V mojí knize “Proč se vše rozpadá a co s tím” (Why Things Are Falling Apart and What We Can Do About It) konstatuji, že:
“Pokud občané nemohou ve volbách vyměnit z jejich pohledu nefunkční vládu za jinou, funkční, a/nebo nemají schopnost omezit moc finanční aristokracie, stát je demokracií pouze na papíře, formálně.”
Jinými slovy, pokud občané nemají možnost eliminovat vliv parazitické a loupeživé finanční aristokracie ve volbách, potom je demokracie jen fasádou, simulakrem vyvinutým proto, aby vytvořilo iluzi, že občané mají místo v politickém systému, jejich hlas něco znamená, i když jsou ve skutečnosti dluhovými otroky neofeudálního státu a jeho majitelů.
Pokud totiž status quo zůstává stejný bez ohledu na to, kdo je nakonec ve volbách zvolen, demokracie je podvodem, klamem a přetvářkou. Pro příklady nemusíme jít daleko – Japonsko, Řecko – s dlouhou tradicí politických změn-nezměn. Jejich historie klade otázku: Je existence demokracie, v podmínkách vlády kmotrů, cizích zájmů a vše prolínající korupce, vůbec možná?
Současný neofeudalismus korporátních elit je charakterizovatelný korporátními médii goebbelsovky opečovávánou fasádou sociální mobilnosti (každý má v torničce maršálskou hůl) a demokracie (pocitu rovnosti a významu individuality), zatímco reálný mechanismus vládnutí je zkorumpovaný, neférový, prostý zásluhovosti a mezitřídně nepropustný na každé myslitelné úrovni svojí organizační struktury. Nepatříte-li mezi privilegované, zapomeňte na maršálské hole a vítejte v společenských vztazích 18. století.
Korupce, coby ideová, morální i materiální základna současného kleptokratického neofeudalismu funguje v principu na dvou základních úrovních.
Ta první je všem lidem při smyslech viditelná a individuální, kdy jsou občané nuceni se podřizovat Systémem nestíhané a beztrestné amoralitě Systému věrných držitelů systémových razítek, práv parazitů na udělování povolení, oprávnění a dalších benefitů, či souhlasů s tou či onou činností občana. Kupují se tak osoby, co mohou zajistit přijetí Vašeho potomka na vytouženou vysokou školu, výhry ve výběrových řízeních, řidičáky, oprávnění k vykonávání činnosti, různé licence, právo certifikovat systémovost činnosti jiných, zákonem zaručené příjmy různým “special interests” od popelářů po kominíky. Platí, nedáš-li, nedostaneš, i kdyby zákon tvrdil opak. A stěžuj si u soudů. Máš na to, zkurumpovat od policie po soudce systém klokaních kapes a ještě k tomu krytí někoho, komu Systém nemůže a nesmí odmítnout? Ne? To je smůla, protože tady končí iluze o systému i pro milionářského podruha. “Rovnost, volnost a bratrství” je vyhrazeno jen pro členy mafie, naivo. Miliony mafii, iluzi o příslušnosti k bratrstvu kočičí pracky za to. Něco za nic – to je heslo neokoloniálního Systému.
Ač je ta první úroveň korupce brzdou progresu společnosti obecně a jedem rozežírajícím morálku společnosti, je menším zlem než druhá úroveň – ta systémová, odehrávající se za nepropustně zavřenými dveřmi centrálních bank, finančních a politických Elit.
V Americe vyhrál již dvakrát za sebou prezidentské volby Barack Obama vynesen do úřadu bláhovou nadějí občanů ve ZMĚNU, kterou sliboval a slibuje. Mezi nesplněnými sliby dominuje ten o omezení politické moci finančního sektoru a boji proti jeho vzrůstající kriminalitě. Nejenže nic takového neučinil, ale efektivně brání jakékoli změně a stíhání zločinců tipu Corzineho.
Co se moc neví je, že jeho předchůdci – Bushova republikánská administrativa – byla ochota pod tlakem Demokratů souhlasit s odpisem nesplatitelných hypoték amerických občanů výměnou za urychlení souhlasu Demokratů s pomocí banksterům v rámci programu TARP. Byl to Obama, kdo zaujal stanovisko – čím hůře tím lépe – a de facto způsobil vlnu exekucí realit na US trhu.
O této formě systémové korupce vydal skvělou zprávu Neil Barofsky v knize “Bailout: An Inside Account of How Washington Abandoned Main Street While Rescuing Wall Street” (Svědectví insidera o tom, jak Washington opusil občany při záchraně Wall Streetu). Barofského svědectví lze shrnout do jediné věty: Institut prezidenta USA je komplicem v procesu tvorby nerovnoprávné a nespravedlivé společnosti.
Falešná hra na demokracii funguje následovně : finanční aristokracií předem připravení a prověření “vůdci” vybavení líbivými a nepodstatnosti se lišícími kampaněmi a argumenty jsou pomocí ovládaných médií vyvedeni na světlo boží před důvěřivé a médii tvarované voliče a hrají svoji dohodnutou roli typu “co je lepší, Plzeň nebo nealkoholické pivo?” v soutěži o nejpopulárnějšího lháře. Všichni hráči tohoto pokleslého show jsou sponzorováni stejnou finanční aristokracií, která hru na demokracii provozuje. “Vítěz” soutěže krásy si pak s volebním programem s milým úsměvem léta vytírá zadek. Vítězí zásadně větší z deprivantů.
Ale čert s prezidenty, čert s komedianty, čert s loutkami. Pojďme výše, tam, kde se rozdávají karty a úkoly prezidentům.
Vezměte si například americké Federální rezervy, jež nejsou ani federální, ani státní, ani rezervní, jež jsou sice nominálně podřízeny US Kongresu, teoreticky mají dbát o "stabilní ceny, maximální výkonnost ekonomiky, nízkou nezaměstnanost a blaho národa, a…" bla bla bla, – nedělají z toho reálně nic.
Vládnou ekonomice i politice neomezeně, bez kontroly, tisknou dolary, jakoby zítřek neměl přijít, exportují inflaci a bídu do celého světa v závětří svazů letadlových lodí USA. A jejím jediným účelem je vytvářet podmínky pro obohacování svých členů a majitelů – banksterských superbank na úkor všech, a to za jakoukoli cenu. To v jejích propagačních materiálech a vystoupeních guvernérů přirozeně nenajdete, nenajdete nic ani o insider tradingu v rámci Kartelu.
A kdo si dá dnes do souvislosti statut FEDu a bláboly Bernankeho s čísly vycucanými z palce (to je přece slovo boží) s daty jiných institucí U.S. administrativy? Všichni jsme se mohli dočíst v prosystémových médiích, že FED zvýšil svoje “aktiva” nákupem nejrůznějších, i toxických pohledávek o 2 biliony USD (nárůst cca 400procentní) od krize v roce 2008. Nebo, že vytvořil “z luftu” další bilion USD s cílem udržet téměř nulovou úrokovou míru v USA, což znamená grandiózní dar bankám a spekulantům i okradení všech střádalů a likvidaci tvorby kapitálu v USA. Co se ale nikde nedovíte v potřebných souvislostech, je to, že audit FEDu provedený U.S. Government Accountability Office (GAO) zjistil, že FED v období 2007-2010 poskytl svým členům globálně “záchranné programy” ve výši 16,1 bilionu USD, a že analýza renomovaného Levy Institute odhalila, že FED vytvořil a distribuoval svým členům ve stejném období celkově 29 bilionů USD, de facto grátis. Jen pro představu – hrubý národní důchod USA činí kolem 15 bilionů USD. Opět, konflikt mandátu s realitou, mediální fikce s realitou, konflikt státu s privátním zájmem, v němž občan hraje úlohu odrbávaného debila věřícího pohádkám o Systému, o vlastní zemi, o vlastním pozici občana dané země, o vlastní budoucnosti.
Elity nemají národnost, nemají loajalitu, až skončí, přesunou se jinam, a občane, ty se starej, neměls být důvěřivý a hloupý. Můžeš si za svůj osud sám. Parazitní Klasika. Věřte jim, myslí to s Vámi dobře, ale kasírují sami a na Váš účet.
Americký, potažmo globální “status quo” připomíná ledovec. Deset procent z něj vidíme, a celých těch deset procent nás pomocí svých pák a agentů dennodenně přesvědčuje o tom, že nám občanům, ulici skvěle a oddaně slouží, a bez nich by náš život nestál za nic. Ale ve skutečnosti se jedná o těch 90 zbývajících procent, které jsou totálně mimo povědomí a kontrolu občana, které dedikovaně slouží jiným pánům. A ti nemají slitování. Ti nemají nikdy dost, I kdyby měli hromady našich mrtvol zpeněžit.
Aby obraz simulakra byl úplný, nelze opomenout další významný prvek, past, do které neprivilegovaný občan padá vždy znovu a opět, podléhajíce jiné formě individuálního parazitismu. Dotváří iluzi demokracie a nazývá se “Tyranie většiny”. Naučí-li se lidé ulice na různé dárky, bonusy, příjemné sliby o garantovaných jistotách nabízených Státem, nechápavá většina neprivilegovaných je schopna a připravena hájit “status quo” bez ohledu na to, jak moc je zkorumpovaný, prodejný, neudržitelný a nefunkční, prostě proto, že slibům věří a kryjí se s jejich osobními zájmy – tedy žít na úkor někoho jiného.
Nejlépe nám tento jev osvětlí citace projevu prezidenta-zakladatele Jamese Madisona v časopisu Federalist č. 10:
"A pure democracy can admit no cure for the mischiefs of faction. A common passion or interest will be felt by a majority, and there is nothing to check the inducements to sacrifice the weaker party. Hence it is, that democracies have ever been found incompatible with personal security or the rights of property; and have, in general, been as short in their lives as they have been violent in their deaths."
Ve zkratce: Silou nepřátelské propagandy se sobecké vášně, společnosti jako celku nebezpečné motivy, názory či postoje mohou stát politickým programem většiny. Ta si pak v prostředí neomezené demokracie prosadí pro společnost i stát fatální zákony, které demokracii i spoustu členů oné nerozumné většiny připraví o práva, vlastní demokracii a někdy i o život.
Jinak, elity jsou schopny si v nominální demokracii koupit komplicitu většiny tím, že jim přiznají práva, benefity a státem garantované požitky. V řadě případů stačí tyto příjemnosti slíbit s realizací někdy v budoucnosti. Viz příklad bolševických slibů a reality. Slibem blázna nezarmoutíš, a až přijde k plnění slibů – objektivní překážky, odmítnutí slibů dávno zapomenutých hlásných trub servisních elit, no smůla.
Ale jak to funguje !!!!!!
Po odpočtu daňových úlev platí 60 % US domácností méně než 1% federálních daní, 80% US domácností platí průměrně 13% federálních daní. Zbývajících 20% vysoko příjmových domácností se podílí na federálních daních 68,7 procenty.
Z těch příjmově elitních US domácností platilo horních 10% z inkasovaných daní 72,7%, horních 5% – 60,7% a horní 1% – 38,8% federálních daní.
V podstatě, výše uvedené je principem komplicity mas se Systémem: 1 % majetkových elit kontroluje politiku státu v alianci se svými lidmi ve vedení státu, a společně kupují loajalitu 60 procentům konzumní majority.
To může být pokládáno za tu nejhorší verzi demokratického simulakra. Ne nadarmo Mancur Olson rozebírá tento jev ve svojí knize The Logic of Collective Action (Logika kolektivního jednání) a tvrdí, že úzká, dobře organizovaná minorita je takto schopna pomocí peněz prosadit svoje zájmy nad zájmy většiny.
Jinými slovy, 1 % finanční aristokracie si zajišťuje neomezenou vládu nad 99 % plebsu tím, že kupuje systémovou loajalitu 60 % nízko a středně příjmových domácností za peníze 19 % vysoko příjmových US domácností.
V knize Who Rules America? (kdo vládne Americe), sociolog William Dumhoff zaznamenává pro naši argumentaci zásadní rozdíl mezi podílem majetku rodiny drženém v takové formě jako v nemovitostech a automobilech, tedy v aktivech obtížně likvidních a finančních likvidních instrumentech jako jsou akcie, obligace, dluhopisy – ty autor nazývá “non-home wealth”, viz jeho webové stránky "Wealth, Income, and Power in America."
Dle oficiálních dat z roku 2007, spodních 80 % amerických domácností vlastnilo necelých 7 % nominální ceny těchto finančních instrumentů. Elitní 1 % vlastnilo 42,7 % a horních 20 % US domácností vlastnilo plných 93 % ceny všechny finančních instrumentů na US finančních trzích.
Jako naplnění klasické metody “Rozděl a panuj” může sloužit Obamova zdravotní reforma, kterou servisní elity prodaly národu jako ovoce svojí sociálnosti, i když jde fakticky o státem garantované a vymáhané dotace kartelům operujícím v oblasti nemocenského pojišťovnictví a v provozu nemocničních kapacit, kterým hrozil akutní bankrot. Účet za svoji reformu pak předložil všem, kdo mají roční příjmy vyšší než USD 250,000.
Každý, kdo vydělává méně, hlasitě aplauduje, protože ti bohatí to tentokrát konečně schytali, budou platit více. A příjemci budou ti méně úspěšní. Střední třída – její horní a dolní konec v konfliktu zájmů. Skvělé.
Ale málokdo si uvědomí, že ti skutečně bohatí nepracují na bázi zaměstnanecké smlouvy a tudíž jejich příjmy nejsou předmětem nové Obamovy daně, že ti, kdo vlastní skoro 50 % US produktivních statků, neplatí téměř nic, a to nic je ještě vládou daňově zvýhodňováno různými výjimkami v daňovém řádu. V tomto kontextu se nebavíme o “ubožácích” s platy USD 300 tisíc ročně, ale o borcích s ročními příjmy přes USD 30 milionů. A právě oni benefitují na kupování loajality dolních 60 % vůči systému. 60 % US domácností žijících ve vlastní iluzi o systému, který pro ně není a nikdy nebyl a v kterém nikdy spravedlivost, maršálskou hůlku, ani lepší zítřek nenajdou.
V takto zdola i shora vyprázdněné demokracii se občanství změnilo v souboj o větší krajíc z Federální daňové pizzy. Rukou nerozdílnou vládce korupce, a jejím prostřednictvím finanční oligarchie a tyranie korumpované většiny. Americká revoluce prohrála, je mrtvá. Americký sen je pro 99 % Američanů jen snem. Životní a operační prostor vládnoucího 1 % je od zbytku společnosti neofeudálně separován.
Je tedy demokracie možná ve společnosti prolezlé korupcí a systémovým parazitismem? Ne, není. US demokracie je již jen PR podvod, skrývaný totalitní a totálně koncentrovanou globální propagandou.
Převzato z blogu autora
Překlad: Exocet
