Nemám nic proti snaze o snížení deficitu státního rozpočtu, naopak, celkem mi toto úsilí konvenuje. Co mi již konvenuje méně, je způsob, jak má být tohoto snížení dosaženo: bude se šetřit na těch nejpotřebnějších a nejbezbrannějších, na důchodcích, nemocných a rodinách s dětmi, bude se brát tam, kde je málo, aby se nemusel sáhnout tam, kde je mnoho.
Ať se na seznam rozpočtových změn dívám, jak se na něj dívám, vidím především škrty v sociální oblasti, popřípadě plošné zvýšení spotřebních daní a DPH, které zdánlivě spravedlivě dopadne na všechny, ve skutečnosti však některé vystaví zbytečnému existenčnímu tlaku, zatímco jiní takovou změnu ani nezaregistrují. Nenechme se mýlit rozjuchaným optimismem japíků, domácností, pro které může být zvýšení měsíčních výdajů o stokoruny či tisícikoruny likvidační, ženoucí je do spárů lichvářů a exekutorů, není až tak málo. A připočteme-li k tomu nezaviněný výpadek příjmů, například v důsledku ztráty zaměstnání, máme zde větší než malé množství svých spoluobčanů, kteří budou čelit vážným existenčním potížím, aniž by měli reálnou možnost s tím cokoliv dělat.
Vyčíslení dopadů rozpočtových změn na pseudokonkrétních příkladech se chopili novináři, a výsledkem jsou články jako Počítáme balíček, osamělá matka přijde až o 20 tisíc. Ta jistě nebude mít čas lobovat v parlamentu, či psát angažované články do novin o tom, jak je třeba nepodporovat flákače, a že kdo chce, tak bude mít vždycky dost, stačí se jen snažit, té se není třeba bát, ta bude tichá a poslušná. Ale o tom, o kolik přijde třicetiletý bezdětný floutek, který v tom umí chodit a šidí na daních, se nedozvíme nic. Asi nepřijde o nic, protože takové šikovné a úspěšné lidi si přece musíme předcházet, aby neodcházeli šidit někam jinam, kde ho nebudou okrádat daněmi.
Nihil novi sub sole. Ti dole, na rozdíl od těch nahoře, nemají daňové břemeno na koho svalit, a tak se bude brát tam, kde i málo znamená relativně hodně, zatímco tam, kde i mnoho znamená relativně málo, se bude obcházet po špičkách. A to s požehnáním levicové (sic!) ČSSD, která dnes „státotvorně" rezignovala na požadavek daňové progrese a vyšších korporátních daní. Co je platné, že tak zachrání některé dávky, když se na ně budou skládat jen další potřební, momentálně sice potřební o něco méně, ale v důsledku zvýšených výdajů výhledově potřební stejně? Sociální dávky mají vydobýt trochu toho manévrovacího prostoru lidem, kteří jsou jinak vůči vlastníkům bezmocní, a zlepšit jejich vyjednávací pozici. Nemají být almužnou, ani výpalným za sociální smír. Jenže právě tím se brzy stanou, pokud se jejich zachování stane účelem samo o sobě a nebude provázeno komplexními systémovými a strukturálními opatřeními.
Potíže státního rozpočtu jsou potíže celé společnosti! Na jejich řešení se tedy musí podílet celá společnost, nejenom „chudí", ale také „bohatí", a především ti skutečně bohatí. Brát je totiž nutno především tam, kde je co brát. Bohužel, celá koncepce fiskální „reformy" tak trochu připomíná starý vtip: "Co hledáte, pane? – Brýle – Já vám pomohu. Kde jste je ztratil? – Támhle – A proč je hledáte tady? – Protože tady je víc světla". S rozpočtem je to podobné: brát se bude tam, kde je to pohodlné, nikoliv tam, kde je to efektivní.
Podívám-li se na seznam škrtů, nějak mi v něm chybí položky, které by dopadly na ty, kteří škrtají, či na ty, kteří si ze společnosti vzali víc než dost, a měli by tedy nyní, když je to třeba, zase část vrátit.
V první řadě by to mělo být snížení platů ústavních činitelů a příspěvků politickým stranám. Nikoliv snad proto, že by to absolutně byla kdoví jak vysoká částka, ale proto, aby vládnoucí třída dala alespoň symbolicky najevo, že jsme všichni na jedné lodi. Takhle to totiž vypadá, že někdo šetří, a někdo jiný to šetření platí.
Pak bych očekával razantní omezení akvizic ministerstva obrany a ukončení zahraničních misí. To je luxus, který si teď opravu nemůžeme dovolit.
Nemálo by se určitě dalo ušetřit na rozpočtech na výstavbu dálnic. Kilometr dálnice u nás stojí dvakrát tolik, co na západě. Rozpočet tedy může být zkrácen o polovinu, aniž by bylo třeba krátit plánovaný objem výstavby.
A co ČEZ? Gigantický, giganticky ziskový, státem vlastněný ČEZ. Jeho zisky by byly určitě lepším zdrojem pro sanaci státního rozpočtu, než rozpočty na vědu, výzkum a vzdělávání.
Nebo dotace městům, jako je Praha. Nedávno se primátor Bém na nějakém billboardu chlubil, jak Praha pomáhá ostatním. Teď má možnost přejít od slov k činům. Praha se bez kilometrů nových tunelů a mostů obejde rozhodně lépe, než důchodci bez léků, střechy nad hlavou a kvalitní stravy.
Jak vidno, je kde brát, a ne že ne. Jenže se nebere tam, kde to pocítí bohatí, kteří umí hlasitě řvát, bere se tam, kde to bude bolet ty, jejichž hlas k uším panstva nedolehne, bere se z budoucnosti (vzdělání, děti), nikoliv z přítomnosti (armáda) a minulosti (naakumulovaný majetek).
Rezultát? Státní rozpočet možná zachráníme, ale za cenu poškození mezilidských vztahů, snížení kvality života a ztráty vzájemné úcty mezi jednotlivými vrstvami společnosti. Vyrovnaný státní rozpočet je příjemný, ale vyrovnaná a vnitřně soudržná společnost je nezbytná, pokud se nemáme navzájem pozabíjet.
Převzato z blogu Tribun
