Vládne nám pravice, sluší se proto věnovat pozornost zejména jí. Také prý v televizi říkali, že politická korektnost velí, aby kritka i propagace propagandy byly vyvážené. Zkusme si to tedy také zkusit a dopusťme se několika korektně vyvážených myšlének právě na toto téma:
Co lze rozumět výrazem "ztížené politické podmínky" – například pro realizaci pravicové propagandy na OM? Především takovou situaci, kdy se propaganda míjí s původně očekávaným účinkem. Stav, kdy se hostující diskutéři z řad pravice ocitají vlastní vinou v argumentační nouzi. Moment, kdy agitace ztrácí nejen účinnost, ale zejména věrohodnost. Nebezpečí, že už i váhavá nedůvěra vůči pravicové ideologii jednoho dne přejde v její rázné a trvalé odmítnutí všemi zdejšími diskusními konzumenty. Jak víme z konce normalizační historie, každé nechutné PíáR zboží pak čeká už jen konec ve stavu "stability kůlu v plotě" a zesměšnění základních ideologických tezí takového kůlu, i kdyby sám chtěl být sebevíce cool … Zesměšnění, které vyvolá opak zamýšleného. Propaganda primárně pobaví náladu příjemců, sekundárně naopak trvale upevní jejich opoziční politické názory.
Pravicoví propagandisté si proto po každém dalším turnusu svých školení tím více uvědomují, že podmínka věrohodnosti jejich řečí je otázkou zásadní. Není-li věrohodnost propagandy zaručena a pouhé zvýšení její intenzity nefunguje (bez ohledu na důvod zavinění), musí nastoupit náhradní a nepřímé metody aktivního vlivu na adresáty propagandy. Jenže, jaký způsob zvolit? Kde vzít chlup na dlani, když tam není? Propaganda proto alespoň zamlčuje nevhodné informace a dosud známé informace pozměňuje a posunuje do jiných rovin. Vyvíjí aktivitu transferu zřetelně nepravdivých zpráv "do úst" svým politickým protivníkům. A právě na to poslední, si i naše oficiální levicová politická opozice – často z lenosti myslet – nedává potřebný pozor. Uveďme si proto některé typické příklady starších PR metod, i jejich inovovaných verzí:
Významové slučování pojmů komunismus a fašismus
Tvrdošíjně a opakovaně je tu kladeno rovnítko mezi dva různé cíle dvou různých režimů, přičemž se využívá jediného dočasného společného znaku – diktatury moci. Na jedné straně regulérní a agresivní světová válka plus vyhlazovací koncentrační tábory na likvidaci cizích národů, na druhé straně obrana zachování nově vzniklého politického režimu a jeho trestnice, zavírající vedle kriminálních živlů i faktické či jen zdánlivé politické oponenty. Záměrně se přitom zamlčuje, že fašismus má základ v národnostních a rasových principech a cíl ve vítězné, dobyvačné a totální válce, zatímco komunismus má základ v sociálních důsledcích předchozích systémů a ideologický cíl v beztřídní mírové společnosti.
Záměrně se rovněž zatajuje, že zatímco fašistická diktatura je vůči cizím národům programově trvalá, komunistická diktatura svou časovou existenci vymezuje obdobím do vítězství režimu uvnitř vlastní země – bez ambicí agrese vůči ostatním národům. Propagandistickým sloučením pojmů komunismus a fašismus se však dociluje v hlavách méně inteligentních lidí dojem totožnosti obou zcela odlišných politických systémů a zdánlivá jistota pocitu jejich naprosto stejné společenské nebezpečnosti a škodlivosti. Protože mladí většinou nečerpají (a tudíž ani neznají) všechna fakta z objektivní lidské historie a nemají ani žádnou vlastní životní zkušenost, založí si přesvědčení na víře v právě fungující propagandu. A mají hned v mozku vymalováno, protože jak známo, víra duši uzdravuje.
Významové slučování pojmů demokracie, svobody a zločinů proti lidskosti
V mezinárodním měřítku, pod zástěrkou OSN a propagandy spravedlnosti a demokracie se uskutečňují soudobé dobyvačné agresivní války. Války, které sice vždy někdo začne, ale propaganda pak zásadně pomlouvá toho, kdo byl napaden. Je bombardováno a vražděno i civilní obyvatelstvo a přitom se pokrytecky tvrdí, že právě civilisté jsou tím válčením chráněni. Pod stejným "politickým krytím" jsou vytvářeny vlivové a informační sítě k uskutečnění změny politických režimů v cizích zemích a vnitrostátně se přitom uzákoňují opatření, mající charakter ekonomické a politické diktatury, hraničící s fašismem. Vše zakrývá rouška boje proti terorismu – a opozice mlčí, protože je to přece normální. K pocitu jasna v zahraniční politice jí i u nás postačuje, že Česká republika je součástí NATO a EU. Například i s tou Francií a Británií a jejich bezletovými raketami a tryskáči na libyjském nebi. Havlovy sliby, že "už nikdy nevstoupíme do žádného vojenského paktu", jsou dávno zapomenuty.
Významové slučování pojmů svobody podnikání a ekonomických zločinů
To je vůbec nejzvláštnější specifikum pravicového PR, typické právě pro nově vzniklé postkomunistické země a jejich vnitrostátní zdůvodňovací propagandu. Uplatňování této metody je nejužívanější zejména při "vysvětlování" realizace restitucí, majetkových privatizací, následné monopolizaci a vyvádění kapitálu do ciziny. S tím souvisí i PR snahy o maximalizaci legislativní implantace volebních a ekonomických pravidel cizích států k zajištění co největší koncentrace moci v rukách několika účelově vybraných politických partají. Přestože je to mediálně téměř nezdůvodnitelné, opakovaně se realizuje přivádění zbylých státních podniků před bankrot, aby byly následně levně prodány. Čeští novináři k tomu pak jen snaživě napíší, že předseda ČSSD už nenosí rovnátka .. a jinak .. opozice včetně KSČM mlčí.
Mediokracie jako zdánlivý odpor
Dá se říci, že tento fenomén je přímo politologickou lahůdkou. Propaganda se občas dočasně zatváří vůči stávajícímu režimu jako substitučně neloajální a obzvláště si dá při tom záležet na jemné kritice údajného národovectví ODS, čímž nenápadně přiřadí TOP09 a VV do jednoho celku s ČSSD tím, že je postaví do jednoho šiku coby obhájce existence EU. Vedle denního bulváru pak vytvoří pár náhradních témat, odvádějících pozornost do nepodstatností a pod záminkou obhajoby demokracie si trochu zpropaguje téma zástupných konspirací, které nakonec vydá za hlavní příčiny politických neúspěchů stávající moci. Od systémové korupce v nejvyšších patrech politiky je odvedena pozornost a pomocí vlivových agentů se operativně infiltruje do médií protivníků potřebná dávka informačních nepravd a polopravd. Dosáhne se přitom dvojí cíl: Ideologické diskreditace opozičních medií a jejich mateřských politických subjektů a zároveň zdánlivá objektivita zdánlivé kritiky, jakoby mířící do vlastních pravicových řad. A z toho všeho vykulená a totálně pomatená opozice k tomu nemá co říci. Jen kouká a mlčí …
Mediální trénink propagandistického ošetření "nevhodných" kauz
Tento mediální trénink se týká především odstraňování obtíží s "propagandistickým ošetřením" současných i budoucích kauz trestně právně potrefených či naopak nespokojených podnikatelů: Každý jistě pochopí, že korupci řebíčkovského a drobilovského typu nelze donekonečna bagatelizovat. Právě tak i zároveň nelze přehlížet veřejné kritické vzpoury různých Babišů a Okamurů, zakrývat je a tvářit se, jako by neexistovaly. Volí se tedy nouzové schizma: Například Babiš je mediálně označen za nového Mussoliniho a zároveň ty nejkřiklavější předměty jeho televizní pražské kritiky jsou urychleně a toporně odklízeny z politické scény. Proběhnou personální šachy okolo té nejkřiklavější korupce a vykrádání rozpočtů (nejen) hlavního města, na něž například právě Babiš poukázal veřejně jako první. A demokratická opozice opět už jen zírá, strachuje se, kdy sekyra padne i do jejich řad a raději jen mlčí, protože tentokrát už i musí.
Údajně nacionalistický Hrad versus EU pravdoláskovci
Podobná mediokratická metoda. Zdánlivá neschopnost režimu zdůvodnit zdánlivý mocenský boj o "vedoucí úlohu" ve státě. Tentokrát však mezi garniturou Hradu a týmem tzv. Havlových pravdoláskovců. Boj, neberoucí v úvahu občana, ale jen a pouze soustředěný do center těchto dvou ambiciózních politických seskupení. Soupeření o vliv v zahraničně politické orientaci mezi politickým turistou a bilderbergeriánem Schwarzenbergem a hradním pánem Klausem. Za oponou skrytý skutečný boj o klíčové majetky a o mocenské pozice ve státě. Vedle ideologických podvodů s kuponovou privatizací a současnými "deformami", jedna z nejtrapnějších politických kapitol posledních dvou desítek let vůbec. Opozice zprvu nic nechápe – a pak si vzpomene na svou dosud trapnou roli v přihlížení koaličním deformám. Chvíli tedy hraje antireformní sociálně obstrukční divadélko ve Sněmovně – a tím to i končí.
Významové odkazy na autority a media
Argumentace pravicových diskutérů odvoláváním se na mrtvé autority byla nedávno (právě zde na OM) tvrdě zkritizována. Diskutéři si z toho vzali poučení a nyní pro změnu odkazují na vhodně koncipované články ve spřátelených mediích. Uplatňují argumentačně zoufalý styl "je to pravda, protože to říkali v televizi, protože to psali v těch a těch novinách" atd. I když se viditelně tonoucí propagandisté chytají i těch posledních a nejmenších stébel, snaží se. Nechápou, že pouze ten, kdo by byl původním povoláním idiot, byl by ochoten věřit argumentaci, založené na cizích tvrzeních a k nim směřujícím odkazech.
Poučení z krizového vývoje české pravice
Je jasné, že pro vládnoucí pravici jsou v současnosti politické podmínky propagandy poněkud ztíženy především její vlastní vinou. Pravice – po dvaadvaceti letech – není schopná si nejen přiznat, ale ani občanům vysvětlit systémové chyby své ideologie a ekonomické politiky, které čím dál tím silněji postihují životní úroveň občanů. Pravicová koalice čelí realitě masivní korupce, klientelistických skandálů, faktického krachu ideje ekonomiky služeb, perpetua mobile neschopného řešit vzrůstající nezaměstnanost. Není schopna věrohodně zdůvodnit parlamentní diktaturu, kterou musí ovládat legislativu pod záminkou tzv. reforem. Těžký deficit státního rozpočtu a tisk státních dluhopisů trapně vydává za ekonomický úspěch svého ministerstva financí. S neuvěřitelně dětskou logikou pokračuje a – věří, že jí to ještě někdo věří. PíÁr pravice má problém vysvětlovat čím dál tím častější mocenské zásahy do Ústavy a základních sociálních práv občanů. A přestože vládně koaliční propaganda je v evidentní pravdivostní defenzívě, odporu neschopná opozice nic s tím nedělá a pokud něco v mediích namítne, výsledek je stejný, jako kdyby mlčela.
Důsledky pro českého občana
Pravice však přesto ví, že v kalných politických vodách se budoucí voliči nejsnadněji loví. Pracuje proto se zásadou, že nelze-li volební úspěch zajistit účinnou propagandou ve prospěch politiky svých mateřských stran, musí alespoň pomoci další ideová atomizace voličů, diskreditace protivníků a mediální rozeštvávání potenciálních protivníků v jejich pozicích proti pravici. Je stále ještě přesvědčena, že jí navždy postačí jen tvrdé jádro sympatizantů, tučné státní dotace, černé dary černých sponzorů a apatie sociálně rozeštvaných voličů. Vedení demokratické levice, neschopné zamést si důsledně svůj vlastní politický dvorek, se naopak znovu štěpí, tentokrát vytěsněním Paroubka, podobně jako dříve Zemana. V Praze polovičatě řeší Hulínského a Březinu a na Moravě prakticky mlčí k politice nedůvěryhodné garnitury hlav krajů a některých větších měst severu i jihu.
Co říci na závěr?
Propaganda pravice, ač de facto v těžké argumentační krizi, ji paradoxně nepociťuje. Občanovi sice Nečas a sedm jeho vyměněných ministrů připadají stejně trapní a směšní, jako býval kdysi chudák Milouš na Červeném Hrádku, ale kupodivu – nikomu to nevadí. … Vysvětlení? Vládním strašením navozená pasivita, vzájemná sociálně odcizená netečnost a lenost politicky spících levicových stran. Rezignace značné části funkcionářů odborů. Jediní vážnější kritikové poklesků a chyb vlády stojí překvapivě od středu vpravo, protože nedostali možnost, ukousnout si ze společného krajíce víc. Velké odborářské demonstrace zapomenuty, ty poslední menší – mediálně zbagatelizovány. Bohuslav Sobotka i Vojtěch Filip jsou evidentně spokojeni, že jim kdysi Miloušek Zemanů zařídil v Bohumíně to šikovné usnesení. Vládne všeobecné, předvánoční a funkcionářsky opoziční spokojené ticho.
Příští rok zřejmě nebude ani šťastný, ani veselý. Leč zatím není rozumné mluvit o provaze v domě oběšencově. Václavem Klausem údajně parazitující studenti, ba ani ten Mádl s Issovou či jejich přemluvená stará bába ještě nevědí, co je napřesrok čeká. Vypadá to tak, že dobře už bylo. Všem. Kalousek s rozdáváním facek už začal. Že právě toto pravice umí, to kdysi předvedl už i jistý macek Miroslav. Při fackování tehdy ukázal, že to dělá rád především zezadu. Nu, český občane, dobro došli.
Zdroje:
http://www.outsidermedia.cz/Article.aspx?id=3652
http://www.outsidermedia.cz/Article.aspx?id=3657
http://www.outsidermedia.cz/Article.aspx?id=3663
http://tucnak.fsv.cuni.cz/~hajek/temp/hajek_2000_Biograf.htm
http://blisty.cz/art/34677.html
http://www.sociologie.unas.cz/SSS_2003_2004/Foucault_Dejinysexuality.doc
http://www.paulczynski.cz/andrej-mussolini-babis-tyto-radky-se-mu-nebudou-snadno-cist.html
