Prosinec 09, 2013
Seymour Hersh vydává svoji poslední úvahu objasňující intriky amerických bezpečnostních orgánů, tentokrát zaměřenou na Sýrii. Hersh velmi přesvědčivě dokládá, že Spojené státy neměly od tajných služeb žádné věrohodné důkazy o tom, že by srpnové použití sarinu v předměstí Ghouta bylo provedeno Asadovými jednotkami, ale věděly, že sarin téměř jistě vlastnily a mohly ho použít místní džihádistické jednotky, především al-Nusrá.
Při čtení tohoto článku jsem stále přemýšlel o jedné věci: Pokud by Barack Obama nebyl na poslední chvíli přinucen zrušit svůj plán na bombardování Sýrie, četli bychom teď všechny ty výmysly poté, co by tisíce, možná desetitisíce syrských civilistů bylo zabito spojeneckými nálety.
Mohli bychom také číst Hershe (ale spíše ne, vzhledem k pravděpodobné válečné hysterii) i poté, co by se americké ozbrojené síly nechaly zatáhnout do pozemní invaze, jakmile by se Asadův režim zhroutil. Hershův článek naznačuje, že americké ozbrojené síly měly v plánu provést invazi, pokud by existovalo nějaké nebezpečí, že by Asadovým zásobám chemických zbraní hrozilo, že se dostanou do držení povstalců, což by bylo nevyhnutelné, pokud by tento režim padl
Tohle všechno už známe. Bylo by to opakování Iráku a padělaných zpravodajských dokumentech o jeho údajných zbraních hromadného ničení.
Existují dva důležité závěry, které se z tohoto příběhu dají vyvodit, kromě jednoho, který je zřejmý – že nám naše vlády soustavně lžou, aby podpořily své (nikoli naše) geopolitické zájmy a že to vždy dělají pod „humanitární” záminkou.
1) Nejenom, že naše vlády lžou ze své podstaty, ale i naše média lžou zcela synchronizovaně s našimi vládami. Hersh ve svém díle předkládá celý seznam žurnalistických selhání, ke kterým došlo v Iráku. Poukazuje dokonce na jednu důležitou tiskovou konferenci Bílého domu, kde byla vypuštěna důležitá a naprosto falešná konstrukce a na níž představitelé vlády odmítly pozvat čelního kritického zpravodaje pro národní bezpečnost, zřejmě ze strachu, že by mohl celou tu šarádu odhalit.
Všimněte si, že tento článek byl odmítnut jeho domovským časopisem New Yorker i novinami Washington Post, což by nemělo být překvapivé vzhledem k tomu, že článek poukazuje na hlavního pachatele této novinářské frašky. Hersh byl tedy přinucen obrátit se na London Review of Books, londýnský literární časopis, který občas slouží jako útočiště pro důležité články zavrhnuté mainstreamovými médií. (Totéž se stalo dlouhé kritické eseji Walta a Mearsheimera věnované izraelské lobby, která se později pod názvem The Lobby stala nejprodávanější knihou.)
2) My, jako občané (ovládaní našimi vládami) a čtenáři (našich médií) se musíme začít probírat ze spánku, co se týče těchto sériových podvodů. Příliš mnoho jinak chytrých lidí se stále znova nechává oblbnout těmito falešnými příběhy, jimiž jsme opřádáni. Existuje jednoduchý recept: Přestat přežvykovat tzv. zpravodajské zprávy, které jsou nám předkládány k ospravedlnění agrese, a to obzvláště tehdy, pokud jsou v rozporu se zdravým rozumem. Takový by měl být i náš postoj k Íránu.
Musíme být jednoduše nejenom méně naivní, ale musíme se stát také více imunními proti těm, kdo jsou k tomuto viru náchylnější. Ti z nás, kteří se pokoušejí varovat, že se musíme mít na pozoru před oficiální snahou zmanipulovat výzvědné zprávy a naše chápaní událostí, jsou onálepkováni, jako se to děje vždy za těchto okolností, jako obhájci Asada.
Na závěr by se mělo poznament, že Hershova role v odhalování těchto manipulací, stejně jako mnoha předchozích, by nás neměla ukolébat do falešného uspokojení. Jeho práce neukazuje, že by naše média byla nějak svobodná či pluralistická. Ukazuje něco zcela jiného.
Na okraji hlavního proudu médií se vždy nachází nějaký podivný investigativní reportér jako Hersh. Pokud jej budeme pozorně číst, můžeme také pochopit proč. Jeho zdroji informací jsou ti v bezpečnostním komplexu, jejichž argumenty byly buď smeteny, nebo se k tomu blíží, a chtějí mít doklad o tom, že byli v opozici vůči vládní linii. Hersh je pro ně užitečný, protože jim umožňuje vyrovnat si účty s vládnoucí vrstvou nebo působit jako varovný zvonek proti budoucímu úsilí o podobnou manipulaci zpravodajských výstupů. Je užitečný i pro nás, čtenáře, protože odhaluje spory, které nám mnohem jasněji ukazují, o co v dané věci šlo.
Hershovu úlohu však bohužel ocení především historici. Říká jim, co se skutečně dělo v mocenských kuloárech. Mohl by nám však být také velmi užitečný, kdybychom mu správně naslouchali. Už jenom proto, že opakuje stále stejnou pravdu: Mějte se na pozoru před svými vůdci.
Převzato z Global Research
Překlad: Clair
