Spravedlnost pro některé


NEW YORK – Hypoteční debakl ve Spojených státech vyvolal hluboké otázky o „vládě zákona“, všeobecně přijímaném rysu rozvinuté civilizované společnosti. Vláda zákona má chránit slabé před silnými a zajistit všem lidem slušné zacházení. V Americe se po krizi kolem podřadných hypoték neděje ani jedno.

Součástí vlády zákona je i bezpečnost vlastnických práv – máte-li například na domě dluh, banka vám nemůže jednoduše nemovitost vzít, aniž dodrží předem popsaný právní proces. V posledních týdnech a měsících však byli Američané svědky několika případů, kdy jednotlivci přišli o své domy, přestože žádný dluh nemají.

Pro některé banky to jsou jen vedlejší škody: kromě odhadovaných čtyř milionů Američanů, kteří v letech 2008 a 2009 přišli o střechu nad hlavou, budou muset své domovy opustit ještě další miliony lidí. Tempo exekucí by se zákonitě zvyšovalo – nebýt vládního zásahu. Procedurální nedostatky, neúplná dokumentace i rozšířené podvody, které během bubliny na trhu nemovitostí doprovázely překotné poskytování milionů špatných půjček bankami, však zkomplikovaly proces úklidu vzniklého nepořádku.

Pro některé bankéře jsou to jen detaily, které se dají přehlédnout. Většina lidí vyhazovaných z domovů hypotéky neplatí a ti, kdo je vyhazují, jsou ve většině případů v právu. Američané by však neměli věřit ve zprůměrovanou spravedlnost. Neříkáme, že většina lidí uvězněných na doživotí spáchala zločin, který si takový trest zasluhuje. Americký soudní systém vyžaduje více, a abychom těmto požadavkům vyhověli, zavedli jsme procedurální pojistky.

Banky však chtějí tyto procedurální pojistky obejít. Nemělo by se jim to umožnit.

Některým lidem to vše připomíná dění v Rusku, kde vláda zákona – zejména zákony o bankrotu – byla použita jako právní mechanismus k nahrazení jedné skupiny vlastníků druhou. Soudy se podplácely, dokumenty falšovaly a celý proces hladce běžel.

V Americe se tato zkorumpovanost odehrává na vyšší úrovni. Nekupují se konkrétní soudci, nýbrž samotné zákony, a to prostřednictvím příspěvků na kampaň a lobbyingu, čemuž se začalo říkat „korupce na americký způsob“.

Všeobecně se ví, že se banky a hypoteční ústavy dopouštěly predátorské úvěrové praxe, když využívaly nejméně vzdělaných a finančně nejméně informovaných lidí k poskytování úvěrů s maximalizovanými poplatky a enormními riziky pro dlužníka. (Pro spravedlnost uveďme, že se banky snažily využívat také finančně informovanějších lidí, například v případě cenných papírů vydaných bankou Goldman Sachs, které byly odsouzeny ke krachu.) Banky však nasadily všechny své politické páky, aby zabránily americkým státům schválit zákony omezující predátorské úvěrování.

Když vyšlo najevo, že lidé nejsou schopni dlužné částky splácet, změnila se pravidla hry. Zákony o bankrotu se upravily tak, že zaváděly systém „částečného smluvního nevolnictví“. Jednotlivec, jehož dluh se například rovnal sto procentům jeho příjmu, mohl být donucen, aby bance do konce života platil 25% svého hrubého příjmu před zdaněním, protože si banka mohla každý rok přičíst k dlužné částce například třicetiprocentní úrok. Držitel hypotéky by tak nakonec dlužil daleko více, než kdy banka dostala, třebaže by dlužník v podstatě pracoval čtvrtinu času na banku.

Když byl tento nový zákon o bankrotu schválen, nikdo si nestěžoval, že zasahuje do nedotknutelnosti smluv: v době, kdy půjčovatelé vytvářeli svůj dluh, jim humánnější – a ekonomicky racionálnější – zákon o bankrotu dával šanci na nový začátek, pokud se zátěž v podobě dluhových splátek stane příliš vysokou.

Toto vědomí mělo věřitele motivovat k tomu, aby poskytovali úvěry pouze těm, kdo je dokážou splatit. Věřitelé však možná věděli, že když kabinet ovládají republikáni, mohou poskytnout špatné úvěry a pak změnit zákon tak, aby mohli ždímat chudé.

V době, kdy je každá čtvrtá hypotéka v USA „pod vodou“ – tedy výše dluhu přesahuje hodnotu domu –, sílí konsensus, že jediným způsobem, jak se s touto svízelnou situací vypořádat, je odepsat hodnotu jistiny (dlužné částky). Pro firemní bankroty mají Spojené státy zvláštní proceduru s názvem Kapitola 11, která umožňuje rychlou restrukturalizaci prostřednictvím odepsání dluhu a přeměnou jeho části na majetek.

Je důležité udržet podniky při životě jako fungující organizace, aby se udržela pracovní místa a růst. Stejně důležité je však udržet nedotčené rodiny a komunity. Proto Amerika potřebuje „Kapitolu 11 pro vlastníky domů“.

Věřitelé si stěžují, že takový zákon by porušoval jejich vlastnická práva. Téměř ze všech změn zákonů a pravidel však má někdo prospěch na úkor někoho jiného. Když byl v roce 2005 schválen zákon o bankrotu, těžili z něj věřitelé a také si nelámali hlavu s otázkou, jak se zákon dotkne práv dlužníků.

Hrozí riziko, že rostoucí nerovnost v kombinaci s pokřiveným systémem financování kampaní promění americký právní systém v parodii na spravedlnost. Někdo tomu může stále říkat „vláda zákona“, ale nebude už to vláda zákona, která chrání slabé před silnými. Spíše bude umožňovat, aby mocní vykořisťovali slabé.

V dnešní Americe je hrdý výraz „spravedlnost pro všechny“ nahrazován skromnějším tvrzením „spravedlnost pro ty, kdo si ji mohou dovolit“. A počet lidí, kteří si ji dovolit mohou, rapidně klesá.

Joseph E. Stiglitz, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, je profesorem Kolumbijské univerzity. V říjnu vyšla paperbacková verze jeho poslední knihy Freefall: Free Markets and the Sinking of the Global Economy (Volný pád: Volné trhy a potápění globální ekonomiky) s novým doslovem.

Komentujte

Chcete-li přidat komentář, přihlaste se viz Přihlášení.
  Odebírat  
Upozornit na