Situace jde dokonce tak daleko, že lidé, kteří jsou na veřejné dopravě tak či ona závislí (což znamená, že rozhodně nepatří mezi elity), považují za samozřejmé, že doprava funguje, a odmítají vidět, že je zajišťována lidmi, kteří také mají své zájmy a svá práva. Cestující tak nějak automaticky předpokládají, že zaměstnanci v dopravě rezignují na své požadavky v zájmu cestující veřejnosti. Je to horizontální redistribuce rizik a nákladů: než abych já nepřišel o peníze, o práci, či jen o pohodlí, je lepší, aby o ně přišli řidiči. Ale proč by řidiči a další pracovníci v dopravě měli být rukojmím cestující veřejnosti?
Pozoruhodné je, jak pohotově se této konstrukce chopili politici a zejména ti z nich, kteří jinak nedají dopustit na soukromé zájmy a pro zájem veřejný mají jen slova pohrdání, v sobě najednou objevili smysl pro obhajobu veřejného zájmu na fungující dopravě.
Pokud ovšem věci došly až tak daleko, že se možnost stávky dostala na pořad dne, znamená to jediné: něco je špatně, existuje zde problém, který je třeba řešit. A pokud je hrozba stávky reakcí na opatření přijatá politiky, kterými se odboráři cítí poškozeni, měli by to být právě politici, kdo se k věci postaví čelem a začne jednat.
Jaká je realita? Krystalicky čistým příkladem (ne)řešení vzniklé situace je předseda Senátu Přemysl Sobotka, který se uchýlil k tomu nejtrapnějšímu klišé a hrozbu stávky označil za vydírání. A u toho i skončil. Ani náznak snahy zabývat se věcnou stránkou sporu, hledat řešení, argumentovat ve prospěch svého stanoviska, nic. Chybělo už jen, aby se bil v prsa a volal: „S teroristy se nevyjednává."
Ze strany pana předsedy to však zcela jistě není neschopnost, ten ví velmi dobře, co dělá, když se silnými slovy snaží zpochybnit ústavou zaručené právo na stávku: odvádí tak pozornost od sebe a svých kolegů politiků a snaží se nasměrovat případný hněv nespokojené veřejnosti proti odborům, především si tak ale připravuje půdu pro to, aby mohl odmítnutí požadavků odborů označit za hrdinství a přetavit v politický kapitál.
Technicky vzato je stávka vydíráním, nejde však o svévoli gaunerů, ale o poslední zoufalý způsob, jak o sobě dát vědět a v situaci, kdy nikdo nechce poslouchat, hlasitě zařvat: „I my máme své zájmy, budeme se za ně brát, a jestli chcete o nás rozhodovat, musíte počítat s tím, že vám do toho budeme mluvit."
Cestující veřejnost by si měla uvědomit, že bude-li směřovat svůj hněv proti „drzým" odborářům, řeže si sama pod sebou větev, protože se tím zříká vlastního práva na stávku a občanskou neposlušnost, neboť bude-li žádat pro sebe to, co jiným odpírá, bude taková žádost velmi lehká.
Nepříjemné otázky je třeba klást politikům, kteří se tváří, jako by oni neměli na vzniku situace žádný podíl. Nadávat na odbory je sice bezpečné a pohodlné, ale k ničemu to nevede. Odbory nepíší zákony, ani nevlastní podmínky práce svých členů.
Odbory jsou jednou ze stran tripartity, dalšími jsou stát a podniky. Nelze si myslet, že je dlouhodobě udržitelné takové řešení, kdy ustoupí jediná strana a ostatní dvě si prosadí svou. Je nutné, aby se shodly všechny strany a nalezly vzájemně přijatelné řešení, ve kterém ani jedna ze stran nebude čistá „vítěz" a jiní čistý „poražený." Nasazování psí hlavy jen odborům je nebezpečný alibismus.
Převzato z blogu Tribun
Foto: zdroj
