Marně varoval trojský věštec Láokoón své krajany slovy: „Ať je to cokoli, bojím se Danaů, i když přinášejí dary." Neposlechli, přijali danajský dar – později známý jako Trojský kůň – a přivodili si tím vlastní zkázu. Stejně marně varovaly nesčetné hlasy české vládní politiky před tím, aby přijali „nabídku" USA na vybudování radarové stanice v Brdech, tento vskutku danajský dar USA Evropě. Jenže mocní vždy ve své pýše opakují stejné chyby – za které povětšinou platí jiní.
A tak byla smlouva o radaru podepsána. Kdo čekal něco jiného, projevil nebývalou míru naivity. Od vlády, jejíž předseda ukazuje na poslance vztyčený prostředníček, od vlády, jejíž místopředseda se vyhnul soudu jenom tak, že mu vládě podřízené státní zastupitelství nalezlo takového žalobce, který jej nežaloval, od vlády, jejíž další místopředseda pyšně oznamuje, že se v žádném případě nebude ohlížet na stanoviska strany, již vede a za niž je ve vládě, od vlády, jejíž jedna ministryně zpívá agitační kuplety a jejíž ministr sprostě kleje a vyhrožuje vězením za názory odlišné od těch vládních, od takové vlády se v žádném případě nedalo čekat, že by respektovala mínění většiny národy, jemuž je dle Ústavy formálně odpovědna a jež je zdrojem její moci, či že by alespoň v minimální míře brala zřetel na řadu argumentů proti podepsání smlouvy s USA, jež tvoří vnitřně konzistentní a logicky uzavřený kruh takové síly, že by obstál snad i u hrdelního soudu.
Stoupenci (i když v této souvislosti by bylo možná přesnější mluvit přímo o vyznavačích) těsné – a proč nenazývat věci pravými jmény: vazalské – spolupráce s USA a vybudování radaru je podpis smlouvy vydáván za velké vítězství. Za vítězství nad všemi těmi, kteří mají jiné názory, jiné priority a jiné hodnotové žebříčky, a kteří mají navíc tolik drzosti, že se neschovávají, ale naopak svá mínění veřejně prezentují a usvědčují tak domnělé vítěze ze lži, neboť přesvědčivě zpochybňují bezmála vše, co tito vydávají za Pravdu.
Měl bych patřit mezi poražené, ale necítím se tak. Vítězství a prohra jsou pro mne spjaty s tím, co se někdy nazývá sportovní duch, s konáním v rámci pravidel, s respektem k soupeři, který má v rámci těchto pravidel navrch. Česká vláda ve věci radaru nehrála podle pravidel, která by odpovídala rozhodování v demokraticky založené společnosti, ale naopak podváděla a faulovala. Cítím se nikoliv poražený, ale ponížený, zdeptaný čirou zvůlí, která se neohlíží na nic a na nikoho, a už vůbec ne na rozum. Vláda nevyvrátila jediný argument odpůrců a nedokázala obhájit jediný argument svůj – přesto byla smlouva podepsána. Poznání, že rozum, logika, argumenty a zkušenosti neznamenají nic tam, kde jde o moc a o peníze, je pro mne vskutku trpkou a ponižující zkušeností.
Vyznavači radaru projevují až orgastické nadšení nad tím, že si, ač ve výrazné menšině, prosadili své proti vůli většiny, která se nezmohla na skutečně účinný odpor, protože bláhově hrála podle pravidel, kterými se menšina sice zaštitovala, ale o nichž od začátku věděla, je poruší. Slovy nelze zastavit meč, pokud je ruka, která jej drží, vedena rozmarem a zpupností.
Pokud trvají radaroví vyznavači na tom, že podpis smlouvy je jejich vítězstvím, měli by si uvědomit, že je to vítězství Pyrrhovo – dnem podpisu smlouvy totiž skončila hra na demokracii, již nemohou nadále předstírat, že vládnou z vůle lidu. Sami sebe připravili o legitimitu a jediné, co jim zbývá, je síla, násilí, teror. Politický, mediální, sofistikovaný měkký teror orwellovské propagandy.
Ti, kteří vidí v radaru spásu a nejvyšší ctnost v oddané službě USA, jejichž zájmy mylně ztotožňují se svými vlastními do té míry, že jim dávají přednost, žijí v jednom kardinálním bludu: myslí si, že existuje konec dějin, příchod pravicového království nebeského, něco jako politicko-ekonomická nirvána, ve které zavládne všeobecné, věčné a neměnné panství liberálního kapitalismu s USA jako jedinou metropolí.
Jenže tak jako dějiny neskončily ani Obnoveným zřízením zemským, ani Mnichovskou dohodou, ani Moskevskými protokoly, neskončí ani podpisem smlouvy o radaru. Udělali jsme chybu. Ano, my všichni jsme ji udělali, protože jsme nedokázali zabránit vládě v tom, aby tuto zhoubnou smlouvu podepsala. A za tu chybu zaplatíme; bohužel za ni velice pravděpodobně nezaplatíme jen my sami, ale všichni naši sousedé, celá Evropa. Tedy ta civilizace, kterou chceme – ústy našeho premiéra – zachraňovat i proti její vůli. Naší civilizací je Evropa, nikoliv Amerika, tak proč tak bezhlavě bojujeme za Ameriku a zrazujeme Evropu? Pokud platí, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly, pak jsme právě položili základní kámen pro pekelnou dálnici. Všichni budeme platit za chybu, kterou v našem jménu udělala hrstka sektářů a elitářů, či přesněji řečeno, budeme platit ne za jejich chybu, ale za vlastní neschopnost.
Politikům, kteří si dali přídomek demokratičtí do štítu, se úspěšně podařilo pojem demokracie v mých očích zdiskreditovat. Pokud to, čeho jsme svědky, je skutečně demokracie, pak nechci žít v demokracii. Přesto, než se vzdát demokracie, nebylo by lepší vzdát se politiků, kteří ji zneužívají jako zástěrku pro své pletichy?
Mnozí nazvali den podpisu smlouvy o radaru přiléhavě dnem hanby. Byl to den, ve kterém hrubá síla zvítězila a špatná věc se podařila. Ale byl to zároveň den, ve kterém se moc ve své zpupnosti demaskovala a arogantně pohrdla zdrojem vší své legitimity. Věc je nyní jasná, již víme, kdo je kdo a kdo chce co, kdo hájí čí zájmy, a kdo v čí prospěch koná. Je jen na nás, jak s tímto poznáním naložíme.
Převzato z blogu Tribun
