Dilema, jemuž bývaly vystaveny vlády při krizích a následných sociálních nepokojích, dnes dilematem není. K zaznamenání jsou v zásadě tři reakce: protekcionismus, populismus a zvýšené výdaje. Která je menším zlem?
Každý den čtu názory dalších ekonomů, novinářů nebo vládních úředníků na to, jak co nejlépe dosáhnout hospodářské oživení v té či oné zemi. Je zbytečné říkat, že všechny jejich recepty se navzájem popírají. Zdá se mi ale, že skoro všichni tito znalci žijí ve světě fantazie. Zřejmě věří, že jejich léky zaberou v relativně krátkém čase.
Skutečností je, ze se svět nachází pouze na začátku deprese, která bude trvat dost dlouho a bude mnohem horší než dnes. Bezprostředním problémem vlád není, jak dosáhnout oživení, ale jak přežít rostoucí lidový hněv, kterému musejí všechny bez výjimky čelit.
Začněme ekonomickou realitou současnosti. Skoro každý na světě – vlády, podniky, jednotlivci – žil v posledních deseti až třiceti letech nad své příjmy a dělal to tak, že si půjčoval. Světu se zatočila hlava z nafouklých výnosů a nafouklé spotřeby. Bubliny musely prasknout. Tahle právě praskla (nebo jich ve skutečnosti prasklo několik). Všichni si už uvědomují, že touto cestou nelze jít dál a najednou se každý děsí, že mu docházejí reálné peníze – děsí se vlády, podniky, jednotlivci.
Když se lidé bojí, přestávají utrácet i půjčovat. A když podstatně klesnou výdaje a půjčky, podniky přestávají vyrábět nebo zpomalují. Mohou úplně skončit, nebo aspoň propustit pracovníky. To je začarovaný kruh, protože rušení podniků nebo propouštění pracovníků vede k nižší reálné poptávce a další neochotě utrácet nebo půjčovat. Říká se tomu deprese a deflace.
Vláda Spojených států, která má pořád ještě možnost půjčovat si a tisknout peníze, zamýšlí v tomto okamžiku vhodit do oběhu něco nových peněz. To by mohlo fungovat, pokud by jich vláda vhodila obrovskou hromadu a vhodila je moudře. Je ale dost pravděpodobné, že to moudře neudělá. A je rovněž pravděpodobné, že vhození množství, které by mohlo zafungovat, nezpůsobí o mnoho víc, než že vytvoří jinou bublinu. A dolar pak může doopravdy padat mnohem rychleji než ostatní měny a tím zbourat poslední významnou oporu světové ekonomiky.
Mezitím má spodních devadesát procent světové populace pořád méně a méně peněz na spotřebu všeho druhu (a ani horních deset procent na tom není moc dobře). Lidé se začínají znepokojovat. Jen za poslední měsíc vyšli do ulic protestovat proti hospodářským potížím v rostoucím počtu zemí – patří k nim Řecko, Rusko, Lotyšsko, Velká Británie, Francie, Island, Čína, Jižní Korea, Guadeloupe, Réunion, Madagaskar a patrně mnohem víc dalších, kterých si světová média nevšimla. Protesty byly zatím relativně mírné, ale všechny vlády jsou jako na trní.
Co dělají vlády, když je jejich hlavní starostí vypořádat se s vnitřními nepokoji? Mají ve skutečnosti jen dvě možnosti – střílet na protestující, nebo je usmiřovat. Střílení funguje jen do určité míry. Jedním z důvodů je, že agenti moci musejí být dostatečně placeni, aby k tomu byli ochotni. Když dojde k vážnému ekonomickému poklesu, není to pro režimy vůbec jednoduché zařídit.
A tak politici začínají usmiřovat své obyvatelstvo. Jakými prostředky? Především protekcionismem. Všichni si už začali stěžovat na protekcionismus jiných zemí. Ale všichni stěžovatelé dělají sami totéž. A budou toho dělat mnohem víc. Ekonomové svobodného trhu nám říkají, že protekcionismus jen dál zhorší celkovou hospodářskou situaci. Je to asi pravda, ale je to politicky bezvýznamné, když jsou lidé v ulicích a chtějí práci – a hned!
Druhým způsobem usmiřování nepokojů jsou sociální opatření. Na ně ale vlády potřebují peníze. A vlády získávají peníze z daní. Ekonomové volného trhu nám říkají, že zvyšování daní (jakýchkoli) za hospodářského poklesu jen dál zhorší ekonomickou situaci. Mohou mít pravdu, ale z krátkodobého hlediska je to také bezvýznamné. Věci se mají tak, že za hospodářského poklesu výnosy z daní padají. Vlády nedokáží ani držet krok s běžnými výdaji, o hrazení zvýšených výdajů nemluvě. Takže budou tak či onak zdaňovat. Nebo budou tisknout peníze. Nakonec třetím způsobem usmiřování je pořádná dávka populismu. Rozdíl mezi reálnými příjmy horního procenta a spodních dvaceti procent za posledních třicet let mimořádně vzrostl jak uvnitř jednotlivých zemí, tak v celosvětovém měřítku. Bude teď snížen na „normálnější“ rozdíl, jaký existoval v sedmdesátých letech: pořád ještě značně velký, ale o něco méně skandální. Takže nyní slyšíme vlády mluvit o příjmových stropech pro bankéře, jako je tomu ve Spojených státech a Francii. Nebo můžete trestně stíhat lidi za korupci jako v Číně.
Je to trochu jako být v cestě tornádu. To nejhorší může na vlády přijít v kterémkoli okamžiku. Když se to stane, mají jen pár minut na to, aby se ukryly do svých sklepů. Tornádo pak přejde a pokud člověk zůstane naživu, vyjde ven, aby spočítal škody. Ukáže se, že škody jsou velmi rozsáhlé. Ano, může se stavět znova. Ale pak začne skutečný spor – o to, jak budovat a jak poctivě rozdělovat přínosy nové výstavby.
Jak dlouho bude převládat tento chmurný obraz? Nikdo neví ani si nemůže být jist, ale bude to patrně hezká řádka roků. Mezitím přijdou na vlády volby a voliči nebudou laskaví k dosavadním držitelům moci. Protekcionismus a sociálně demokratická opatření slouží vládě stejně, jako lidem za tornáda sklepy. Jiným způsobem, jak se schovat do sklepa, je faktické znárodnění bank.
O čem my lidé máme přemýšlet a na co se máme připravit, je, co budeme dělat, až vyjdeme ze sklepa, ať to bude kdykoli. Základní otázka zní, jak začneme znovu budovat. O to se povede skutečná politická bitva. Terén bude nezvyklý. A všechny naše minulé rétoriky budou podezřelé. Je třeba si uvědomit základní věc: nová výstavba nás může zavést do mnohem lepšího světa, ale také do mnohem horšího. V každém případě to bude svět velmi odlišný.
Skutečností je, ze se svět nachází pouze na začátku deprese, která bude trvat dost dlouho a bude mnohem horší než dnes. Bezprostředním problémem vlád není, jak dosáhnout oživení, ale jak přežít rostoucí lidový hněv, kterému musejí všechny bez výjimky čelit.
Začněme ekonomickou realitou současnosti. Skoro každý na světě – vlády, podniky, jednotlivci – žil v posledních deseti až třiceti letech nad své příjmy a dělal to tak, že si půjčoval. Světu se zatočila hlava z nafouklých výnosů a nafouklé spotřeby. Bubliny musely prasknout. Tahle právě praskla (nebo jich ve skutečnosti prasklo několik). Všichni si už uvědomují, že touto cestou nelze jít dál a najednou se každý děsí, že mu docházejí reálné peníze – děsí se vlády, podniky, jednotlivci.
Když se lidé bojí, přestávají utrácet i půjčovat. A když podstatně klesnou výdaje a půjčky, podniky přestávají vyrábět nebo zpomalují. Mohou úplně skončit, nebo aspoň propustit pracovníky. To je začarovaný kruh, protože rušení podniků nebo propouštění pracovníků vede k nižší reálné poptávce a další neochotě utrácet nebo půjčovat. Říká se tomu deprese a deflace.
Vláda Spojených států, která má pořád ještě možnost půjčovat si a tisknout peníze, zamýšlí v tomto okamžiku vhodit do oběhu něco nových peněz. To by mohlo fungovat, pokud by jich vláda vhodila obrovskou hromadu a vhodila je moudře. Je ale dost pravděpodobné, že to moudře neudělá. A je rovněž pravděpodobné, že vhození množství, které by mohlo zafungovat, nezpůsobí o mnoho víc, než že vytvoří jinou bublinu. A dolar pak může doopravdy padat mnohem rychleji než ostatní měny a tím zbourat poslední významnou oporu světové ekonomiky.
Mezitím má spodních devadesát procent světové populace pořád méně a méně peněz na spotřebu všeho druhu (a ani horních deset procent na tom není moc dobře). Lidé se začínají znepokojovat. Jen za poslední měsíc vyšli do ulic protestovat proti hospodářským potížím v rostoucím počtu zemí – patří k nim Řecko, Rusko, Lotyšsko, Velká Británie, Francie, Island, Čína, Jižní Korea, Guadeloupe, Réunion, Madagaskar a patrně mnohem víc dalších, kterých si světová média nevšimla. Protesty byly zatím relativně mírné, ale všechny vlády jsou jako na trní.
Co dělají vlády, když je jejich hlavní starostí vypořádat se s vnitřními nepokoji? Mají ve skutečnosti jen dvě možnosti – střílet na protestující, nebo je usmiřovat. Střílení funguje jen do určité míry. Jedním z důvodů je, že agenti moci musejí být dostatečně placeni, aby k tomu byli ochotni. Když dojde k vážnému ekonomickému poklesu, není to pro režimy vůbec jednoduché zařídit.
A tak politici začínají usmiřovat své obyvatelstvo. Jakými prostředky? Především protekcionismem. Všichni si už začali stěžovat na protekcionismus jiných zemí. Ale všichni stěžovatelé dělají sami totéž. A budou toho dělat mnohem víc. Ekonomové svobodného trhu nám říkají, že protekcionismus jen dál zhorší celkovou hospodářskou situaci. Je to asi pravda, ale je to politicky bezvýznamné, když jsou lidé v ulicích a chtějí práci – a hned!
Druhým způsobem usmiřování nepokojů jsou sociální opatření. Na ně ale vlády potřebují peníze. A vlády získávají peníze z daní. Ekonomové volného trhu nám říkají, že zvyšování daní (jakýchkoli) za hospodářského poklesu jen dál zhorší ekonomickou situaci. Mohou mít pravdu, ale z krátkodobého hlediska je to také bezvýznamné. Věci se mají tak, že za hospodářského poklesu výnosy z daní padají. Vlády nedokáží ani držet krok s běžnými výdaji, o hrazení zvýšených výdajů nemluvě. Takže budou tak či onak zdaňovat. Nebo budou tisknout peníze. Nakonec třetím způsobem usmiřování je pořádná dávka populismu. Rozdíl mezi reálnými příjmy horního procenta a spodních dvaceti procent za posledních třicet let mimořádně vzrostl jak uvnitř jednotlivých zemí, tak v celosvětovém měřítku. Bude teď snížen na „normálnější“ rozdíl, jaký existoval v sedmdesátých letech: pořád ještě značně velký, ale o něco méně skandální. Takže nyní slyšíme vlády mluvit o příjmových stropech pro bankéře, jako je tomu ve Spojených státech a Francii. Nebo můžete trestně stíhat lidi za korupci jako v Číně.
Je to trochu jako být v cestě tornádu. To nejhorší může na vlády přijít v kterémkoli okamžiku. Když se to stane, mají jen pár minut na to, aby se ukryly do svých sklepů. Tornádo pak přejde a pokud člověk zůstane naživu, vyjde ven, aby spočítal škody. Ukáže se, že škody jsou velmi rozsáhlé. Ano, může se stavět znova. Ale pak začne skutečný spor – o to, jak budovat a jak poctivě rozdělovat přínosy nové výstavby.
Jak dlouho bude převládat tento chmurný obraz? Nikdo neví ani si nemůže být jist, ale bude to patrně hezká řádka roků. Mezitím přijdou na vlády volby a voliči nebudou laskaví k dosavadním držitelům moci. Protekcionismus a sociálně demokratická opatření slouží vládě stejně, jako lidem za tornáda sklepy. Jiným způsobem, jak se schovat do sklepa, je faktické znárodnění bank.
O čem my lidé máme přemýšlet a na co se máme připravit, je, co budeme dělat, až vyjdeme ze sklepa, ať to bude kdykoli. Základní otázka zní, jak začneme znovu budovat. O to se povede skutečná politická bitva. Terén bude nezvyklý. A všechny naše minulé rétoriky budou podezřelé. Je třeba si uvědomit základní věc: nová výstavba nás může zavést do mnohem lepšího světa, ale také do mnohem horšího. V každém případě to bude svět velmi odlišný.
- Článek byl původně publikován na serveru Agenceglobal.com, odkud se rozšířil do nekomerčních médií. Do češtiny jej se souhlasem autora přeložil RUDOLF PŘEVRÁTIL.
- Immanuel Wallerstein je americký sociolog, historik a teoretik mezinárodních vztahů.
- Text vyšel v Literárních novinách 2009-9 na straně 5.
