Soumrak nad francouzskou republikánskou aristokracií

 

PAŘÍŽ – Na pařížském náměstí Svornosti se sice neobjevily popravčí káry, a přece ve Francii možná probíhá jistá revoluce. Během posledních týdnů jsme zažili soud s bývalým předsedou vlády Dominiquem de Villepinem a odsouzení bývalého ministra obrany Charlese Pasquy. Už i bývalý prezident Jacques Chirac zjistil, že vůči trestnímu stíhání není imunní. Řečeno slovním obratem vypůjčeným od Jeana-Françoise Revela, bude francouzská „republikánská monarchie“ co nevidět svržena?


Velká francouzská revoluce s privilegii francouzských vládnoucích elit nikdy skutečně neskoncovala. Jistěže, několik šlechtických hlav se skutálelo, ale panstvo se nakonec do Francie vrátilo. Když v roce 1875 republika nadobro vystřídala monarchii, dědické právo sice nahradily volby, ale nové vládnoucí elity byly přesvědčeny, že jim náleží tatáž práva a požitky jako dříve aristokratům.


Koncept „republikánské monarchie,“ který se soustředí hlavně na mravy francouzských prezidentů a jejich svit, se však zrodil až v páté francouzské republice. Jakmile je francouzský prezident zvolen, spolu se svým dvorem získává přístup k finančním výsadám, které nejsou vždy legální. Navíc žijí za závojem tajností: způsob využívání státních letadel, veřejní zaměstnanci, které si najímají do osobních služeb, o milenkách ani nemluvě, to vše se odjakživa vesměs považovalo za privátní území. Novináři se na toto téma vyhýbali komentářům. Veřejnost buď o excesech neměla tušení, anebo vládnoucí elity pokládala za zkorumpované už ze své podstaty.


Vrcholu aristokratické republiky bylo dosaženo za socialistického prezidenta Françoise Mitterranda, jenž vládl v letech 1981 až 1995. Vládní letoun jej bez vědomí veřejnosti převážel do Egypta, aby tu se svou milenkou a nemanželskou dcerou trávil víkendy. Věděly o tom jen mediální elity, ale ty se o věci nikdy nezmínily. Chirac, který Mitterranda v úřadu prezidenta vystřídal, byl jen o málo opatrnější.


To vše se změnilo. Pasqua byl během necelého týdne odsouzen ke třem letům odnětí svobody za nezákonné zbrojní obchody s Angolou. Villepin, bývalý premiér Chirakovy vlády, čeká na rozsudek, obžalován z organizace očerňovací kampaně proti svému soku v boji o prezidentskou nominaci, Nicolasi Sarkozymu. Chirakova obžaloba je pozoruhodná skromností údajného zločinu: je podezřelý, že v době, kdy byl starostou Paříže, požádal městské úředníky, aby pracovali pro jeho politickou stranu a vedli jeho předvolební kampaně.


Z poněkud lehčího soudku je, že Sarkozyho ministra kultury Frédérika Mitterranda, synovce někdejšího prezidenta, pranýřují média za podporu Romana Polanského, který se vzpírá snahám USA o jeho vydání, aby čelil trestu za to, že před třemi desítkami let znásilnil nezletilou dívku. Ukazuje se, že tento Mitterrand sdílel s Polanským zálibu v mladistvých (v Mitterrandově případě ovšem téhož pohlaví).


Ve Francii tedy zřejmě probíhá určitá demokratická revoluce. Zastánci starého režimu ji nazývají „populistickou“ revolucí. Nejde však o revoluci uskutečňovanou v ulicích, ale v soudních síních.


Francouzští soudci jsou nezávislejší, než tradičně bývali. Inspirováni italskými vyšetřujícími soudci, kteří si vzali na mušku mafii, a španělskými soudci, kteří se ujímají společenské očisty, někteří francouzští soudci jsou odhodláni demokratizovat francouzskou republiku a vykořenit korupci.


Zásadním nástrojem v tomto procesu je internet. Dnes už by milenka a dcera prezidenta Mitterranda z nápomoci médií těžit nemohly: současným blogerům žádná státní tajemství ani aristokratické výstřelky neuniknou.


Dojde teď k rovněž odhalení soukromého života francouzských elit? Právo na privátní život, včetně mimomanželských vztahů, bylo vždy ve francouzské politice posvátnou krávou. Novináři, kteří o Mitterrandově druhé ženě věděli, tvrdili, že jde o soukromou věc. A také by tomu tak bylo, kdyby nepoužíval státních peněz, aby své druhé rodině zajistil ubytování, šoféry a letadla kvůli společným egyptským víkendům.


Mnozí francouzští žurnalisté dnes stále odolávají pokušení odhalit soukromé životy politické elity. Jde ale o předem prohranou bitvu: blogeři novinářskou etiku nesdílejí. Sarkozy si je nových pravidel hry vědom. Jakmile vešlo ve známost, že má intimní vztah s bývalou modelkou, rozhodl se oženit se s ní, aby se dále neztrapňoval.


Aristokratické návyky ale mají tuhý kořínek, a to i v Sarkozyho nadmíru exponovaném režimu. Sarkozyho syn Jean byl už v útlém věku 22 let zvolen do významného samosprávného úřadu. Jelikož je stejně ambiciózní jako jeho otec, Jean Sarkozy nedávno usiloval o zvolení předsedou vlivné veřejné obchodní společnosti. Blogeři, následovaní tradičními novináři, proti takovému nepokrytému nepotismu pozdvihli zbraně. Mladý Sarkozy se stáhl.


Francie, zdá se, nesdílí dosud skutečnou demokratickou kulturu takové Skandinávie. Ještě si budeme muset počkat, než francouzské ministry uvidíme dojíždět do úřadu autobusem nebo metrem. Francouzská ministerstva stále sídlí v někdejších královských a šlechtických palácích z osmnáctého století.


Dokud budou vládní elity pracovat vprostřed této nádhery, nelze očekávat, že se začnou chovat jako běžní smrtelníci. Jak Ludvíku XIV. pověděl Bossuet, zpovědník krále Slunce: „Zemřete sice, ale jste nesmrtelný.“ Francouzští prezidenti a jejich volená šlechta se v této dekadentní auře stále hřejí. Nablízku je ale možná konec jedné éry, jakož i francouzské povýšenosti v mezinárodních záležitostech.


Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.

 

Guy Sorman

  Guy Sorman,
francouzský filozof a ekonom, je autorem knihy Ekonomie nelže.
0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Nejnovější příspěvky