Sionismus – fenomén pozitivní nebo negativní?

Sionismus je v podstatě nacionalismus jako každý jiný – jako třeba pangermanismus či panslavismus. A samotný pojem “nacionalismus”, zavání v dnešní době velmi negativně. Tahle pachuť do značné míry zmizí, pokud to slovo nahradíme nějakým “mírnějším” – takové “národovectví” zní přijatelněji (ačkoli je přesným překladem) a “vlastenectví” už zní vyloženě pozitivně…


Vlastenecká (= nacionalistická) hnutí zrozená v 19. století přivedla na svět množství národních států, ve kterých se rozvinuly často obdivuhodné národní kultury. Tato hnutí byla většinou spojena nejen s emancipací národní, ale i sociální, měla často silný demokratický náboj a byla většinou doprovázena i větším či menším “národně osvobozeneckým” násilím. Někdy (hlavně u velkých národů) byla tato hnutí ale spojena se vznikem autoritativních režimů, které m.j. potlačovaly národnostní menšiny.


Sionismus je zajisté typickým nacionalismem 19. století vykazujícím kromě národnostně a sociálně emancipačních rysů i několik unikátních specifik – především snahu o vybudování židovského státu v palestinské biblické pravlasti tohoto národa a s tím související národní mytologii nesrovnatelně silnější a působivější než u kteréhokoli jiného evropského národa. Ačkoli zakladatelé sionistického hnutí byli spíše sekulárního a socialistického zaměření, zcela logicky se k nim brzy přidaly i religiózní židovské směry (ačkoli některé významné ortodoxní skupiny z náboženských důvodů ostře odmítaly a dosud odmítají židovský stát před příchodem pravého Mesiáše jako blasfémii).

Je jistě pravda, že Židé byli v mnoha evropských zemích po staletí tvrdě utlačováni, což je silně motivovalo k vytvoření vlastního státu, ale více méně podobné motivy měly i jiné evropské národy (viz např. české “třistaleté úpění pod Habsburky”).


K dosažení cílů sionistického hnutí, tedy vytvoření židovského státu v Palestině, výrazně napomohlo špatné svědomí evropské veřejnosti po hrůzách holocaustu, a samozřejmě obrovské odhodlání sionistů hlavně po 2. světové válce.


Stát Izrael vznikl, podobně jako řada jiných států, s využitím veškerých dostupných metod – ekonomických, diplomatických i násilných (ba dokonce “teroristických”). Podobně jako třeba všechny současné státy amerického kontinentu vznikl konfliktním způsobem na území, které předtím obýval jiný národ.


Vznik Izraele nesporně přinesl mnoho pozitivního – vznikl velmi demokratický stát, který poskytl domov a prosperitu milionům přistěhovalců, dříve většinou pustá země byla úžasným způsobem zvelebena, izraelští vědci přinesli lidstvu spoustu významných teoretických i prakticky využitelných objevů. Tato pozitiva byla z různých důvodů (píle a nadání izraelských občanů, masivní podpora od zvláště americké židovské komunity a od americké vlády) zřejmě mnohem výraznější než v jiných případech nově vzniklých národních států.


Podobně jako v případě jiných národních států přinesla existence Izraele ale také něco negativního – především již šedesát let trvající konflikt s původním arabským obyvatelstvem, jehož skončení není stále na obzoru. Není přehnané říci, že štěstí a prosperita milionů Izraelců byla vykoupena utrpením milionů Palestinců. Nemá smysl znovu opakovat argumenty obou stran “kdo je vinen více”.


Je jistě pravda, že tato situace je podobná tomu, co se stalo o něco dříve při expanzi jiných Evropanů do Ameriky, Austrálie či Afriky. Vznik Izraele je jasným, jen historicky opožděným a v některých ohledech specifickým případem násilné kolonizace cizího území Evropany. To ale nijak problém nezmenšuje a neřeší.


Je bohužel smutnou skutečností, že konflikt Izraelců s Palestinci se stal důležitým a možná i hlavním důvodem stále intenzivnější radikalizace nacionalistických a náboženských skupin v arabském a muslimském světě proti “Západu”, který je vnímán jako ochránce izraelského “vetřelce”. Existuje bohužel značné nebezpečí, že tento trvající konflikt přeroste v něco mnohem většího – rozsáhlý konflikt “Západu” s muslimským světem, který bude mít obrovské množství obětí. Jistě není těžké si představit, že takový konflikt by za určitých okolností mohl ohrozit i samotnou existenci Izraele.


Je paradoxní, že mnozí Židé resp. Izraelci věnují značné úsilí k prokázání své genetické výlučnosti a toho, že jsou “jedné krve” a že izraelský stát věnuje značnou legální pozornost udržení své národnostní resp. rasové identity (legální regulace sňatků a přistěhovalectví). Do určité míry to připomíná někdejší rasové zákony na jihu USA nebo apartheid v JAR.

Paradoxní je to proto, že tím Židé vlastně navazují (jen s převráceným znaménkem) na nacistické rasové zákonodárství. Není těžké si představit, s jakou reakcí veřejnosti by se setkaly třeba snahy o vědecké prokazování společného původu všech Čechů od společného praotce a vyvozování nějakých praktických důsledků z toho, jestli je někdo “geneticky pravý Čech po mateřské linii”.


Shodou řady historických a politických okolností se stalo, že na židovský nacionalismus (= sionismus) se na Západě hledí mnohem shovívavěji než na podobné nacionalismy jiných národů. Takový pohled mají i lidé, kteří zásadně odmítají jakýkoli jiný nacionalismus (a nevoní jim ani “vlastenectví”). Kupodivu i mnozí jinak racionální skeptikové jsou ochotni akceptovat oprávněnost dva tisíce let starých historických územních nároků židovského národa a i mnozí v podstatě ateisté mají tendenci uznávat jakýsi nadpřirozený původ těchto nároků na základě biblických “starých pověstí židovských” a s porozuměním se dívají na názor, že Židé jsou jakýmsi “vyvoleným národem”, v jistých ohledech nadřazeným jiným národům. Pokud takové nároky vznáší jakýkoli jiný národ, je to samozřejmě považováno za něco naprosto nepřijatelného.

Mezinárodní společenství Izraeli toleruje to, co nikomu jinému – utajené a nikým nekontrolované vyvíjení zbraní hromadného ničení, nerespektování rezolucí Rady bezpečnosti.

Je jasné, že tato benevolence je hlavně důsledkem bezvýhradné podpory, kterou Izrael v posledních nejméně 50 letech dostává od současné jediné supervelmoci, dokonce i v případech, kdy tato podpora jde de facto proti přímým americkým zájmům. A je samozřejmě třeba také uznat, že důležitou roli v onom zvláštním přístupu Západu k Izraeli hraje i sympaticky vysoká míra demokracie a svobody v Izraeli, nesrovnatelná s jakýmkoli státem v okolí.


Myslím, že je už dávno na čase, aby se na Židy pohlíželo jako na kterýkoli jiný národ, jako na rovného mezi rovnými a na jeho nacionalismus se pohlíželo stejně kriticky jako na jiné nacionalismy.

Myslím, že není ani v pořádku to, že se neustále zdůrazňuje pouze historické utrpení Židů a běžně se přehlíží skutečnost, že i některé jiné národy za 2. světové války nesmírně trpěly (smrt 8 milionů sovětských civilistů a 3 milionů sovětských válečných zajatců…).

Je také na čase, aby se lidé, kteří se kriticky vyjadřují k některým aspektům izraelské politiky nebo k otázkám souvisejícím s židovským nacionalismem, přestali označovat za “antisemity”.

I řada židovských intelektuálů se staví kriticky ke zneužívání památky obětí holocaustu jako nástroje k prosazování izraelské politiky. Jistě by bylo těžko přijatelné, aby se podobným způsobem ještě dnes využívalo např. památky sovětských válečných obětí jako nástroje k prosazování ruské, běloruské či ukrajinské politiky.


Jak tedy odpovědět na otázku z nadpisu? Je mi velmi líto, ale zdá se mi, že těch negativních stránek je nějak moc. Myslím, že kdyby otcové sionismu bývali mohli nahlédnout do budoucnosti, asi by spíš uvažovali o založení Izraele na nějakém jiném vhodnějším místě – třeba tak, jako to udělali Mormoni.

Takové “co by bylo, kdyby…” je teď ale málo platné – snahy kohokoli o likvidaci Izraele jsou absurdní a nepřijatelné.

Jedinou šancí je samozřejmě usmíření – ???? ????? Kdyby mezinárodní společenství (a hlavně USA) opravdu chtělo, jistě by se toho dalo docílit. Představme si, jaký by mohl být výsledek, kdyby se do takového projektu investoval jen zlomek toho, co už padlo na „válku proti teroru“.

Snad ještě není pozdě…

 

Převzato z blogu autora na Aktuálně

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments