Apoštolská penitenciatura? Co to je? Podle několika zpravodajských agentur byla v posledních měsících zveřejněna série studií o tom, jak náboženský život katolíků v Evropě upadá. Výjimkou je údajně Malta. Všude mimo ni platí, že ani polovina evropských věřících nevyužívá institut zpovědi, například. Katolická církev se rozhodla zareagovat osvětovou kampaní, jež podle komentáře CNN začala minulý týden v Římě. Jedinou netypickou akcí z oficiálního programu Svatého stolce, kterou jsme si dokázali dát s řečeným agenturním prohlášením do souvislosti, bylo dvoudenní sympozium o významu Apoštolské penitenciatury. Literární noviny měly na místě i externího spolupracovníka – mladého teologa Michala Pavlíčka. O žádné kampani se nedozvěděl. Sympozium mu nicméně přišlo zajímavé a prý stojí za to se o něm alespoň zmínit – třeba už proto, že jen málokdo ví, co vlastně Apoštolská penitenciatura je. Tak tedy: úřad, jež nese plný název Nejvyšší tribunál Apoštolské penitenciatury, je kompetentní řešit otázky svědomí, především zpověď, pokání a odpuštění. Pomine-li se dohled nad výchovou a správným vzděláváním zpovědníků, zabývá se penitenciatura kauzami, ve kterých světská společnost obvykle nic nepromíjí: genocidou, masovými vraždami, sexuálními prohřešky duchovních či prozrazení zpovědního tajemství. Na rozdíl od dalších dvou tribunálů Římské kurie – Římské roty, to jest vrchního odvolacího soudu a orgánu, který krom jiného rozhoduje i o možnosti rozvést manželství, a Apoštolské signatury, která je jakýmsi nejvyšším soudem katolické církve – není penitenciatura v obecném mínění zprofanovaná. Ba naopak: kupříkladu Gianfranco Girotti, regent a tedy druhý muž Apoštolské penitenciatury, získal v minulém roce značné sympatie aktualizací (nikoliv rozšířením) oficiálního vymezení těžkých hříchů o četné nešvary současné doby: obchod s drogami a jejich užívání, znečišťování životního prostředí, život v nadměrném bohatství, chování vedoucí k sociální nespravedlnosti či chování vedoucí k šíření chudoby. Třebaže masmédia Girottiho výrok zkomolila (LtN č. 16/2008), právě iniciativa penitenciatury dala naději, že i konzervativní klérus vnímá problémy současného věku a může přispívat k jejich řešení.
Jak pokračuje… rozkvět Nepálu pod vládou marxleninského maoismu – Práčandovy cesty? Půl roku formálně a dva roky fakticky už nevládne v Nepálu král. Dva roky formálně, téměř tři fakticky, se již nebojuje. A rovných pět měsíců řídí zemi komunisté: menším dílem čistého marxleninského vyznání (pod vedením Džálala Nah Chánala), větším maoisté. Maoisty vede Pušpa Kemal Dahál, známější jako soudruh Práčanda – někdejší vůdce povstání, nyní premiér. Ve státě je klid. Jinak se ovšem nedá říci, že by se komunistům zrovna dařilo. Jednak je tu zastavený mírový proces – dle dohody, která před třemi lety ukončila desetileté komunistické povstání, mělo být přes třicet tisíc ozbrojených partyzánů začleněno do vládního vojska. Dosud se tak nestalo. Nepálská armáda, jež léta honila komunisty po horách, se snaží integraci komplikovat, jak může. Vládě i pozorovatelům OSN, kteří na mírový proces dohlížejí, sice dle agentur „dochází trpělivost“, s armádními obstrukcemi ovšem nic nezmůžou. Na Himálaje navíc uhodila tuhá zima: zmrzla voda v řekách, popraskalo potrubí i dráty. Města jsou rázem bez proudu, v průměru na šestnáct hodin denně. Poručit přírodě nezvládnou ani maoisté. Záložní energetickou infrastrukturu bohužel za války sami zničili.
Převzato z Literárních novin
