětu, tak rychle, abyste se nezastavovali a neupadli pokušení číst po sobě. Pokračujte tak dlouho, dokud se vám to bude líbit. (Aragon dodal: Píšete-li, řídíce se surrealistickou metodou, ubohé pitomosti, zůstanou ubohými pitomosti. Bez pardonu.)
-
Veliké automobily, třikrát větší než ve skutečnosti, budou co nejpřesněji do nejmenších podrobností reprodukovány v sádře a onyxu a budou uloženy, zachumlány v ženském prádle, do hrobů, jež bude lze najít jenom podle slaměných hodinek. (Dali)
-
Italský futurismus 1918: Osvobodit Itálii od kostelů, kněží, mnichů a jeptišek, Madon, voskovic a zvonů. Potíráme hanebné náboženství odříkání a slz, jehož skličujícím symbolem je člověk na kříži. Odvatikánštění! Vyhnat papeže z Itálie.
-
Máme doma toho biskupa biskupů, který způsobil Itálii tolik zla. (Papini)
-
Přijde nový druh svobodných duchů zocelených ve válce, v samotě, v obrovském nebezpečí, duchů, kteří poznají vítr, led, sněhy vysokých hor, duchů, kteří nás osvobodí od lásky k bližnímu, od vůli k nicotě, navrátí zemi její účel a lidem jejich naděje. (Mussolini roku 1908)
-
Futuristé pěli chválu na buržoasii volající po válce. Croce to nazval orgiemi iracionality.
-
Řvoucí futuristická sběř. Vypukla válka a Marinetti křičel dál, psal pamflety a básně, ale bylo to pouze groteskní divadlo. Musollini ho dal do výslužby, když jej jmenoval italským akademikem.
-
Brzo už / nezbude světu / ani kus zdravého žebra ./ I duši vyrvou. / Rozsápou tam i ji, / jenom proto, / aby si kdosi / sebral Mezopotamii… / Kdypak se v celé své výši pozdvihnete / vy, / kteří dáváte životy svoje jim? / Kdy z vás někdo do tváře jim vmete: / Za co bojujem? (Majakovskij)
-
Lenin píše: Proletářská kultura musí být výsledkem zákonitého rozvoje oné zásoby vědomostí, které lidstvo získalo svou prací za útlaku společnosti kapitalistické, společnosti statkářské a společnosti byrokratické. Strana se musí vyslovit pro svobodné soutěžení mezi různými skupinami a směry. Nelze připustit, aby nařízení strany povolilo legální monopol v literatuře a ve vydavatelství skupině nebo kterékoli literární organizaci. Strana nesmí dát monopol žádné skupině, i kdyby byla ideologicky sebeproletářštější; to by znamenalo, že by především byla zničena sama proletářská literatura. (Opak se stal za Stalina, kdy kariéru udělali průměrní, kteří uspokojovali ty, kdo byli u moci. Pompézní oslavná plátna – oddali se tudíž umělecké smrti.)
-
Zničil jsem všecko, co jsme milovali. Jsme na poušti. Jenom černý čtverec na bílém pozadí máme před očima. Není nic jiného než poušť! (Malevič 1913)
-
Problémy umění a problémy žaludku a zdravého rozumu jsou od sebe navzájem na hony vzdáleny. Obsahy života se nemohou stát obsahy umění. (Malevič)
-
Život nezná ani dobro, ani zlo, ani spravedlnost jako měřítko mravnosti. Státy se rozpadávají, politické a hospodářské systémy skomírají, myšlenky se hroutí pod silami století, ale život je silný a roste a čas trvá dál ve své reálné kontinuitě. Ten, kdo se dnes zabývá zítřkem, je zaneprázdněn nicneděláním. A ten, kdo nám zítra nedá nic z toho, co udělal dnes, není pro budoucnost ani trochu užitečný. Nechme minulost za sebou jako zdechlinu. Nechme budoucnost prorokům. Pro sebe si ponechejme dnešek. (Gabo)
-
Pryč s uměním. Ať žije technika. Náboženství je lež. Pryč s uměním, které pouze maskuje impotenci lidstva. Kolektivním uměním přítomnosti je konstruktivní život. (Tatlin)
-
Umění se stane životem a přestane existovat jako umění.
-
Manifest dada: Existence Boha byla dokázána tahací harmonikou, krajinou a něžným slovem. Píšu manifest a jsem zásadně proti všem manifestům. Pokus Ježíšův a Bible skrývají pod svá široká a laskavá křídla: hovno, zvířata, dny. Jak vnést řád do chaosu nekonečných a beztvarých variací, jímž je člověk? Zásada „miluj bližního svého je pokrytectví. „Poznej sebe sama“ je utopie, ale přijatelnější, protože v sobě skrývá zlomyslnost.
-
Spisovatelé, kteří hlásají mravnost a diskutují o psychologické základně nebo ji vylepšují, mají – vedle zastírané touhy vydělat – směšné vědomosti o životě, který klasifikovali, rozškatulkovali, kanalizovali; vzali si do hlavy, že vidí tančit kategorie, když udávají takt. Jejich čtenáři se ušklíbnou a jdou dál: k čemu to je?
-
Ideál, Ideál, Ideál, Poznání, Poznání, Poznání, Bumbum, Bumbum, Bumbum
-
Jestliže všichni mají pravdu, zkusme jednou nemít pravdu.
-
Dadaisty najdeme už jenom na Francouzské akademii: Jsem si nicméně velmi sympatický.
-
Slovo je mrtvo. Slovo je impotentní.
-
Akademici, rozčarovaní tím, že sovětská moc trvá déle než čtrnáct dní, začali po jednom i ve skupinách klepat na dveře lidových komisariátů. (Majakovskij)
-
Myslím, že stojí za to, citovat Lifšice – Proč nejsem modernista. Modernismus je v mých očích spojen s temnými psychologickými fakty naší doby. K nim počítám kult síly, radost z ničení, lásku ke krutosti, touhu žít bez myšlení a slepě se podřizovat. Dobrovolné tmářství, moderní mystika, evangelium nového barbarství.
-
Bakunin byl člověk s velkým srdcem revolucionáře, a anarchismus není než buržoasnost obrácená naruby (jak říkal Lenin).
-
Chtěli jste vitální sílu, přesytili jste se civilizace, prchli jste od rozumu do temného podsvětí instinktů, žádali jste, aby se většina podřizovala iracionálním výzvám nadčlověka? Nuže, berte si tady, co vám patří.
-
V roce 1940 si přestárlý a churavý Henri Bergson přišil žlutou hvězdu a podpírán ošetřovatelkou se vydal na německé velitelství Paříže, aby ho zaregistrovali. Byla to jeho poslední procházka, myslitel světové proslulosti zemřel dřív, než ho odtransportovali do Osvětimi. Kdo by se odvážil tvrdit, že to nebyl člověk talentovaný a svým způsobem čestný? O jeho počestnosti svědčí mimo jiné i to, že si sám vybral osud svých soukmenovců, třebaže se už dávno rozešel se židovství. A přesto se nedá vyvrátit fakt, že Bergson dříve než ostatní položil otázku, neměl-li by být rozum zbaven svých dědických práv. Od té doby se v říši idejí všechno změnilo. Do popředí postoupili rytíři vitální síly a životní aktivity. Utrpení ztratilo smysl, krutost se stala příznakem ušlechtilosti. Bezpočet ctitelů Bergsona dospělo ještě před první světovou válkou pro ideály násilí.
-
Vím dobře, že filosofové nedělají dějiny, ale dějiny dělají filosofy, jinak by vina filosofů byla příliš velká. Avšak vina se přece jen dá zjistit. Vidí-li filosofie svůj princip ve slepotě, hledá-li spojení s temnými silami noci, nemá pak proč si stěžovat na svět. Proto byly poslední dny Bergsona krutým žertem historie.
-
Theodora Lessinga zavraždili nacisté v srpnu 1933. Svými osobními názory byl přirozeně nacismu vzdálen a ani s ním nemohl mít nic společného. Avšak jeho filosofická teorie nesmyslného proudu faktů a sil, jeho válka proti „duchovosti“ moderní kultury, jeho polemika s tvrzením o objektivitě pravdy a výzva k nezakryté tvorbě mýtů, to vše svým podílem spolupracovalo na předhistorii hitlerovského Německa. Tys tomu chtěl, nešťastný Georgesi Dandine!
-
Slyším-li slovo kultura, odjišťuji revolver. Pověstná věta Schlageterova z dramatu nacistického spisovatele Johsta.
-
Mezi modernisty najdeme lidi neobyčejné vnitřní čistoty, mučedníky, ba i hrdiny. Zkrátka: bývají dobří modernisté, ale neexistuje dobrý modernismus.
-
Mezi těmi, kdo věří v boha, je mnoho lidí hodných úcty. Ale dobré náboženství přesto neexistuje, protože každé náboženství je neviditelnou nití napevno svázáno se staletími otroctví.
-
Nespěchejte proto likvidovat dědictví renesance a svobodného myšlení devatenáctého století. Neopakujte se zástupem moderních měšťáků, že to jsou pouhé bludičky v tisícileté noci, a ne jitřenky ukazující cestu do budoucnosti. Neobracejte se k novému středověku jako proroci zpátečnictví, anebo pak si nestěžujte, donutí-li vás, abyste věřili absurdnostem, a přikážou-li vám, co máte považovat za krásné, chcete-li být ušetřeni hole či ještě něčeho horšího. Vždyť právě tak vypadá blahoslavený svět duchovního primitivismu.
-
Picasso v roce 1935: Galerie, to je hromada lží, většina těch, kdo se zajímají o umění, jsou podvodníci. A nechápu, proč je v revolučních zemích ještě víc předsudků o umění než v zemích konzervativních. Obrazy v galeriích jsme zavalili všemi svými hloupostmi, omyly, duchovními slabostmi. Proměnili jsme je v ubohé věci. Chytili jsme se jakýchsi mýtů, místo abychom se snažili vycítit, co vnitřního bylo přítomno v člověku, který je vytvořil. Vyhovovala by nám nějaká diktatura malířů, diktatura jednoho malíře, aby odstranila všechny ty, kdo nás oklamali, aby odstranila podvodníky, výtvory podvodu, zvyky, půvab, historii, spoustu jiných věcí. Ale zdravý rozum vždycky vystrčí rohy! Potřebovali bychom udělat revoluci proti zdravému rozumu. Ale opravdový diktátor bude vždycky přemožen diktaturou zdravého rozumu…. Možná že ne!
-
Je smutné číst tyto řádky, zvláště když vzpomeneme, že se v roce 1935 totální diktátor už objevil. A byl to právě diktátor – umělec, nebo nepodařený umělec, to už je celkem jedno. Mám na mysli Hitlera, jeho životopis. Nevím proč, ale všichni diktátoři, počínaje Neronem, si mysleli, že mají nadání právě pro umění.
-
Ovšem takové myšlenky jako ideu diktátora – umělce, který by likvidoval dějiny a násilím zaváděl všude kubismus, abstraktní umění nebo jinou moderní módu, takové myšlenky je lépe vůbec nemít. Každá naděje na sílu, která by hnala tupé masy do říše nové krásy po dobrém i po zlém – pochopitelně, k jejich vlastnímu prospěchu – , je krajně nebezpečná.
-
Picassův rozhovor se Zervosem byl otištěn v č. 7 – 10 Cahiers dÁrt v roce 1935. Když chtěl Zervos ukázat umělci své poznámky, dostalo se mu odpovědi: „Nemusíte mi je ukazovat. Nejdůležitější je v těchto dobách morální mizérie vzbudit nadšení. Kolik lidí četlo Homéra? A přece o něm všichni mluví. Dokonce vznikl jakýsi homérský předsudek, předsudek v tom smyslu vyvolává cenné zanícení. Zanícení, to především potřebujeme, my mladí.“
-
Ilja Erenburg se jednou neshodl s Majercholdem. Majerchold, podrážděný estetickými názory Erenburga, se dlouho nerozmýšlel, zavolal velitele stráže a přikázal mu, aby návštěvníka zatkl. Velitel odmítl, neměl právo zatýkat. Erenburg o tom teď ve svých vzpomínkách vypráví jako o podařeném žertu, mě však obchází hrůza. Pamatuji si Majercholda z jiné, pozdější doby, kdy už nad jeho hlavou visel meč, a je mi ho upřímně líto.
-
Nevykreslují snad surrealisté detaily svých obrazů s takovou pečlivostí, že by jim mohlo závidět kterýkoli akademický malíř?
-
Stará legenda učí, že Kristus a Antikrist se jeden druhému velmi podobají.
-
Velké Nic, dech pouště. Útěk k pověrám, prchání před myšlením, útěk do bezrozumovosti. Běsnění slepé vůle. Moderní uctívači tmy, i své vlastní.
-
Ano, moderní umění je víc filosofie než umění. Je to filosofie vyjadřující nadvládu síly a faktu nad jasným myšlením a poetickým vnímáním světa.
-
Umění působí hypnoticky a sugestivně a to buď šokem či traumatizací, anebo naopak otupováním, uklidňováním vědomí vyprázdněného od zbytků samostatnosti. Prostě, máme před sebou umění pro dav řízený od řídícího pultu a schopný řadit se za césarovou dvoukolku. Takový program by mě donutil hlasovat pro nejprostřednější a nejepigonštější akademismus, neboť by to bylo menší zlo.
-
Velká lež v politice, mytologie vytvářená rozhlasem, tiskem a filmem, manipulace mocných tohoto světa – modernisté se nikdy nestavěli proti těmto metodám. Naopak, jejich metodou je masová hypnóza, ne však racionální myšlení a světlý pocit pravdy. Modernismus je moderní, ne zcela upřímná pověra, podobná pověrám, jež na sklonku římského císařství nutily věřit v zázraky Apollóna z Tyany.
-
„Epidemická hypnóza vyráběná na tiskařských rotačkách.“ To, co viděl Tolstoj, moderní reklama daleko předstihla.
-
„Všechno, co vychrchlám, bude umění, protože jsem umělec.“ Výtvor ztrácí důležitost. Důležité je umělcovo gesto, jeho póza, jeho pověst, jeho podpis, jeho magický tanec před objektivem kamery, jeho skutky divotvůrce rozhlašované do celého světa. On může koneckonců léčit dotekem ruky.
-
Ráj vzdělaných duší přesycených svou intelektuálností, omrzelých svou svobodou.
-
Mám primitivismu dvacátého století dost. Až po krk. Proto nejsem modernista.
-
Stará německá pohádka o třech sestrách vypráví, jak Jednoočka a Trojočka, pyšné na svou originalitu, ohrnují nos nad Dvojočkou, protože vypadá jako většina ostatních lidí. Dnešní pohádkáři rozdíl mezi třemi sestrami vůbec popírají a tvrdí, že dvě oči ničím nevynikají nad „jiné způsoby vidění“. Podle nich jenom dogmatikové a zaostalci jsou schopni věřit v existenci přirozeného zření světa. Co svět světem stojí, byly právě Jednoočky a Trojočky obyčejnými, dvouokými lidmi pronásledovány. Ony však právě pro svůj konflikt s panující prostředností ztělesňovaly sůl země a naději lidstva. Jednoočka a Trojočka z našeho podobenství představují soudobé umělecké směry, které jsou v přesile a těší se neutuchající pozornosti veškerého světového tisku.
-
Má-li někdo hůl, ať si ji šetří, aby měl v případě nutnosti čím se bránit.
-
Zkušenosti společenského života přece učí, že s každou kritikou minulosti se vždycky veze nějaká švindlkritika, bombasticky svobodomyslná, ale sloužící jenom za nový převlek starých špinavostí. Ve jménu svobody osobnosti proti odcizení a dogmatickému spánku je prý nutno bojovat tak, že se člověk obrátí zády k reálnému světu, jak jej vidí dvě lidské oči.
-
Skutečná kalvárie takových jedinců, tragických outsiderů, jako byli van Gogh nebo Gaugin, slouží za model k bezpočtu apokryfických zkazek o životních osudech dalších trpitelů. Základní téma se obměňuje v tisícerých novinových článcích, monografiích, románech i filmových scénářích. Miliónům očí se naskýtá cosi na způsob středověkých mystérií předváděných na tržištích. Maloměšťák se po takovém sakrálním dramatu cítí očištěn a může se zase klidně vrátit ke svému každodennímu byznysu, k uzoufání nudné životní rutině. Obraz uměleckého novátora, vrhajícího výzvu okolnímu světu a odsouzeného k ukřižování, potřebuje jako kompenzaci. Neboť malíř je ve dvacátém století ten, kdo s trnovou korunou světců epochy prvotního křesťanství snímá hříchy světa.
-
Úspěchy nynější vševládné umělecké hagiografie plně postačují k definování fenoménu „prokletých“ umělců, podstupujících celé riziko spojené s individuálním řešením grandiózního úkolu sloužit díkůvzdání radostem světa, nebo naopak líčit chaos a vyjadřovat destruktivní pocity, které za archaické společnosti dostávaly příležitost a byly oprávněny pravidelně se vybíjet. Dionýské orgie starého Řecka, šaškovské mumraje a karnevaly středověku. V moderním životě žádná z těchto tradičních forem symbolického smíření se skutečností neexistuje. Zůstalo po nich vakuum, místo zející prázdnotou. A tady přichází vyprahlé duši na pomoc nová směs mystiky a mystifikace, sakrálnosti a recesismu. Hypermoderní umění nahrazuje někdejší výbuchy dionýského třeštění vlastním magickým rituálem. Jinak řečeno – opájí nepoddajné a nespokojené zvláštním druhem duchovní kořalky, která je činí poddajnými a spokojenými.
-
Toto obligátní schéma je značně iluzorní a vybájené, i když mu snad nechybí reálný podklad, jako nechybí obvyklým životopisům svatých, za časů Diokleciána nebo v jiných dobách fakticky umučených. V legendárním obraze trpícího novátora spatřuje jistý druh psychologické kompenzace pro lidi traumatizované neexistencí opravdu spontánní činorodosti, nenavádějící místo, které jim bylo v životě neodvolatelně vykázáno, a neschopné nalézt z této pasti schůdnější východisko.
-
Pohřeb Georgese Braqua zesnulého v roce 1963 se vyznačoval všemi atributy státního smutku včetně čestné stráže v gala uniformách.
-
Legenda o křížové cestě malíře narážejícího na naprosté nepochopení společnosti je více benevolentní fantasií než reálným historickým faktem.
-
Kubismus měl hned od samého začátku své obchodní konexe.
Foto: Kubistický portrét, autor Jan Kadubec
